Ve svém článku k tématu uprchlíků bych se chtěl zaměřit především na Sýrii, jakožto zdrojovou zemi. Syřané tvoří cca 20-30 procent z celkového počtu uprchlíků v zemích EU. Domnívám se, že právě syrští uprchlíci by měli být pro ČR v zorném poli pozornosti, jak se pokusím dále vysvětlit. I když se na první pohled může zdát, že o ČR nemají Syřané zájem, jelikož se snaží zakotvit v Německu, pak musím se vší vážností varovat před tímto zjednodušeným pohledem, který by se nám v budoucnosti mohl šeredně vymstít.

Dříve, než se pustím do konkrétního výkladu, nemohu si odpustit, abych vás velmi stručně neseznámil s trochou historie Sýrie, abyste plně pochopili dnešní události. Bude to sice velmi stručné, ale možná i trochu zajímavé pro ty, kteří se nezabývají orientalistikou. Na celé věci je zajímavé, že na tom, jak se vyvíjejí dnes věci kolem syrských uprchlíků, má velkou „zásluhu“ Čech jménem Alois Musil.

Jenom velmi krátce k jeho osobě. Alois Musil se narodil v roce 1868 v Rychtářově u Vyškova v rodině sedláka. Vystudoval bohosloveckou fakultu v Olomouci v letech 1887-1891, byl vysvěcen na kněze a o čtyři roky později byl prohlášen doktorem teologie. Jeho snaha o prohloubení teologických znalostí jej přivedla k zájmu o arabský svět. V roce 1885-1898 studoval na Dominikánské biblické škole v Jeruzalémě a na Jezuitské univerzitě sv. Josefa v Bejrútu. Procestoval celou Arábii a pořídil velmi podrobnou mapu této oblasti. Byl výjimečně nadaný a kromě klasických i moderních jazyků ovládal pětatřicet arabských dialektů. Tato znalost mu umožnila spřátelit se s beduíny, kteří ho nazývali šejch Músa ar-Rueli. Získal si důvěru kmene Beni Sachr a nakonec se stal spolunáčelníkem tohoto kmene, který mu poskytoval ochranu, když cestoval pouští a objevoval zatím nepoznané a nepopsané historické památky. Pro zajímavost jenom zmiňme jeho objev pouštního paláce Kusejr Amra v roce 1898 v Jordánsku blízko známého města Petry. Proč to zmiňuji. Jelikož můžete na prstech jedné ruky spočítat lidi, kteří by měli tak obrovské znalosti o Arábii jako Čech Alois Musil. Je ironií osudu, že tento člověk se nehodil do krámu prvorepublikové politické garnituře, protože se angažoval v rakousko-uherské monarchii v blízkosti císaře a byl zpovědníkem císařovny. A aby toho nebylo málo, nehodil se do krámu ani politické garnituře po roce 1948. Tak tento světově uznávaný člověk nevstoupil do povědomí českého národa, který by mohl být na něj právem hrdý, a tak stále ještě čeká na svoji plnou rehabilitaci. Stejně jako čekají na svoji plnou rehabilitaci jedni z největších českých vojevůdců, maršálek Radecký a Albrecht Václav Eusebius z Valdštena, zkráceně Valdštejn, kteří mohou být směle postaveni po bok Žižkovi, Napoleonovi, Kutuzovi a dalším. Nedovedu pochopit, proč nehodnotíme na těchto lidech jejich profesní kvality, ale stále se je snažíme uzavřít do nějaké ideologické kazajky, která jim dává punc toho ne zrovna správného Čecha. To jsem trochu odbočil, takže zpátky k Musilovi.

Musíme se však vrátit o sto let zpátky. Píše se rok 1915 a v Evropě zuří válka. Tak nějak je to válka mezi Trojspolkem a Trojdohodou. Po boku Rakousko-Uherska a Německa bojuje ještě Osmanská říše, která je trnem v oku hlavně Francii a Anglii, které se ze všech sil snaží Turky vyhnat z oblasti Arábie, na kterou mají zálusk. Na scénu se dostává anglický plukovník Thomas Edward Lawrence, jinak také archeolog v Arábii. Ten byl mocnostmi Dohody pověřen, aby zorganizoval arabské povstání proti Turkům, protože znal dobře terén. Plukovník Lawrence použil taktiku partyzánské války a působil Turkům značné ztráty, hlavně na železnici a zásobovacích trasách. V této době se proto Turci obrátili na Německo a Rakousko-Uhersko, aby jim s tímto problémem, který jim působil velké ztráty, pomohly. Po mnoha konzultacích a zvažování různých variant bylo nakonec rozhodnuto, aby byl do Arábie vyslán člověk, který by byl rovnocenným soupeřem plukovníku Lawrencovi – volba padla na Aloise Musila. Byl povýšen do hodnosti podmaršála a vyslán do Arábie. Jeho úkolem bylo přimět Araby k boji proti Francouzům a Angličanům nebo alespoň dosáhnout jejich neutrality. Musil se snažil přesvědčit křesťany a sunnity v Arábii, ale především v Sýrii, aby zůstali na straně Osmanské říše, potažmo Německa a Rakousko-Uherska. Za to jim sliboval různé výhody a pomoc v získání samostatnosti. Na druhé straně barikády byl však plukovník Lawrence, který také sliboval různé výhody a samostatnost. Lawrence měl ovšem výhodu v tom, že s Araby bojoval proti osmanským okupantům, takže nakonec v čele Arabů a v Sýrii za pomoci alawitů se jim podařilo 1. října 1918 obsadit Damašek a vyhnat Turky. I když se na první pohled zdá, že Musil prohrál, pak, jak si ukážeme na dnešních událostech, ne tak docela. Stejně tak sám Lawrence skončil neslavně. Lawrence pevně věřil, že bojuje s Araby za jejich samostatnost, ale nakonec si Arábii po vyhnání Turků mezi sebou rozdělila Francie a Anglie. To se Lawrence tak dotklo, že vrátil všechna vyznamenání, stáhl se do soukromí a v roce 1935 se zabil na motorce.

Rád bych zdůraznil jednu věc, o které jsem se tu již zmínil, a to že za Turků byli v Sýrii protežováni sunnité, zatímco alawité byli utlačováni. Příchodem Francouzů do Sýrie se karta obrátila a do popředí byli dáváni alawité. Nicméně Arabové jako celek se cítili podvedení Francií a Velkou Británií, protože sliby o samostatnosti se nesplnily.

Až potud jsou tyto události celkem dobře historiky zpracované. O čem se však moc nemluví, je, že Syřané, jakož i ostatní Arabové podvedení Francií a po osmanské nadvládě se rozpomněli na „Němce“ Musila. Tady je třeba dodat, že Syřané mají Musila zafixovaného jako Němce. To on jim přece sliboval samostatnost a další výhody. Tak se v Syřanech vypěstoval „kult Německa“, který přetrvává až do dnešní doby. Tento kult se prohloubil za druhé světové války, kdy většina Arabů stála na straně Německa. A zde bych se chtěl zastat izraelského premiéra Netanjahua, který, když říká, že Hitler se inspiroval nenávistí proti Židům u muslimů, má stoprocentní pravdu, ale dnes to není politicky korektní, tak si budeme muset ještě nějaký čas počkat, až se začnou v Evropě řezat hlavy, abychom mu dali za pravdu. Další pocit sounáležitosti s Německem v Sýrii vzrostl vznikem Izraele v roce 1948. Jak je všeobecně známo, ihned po vzniku Izraele začala více jak rok trvající válka, když byl Izrael napaden pěti arabskými státy. Teď se teprve Arabové, a tudíž i Syřané utvrdili v tom, že Musil, potažmo Německo, stály na jejich straně. Syřané, hlavně pak sunnité si pořád myslí, že Hitler byl předvojem jejich nenávisti k Židům a tím, že provedl holocaust, jen vykonal to, co bylo v jejich očích správné. Jen pro vykreslení situace, bývalý syrský ministr obrany generál Tlas vlastní sbírku obrazů a za nejcennější si považuje obraz namalovaný Hitlerem.

Aby situace byla ještě komplikovanější, tak alawité, kteří byli protežování Francií, se nakonec pod vedením Asada staršího dali do holportu s bývalým Sovětským svazem. To ovšem neladilo se zájmy Západu, který se proto zaměřil na sunnity. Ti tak vycítili svoji příležitost a obrátili se k těm, kteří je dříve prostřednictvím alawitů utiskovali.

Tolik velmi stručně pro pochopení, proč chtějí Syřané do Německa. Jistěže tam hraje velkou roli ekonomická vyspělost Německa a vidina snadného života, ale kořeny tkví v našem krajanovi Musilovi.

Pokusme se odhadnout, jak se bude život syrských uprchlíků dále vyvíjet. Předpokládám, že se jich značná část po procitnutí vrátí. Ti vzdělanější najdou v Německu práci a můžou tam zakotvit. Horší situace nastane u těch, kteří nemají žádnou kvalifikaci. Tady nastane problém, poněvadž se jedná z velké části o sunnity. Domnívám se, že se budou pod vedením salafistů ještě více radikalizovat a jejich aktivity se začnou z Německa přenášet do okolních zemí. Že to zasáhne ČR, o tom netřeba vůbec pochybovat. Měli bychom se na to připravit a učinit potřebná opatření, aby nás to nezasáhlo se spuštěnými kalhotami.