Maginotova linie

Po vypuknutí války 1. září 1939, v době tzv. „směšné války“ (guerre de drole) neboli „letákové“ války, kdy se francouzští vojáci nudili v zákopech, a lekce bleskové války, kterou německá armáda udělila všem zastáncům obranné války v Polsku, řekl náčelník generálního štábu generál Gamelin poslanci Dupontovi: „Nevěřím na teorie plukovníka de Gaulla. Nejsou moudré, ani realistické. Potřebujeme samozřejmě tanky, ale věřit tomu, že s pouhými tanky lze prolomit obranu nepřítele, nepokládám za seriózní. Tank není příliš samostatnou zbraní... Quos vult perdere Deus.“

De Gaullovým oponentům se mělo dostat brzké odpovědi ještě před přepadením Francie. Nešlo jen o bleskové vítězství nad Polskem, kde bylo vítězství německých pancéřů znehodnoceno tím, že jim za protivníka bylo polské jezdectvo, ale především skutečnost, že Francie v době, kdy wehrmacht bojoval v Polsku, nebyla schopna zaútočit na téměř bezbranné Německo. Jeho obranu zajišťovalo jenom 34 druhořadých divizí s několika stovkami letadel na frontě dlouhé 850 km. Mezi Rýnem a Moselou bránila jedna divize úsek dlouhý 25 km, podél Rýna dokonce úsek o délce 42 km. Siegfriedova linie byla teprve ve výstavbě. V září 1939 by bývaly mohly francouzské tankové divize vpadnout do Německa a vítězně je přejet, stejně jako to učinily Hitlerovy tanky v Polsku. Dejme ale slovo samotnému de Gaullovi: „Přitom jsme v té době měli 3000 moderních tanků a 800 obrněných vozů. Němci jich neměli víc. Naše ale byly podle plánu rozptýleny na jednotlivých úsecích fronty. Nebyly ostatně většinou konstruovány a vyzbrojeny tak, aby mohly tvořit součást pohyblivého svazku. I těch několik velkých mechanizovaných jednotek, včleněných do bojové sestavy, bylo nasazeno odděleně.“

Bývalo by stačilo, aby Francie provedla rošádu – zatímco německé tanky dobývaly Polsko, francouzské tanky mohly dobývat Německo. Ani tato možnost neprobudila francouzskou generalitu. A tak musíme jen opakovat shora uvedené přísloví „Koho chce Bůh zničit.......“

Francii zničila indolence její generality a neschopnost její politické reprezentace. De Gaullova invence a vojensko-strategická koncepce nedošly ve Francii uznání a jak známo, využili jich Němci. Francie byla vlastně poražena de Gaullovou zbraní. Naštěstí se tento pyšný muž milující Francii nevzdal a jím založené hnutí Svobodných Francouzů svými armádními složkami výrazně napomohlo k osvobození Francie.

A jak to dopadlo s vítězstvím zastánců poziční války, kteří „stvořili“ Maginotovu linii? O Maginotovu linii se zasloužili muži, kteří ve Velké válce stáli v zákopech a prožili nezměrná utrpení, kdy je neničila jen palba, ale i hlad, nemoci, zima, mokro a příšerné demoralizující bahno, když jejich „pevností“ byly jen díry v zemi. Betonové pevnosti měly poskytnout ochranu proti všem těmto hrůzám a pomoci porazit nepřítele.

Zpočátku mělo jít jen o lehká opevnění na nejdůležitějších místech. K nim bylo třeba zřídit silnice, dráhy a spojení. V pohraničních oblastech měly být soustředěny zásoby stavebního a vojenského materiálu. Tyto lokality by byly na vybraných místech posíleny dělostřeleckými a pěchotními pozicemi. Oponenti této lehké pasivní obrany chtěli vybudovat co nejsilnější a nejmodernější pevnostní pás podél celé hranice. Konečně stoupenci třetí varianty pasivní obrany chtěli opevněnou linii malých a středních pevnůstek. Jejich význam měl být v množství, hloubce a přizpůsobení se terénu. Nakonec zvítězila myšlenka, že bude uzavřena celá hranice, ale těžké opevnění budou postavena jen ve zvláště ohrožených úsecích. Maginotova linie tedy nikdy a nikde netvořila souvislou betonovou zeď na hranicích Francie, jak se mnozí domnívají a jak o ní legenda tvrdí.

Maginotova linie je pevnostní systém, který byl budován od r.1929 až do roku 1940, tedy do napadení Francie Hitlerem. Linie je pojmenovaná podle André Maginota, ministra války v letech 1929–1932, který prosadil její financování, chránila hranice s Belgií, Lucemburskem, Německem, Švýcarskem a Itálií a také některé oblasti ostrova Korsika ve Středozemním moři. Opevnění na sever od Švýcarska jsou označována jako Severovýchodní Maginotova linie, opevnění na jih od Švýcarska jako Jižní nebo také Alpská Maginotova linie. Úsek č.1 od Kembs po Lauterbourg je dlouhý 160 km, úsek č.2 od Lauterbourg po Lomgwy měří 200 km, úsek č.3 od Longwy po Dunkirchen činí 300 km a úsek č.4 od Belfortu přes Epinal, Toul k Verdunu je dlouhý 240 km.

Potenciálně nepřátelskými státy bylo pouze Německo a Itálie, kde byla opevnění nejsilnější, u hranic se zbývajícími státy však hrozil německý útok přes jejich území. Oproti původním plánům však byly některé úseky vybudovány ve výrazně skromnější podobě, především pokud jde o jejich vybavení dělostřelectvem, což se negativně projevilo při bojích v roce 1940. Maginotova linie byla vzorem pro některé další pevnostní systémy, především pro československé opevnění a v menší míře polské opevnění. V dobovém tisku byla prezentována jako nedobytná, což vyvolávalo mylný dojem, že by měla ubránit hranice bez pomoci dalších složek armády. První úsek Maginotovy linie od švýcarských hranic u Kembsu (Région fortifiée de la lauter) je tvořen dvojitými pevnůstkami místy až u břehu Rýna, ale bez dělostřelectva, vyzbrojených jen kulomety, a páteří tohoto úseku jsou zmodernizované staré pevnosti Mulhousy, Neubreisach, Strasburg, Mohlsheim a Lauterbourg. Mimo tyto pevnosti s dělostřeleckou výzbrojí, které již v minulosti chránily strategická místa, zejména v oblasti dopravních cest, byly úseky mezi těmito pevnostmi chráněny, jak již uvedeno, lehkými pěchotními objekty. K obraně tohoto úseku přispěl vodní tok Ill a Illský průplav. Otevřením stavidel u Kembsu bylo možno zatopit celou přilehlou oblast. Tuto oblast uzavírá hřeben Voges. Severní pilíř této linie tvořila pevnost Bitche, od které začínal druhý úsek (Région fortifiée de Metz). Tento úsek byl podle povahy terénu chráněn částečně dělostřeleckými pevnostmi a sruby (Sant Avold, Buschbom, Dalstein, Mety, Diedenhofen), jinde jen lehkými nebo těžkými pěchotními objekty. I zde se počítalo s obranou pomocí vypouštění přehrad na vodních tocích, když od Lauterbourgu po Longwy byly přehrady umožňující zaplavení předpolí. Další úsek opevnění, který se táhl podél Ardenského lesa, byl tvořen jen lehkou pěchotní linií, navíc obsazenou jen nepravidelnou armádou na bázi domobrany. Ardenský les se svými úzkými cestami byl totiž považován za neprůchodný pro těžkou bojovou techniku, zejména tanky. Tato iluse, jak se nakonec ukázalo, prohrála Francii válku. Nejen linie kolem Ardenského lesa, ale jiné slaběji bráněné úseky se nemohly rovnat těžkým pevnostem vybudovaným, jak se později ukázalo zbytečně na zdánlivě nejohroženějších úsecích proti Německu a Itálii.Tam byly vybudovány rozsáhlé a podzemními chodbami propojené komplexy pro tisíce mužů, bylo vybudováno 108 hlavních pevností (ouvrages) s odstupem přibližně 15 kilometru od sebe, a malé ouvrages a sruby vykrývaly křídla mezi nimi. Bylo vyrubáno přes 100 kilometrů tunelů.

Opevnění ani pěchotní linie však nebyly budovány na hranici s Belgií, protože Belgie s Francií v roce 1920 podepsaly alianci, podle které mohla francouzská armáda operovat v Belgii, pokud by ji německé síly napadly. Jenže Belgie zrušila dohodu v roce 1936 a deklarovala neutralitu. Maginotova linie pak byla rychle prodloužena podél francouzsko-belgických hranic až k moři u Dunkirchen v délce 660 km, ovšem jen na úrovni lehkého opevnění. Maginotova linie byla tedy nejsilnější kolem průmyslových oblastí Metz, Lauter a Alsasko, zatímco ostatní oblasti měly obranu slabší na různé úrovni.

Po zahájení německého útoku na západ 10. května 1940 byla francouzská armáda rozložena naproti linii. Jenže Němci projeli nížinami Belgie a Nizozemí a také pronikli Ardenským lesem, který ležel na severním okraji hlavní francouzské obrany. Tak se Němci vyhnuli nejsilnějším částem Maginotovy linie. Zatímco wehrmacht 24. května dosáhla kanálu La Manche poblíž Dunkirku, tak krátce poté odřízly německé síly Maginotovu linii od zbytku Francie a francouzská vláda požádala o příměří. Ale Maginotova linie byla ještě neporušena a množství francouzských velitelů chtělo vydržet. Alpská část linie ještě týden před porážkou Francie dokázala úspěšně odrazit Italy. Ale Maxime Weygand podepsal kapitulaci a armáda včetně posádek pevností byla vzata do zajetí. Maginotova linie tak přes vynaložené miliardy franků nesplnila vojenskou úlohu v ni kladenou a splnit ani nemohla. Byla totiž výrazem oné pasivní defensivní strategie „zákopových“ generálů, proti kterým tolik bojoval de Gaulle. Již nikdo nikdy nezodpoví otázku, jak by válka s Hitlerem dopadla, kdyby Francie poslechla de Gaulla a miliardy franků věnované výstavbě pevnostní linie použila na vybudování moderní mobilní armády s tankovými divizemi.

KONEC