V předvečer nezávislosti Maroka zde žila početná židovská komunita čítající 280 000 lidí. Jednalo se o největší hebrejské společenství v Africe. Její vznik se datuje do dávného starověku před velkou muslimskou invazi v 7. století. Židé se usazovali ve městech Tangeru a Rabatu od 1. století během římské epochy. Mnozí z nich putovali po celém středomořském pobřeží a usazovali se v hojném počtu právě na území dnešního Maroka. Mezníkem se stal rok 732, kdy arabskomuslimské armády dobyly celý Arabský poloostrov; resp. severní Afriku až po Pyreneje.

Muslimský panovník Idriss založil na marockém území první stát. Tento panovník vynikal netolerancí a nutil ke konverzi k islámu Izraelity a křesťany, kteří před jeho hněvem odcházeli do horských a pouštních oblastí. Jeho syn Idriss II. byl tolerantnější, dovolil ve Fezu, městě, které založil, judaistům žít vedle Arabů. Židé sice žili v souladu s podřízeným statutem dhimi, přesto jim Idriss II. usnadnil hospodářskou situaci: mohli se zabývat obchodem a jejich komunita celkem vzkvétala. V průběhu 11. a 12. století obsadili Maroko berberští Almoravidé, kteří si vytvořili z města Marrákeše své sídlo poblíž hebrejského osídlení. Ačkoliv se Hebrejové nesměli pohybovat v Marrákeši v noci, měli během dne svobodnou možnost pohybu. Židovští učenci se stěhovali do Almoravidské říše, vytvořili zde velká díla, do jisté míry můžeme hovořit o „zlatém věku marockého židovstva“.

Ve 12. století ovládli území od Maroka až po Libyi Almohadé, kteří ovšem nevzali Židy pod ochranu, odňali jim jejich dosavadní výsadní postavení, vyhnali je z Marrákeše a chtěli rozsáhlé části Maroka „vyčistit“ od Židů. Almohadský panovník Abdel Moumen pronásledoval Izraelity v takové míře, že jejich komunity v oáze Draa a Sijilmassa byly zničeny. Hebrejcům byla nabídnuta konverze, anebo smrt. Pronásledování Židů bylo natolik intenzivní, že slavný židovský učenec Maimonides doporučil Židům opustit zemi. Vymření dynastie Almohadů zachránilo židovské osídlení v Maroku.

Další nastupující dynastie Merenidů uvolnila drtivé sevření marockých judaistů, zajistila jim určité hospodářské postavení a vzala je pod ochranu. Sultánův filosemitský postoj však vyvolal velikou nelibost mezi marockými muslimskými obyvateli, kteří učinili roku 1276 veliký protižidovský pogrom ve Fezu. Po této tragické události založili Merenidé pro přeživší židovské obyvatele město Fez-Jdid (Nový Fez) jako hlavní centrum, kde mohla komunita žít v bezpečí, a privilegovaní Židé se opět těšili výsadnímu postavení. Během 14. Století, během epochy merenidských vládců, bylo soužití judaistů a muslimů klidné bez větších obtíží a sporů. Roku 1438 se někteří Židé s výlučným postavením usídlili v královských palácích.

Následující královský rod Wattasidů vládl pouhých 80 let, počínaje rokem 1472. Koncem 15. století (1492) ovládla Španělsko katolická šlechta, Izabela Kastilská a Ferdinand Aragonský, kteří vyhnali Židy a Maury ze země. Po této události se desítky tisíc vyhnaných Hebrejů začaly usazovat po celé severní Africe a v Osmanské říši. Po Wattasidech nastupují na marocký trůn Saadianové, kteří porazili Portugalce v bitvě u Ksar el Kabir, pobřežní osady nedaleko Tangeru, roku 1578. Po boků Wattasidů bojovali někteří hebrejští vojáci, kterým byla po vítězné bitvě povolena slavnostní oslava svátku Purim.

Po dynastii Wattasidů nastupují panovníci z rodu Alaouitů, kteří dovozují svůj původ až k Prorokovi. První Alaouitský panovník Moulay Rachid přišel z jihovýchodní oázy Tafilalet a chopil se moci roku 1660. Tento vládce pokračoval a prohloubil spolupráci s židovskými obchodníky, kteří pomáhali financovat jeho říši.

Sultán Moulay Ishmael během roku 1672 a stabilizoval Maroko. Za své sídlo si zvolil město Meknes. Během jeho 55leté vlády byli Židé chráněni před násilím, ale museli platit veliké daně.

V roce 1679 se Hebrejci podíleli na vzniku nového města Meknes Mellah, které posléze přitahovalo hebrejské přistěhovalce z celého Maroka. Meknes Mellah byl relativně prosperujícím městem také na počátku 18. století.

Po smrti Moulaye Ishmaela se země propadla do třicetiletého chaosu, panovalo období neklidu, situace byla výbušná. Až roku 1760 Moulay Mohamed obnovil v Maroku stabilitu. Sultán zajistil Židům ochranu, z některých učinil královské úředníky, podporoval hebrejské obchodníky, ale jeho syn Moulay Yazid cítil zavilou nenávist k judaistům, zvýšil jim násobně daně, propustil úředníky judejského původu a podněcoval k pogromům, které vzplanuly v letech 1790 až 1792. Nejhůře byli Judejci postiženi ve městech Meknesu, Fezu a Marrákeši, celou tuto oblast museli opustit a zanechat v ní veškerý svůj majetek, hebrejské usedlosti lehly popelem. Situace se uklidnila až po skonu Moulayho Yazida. Následující panovníci dovolili návrat židovského obyvatelstva do Fezu, Židé mohli znovu obnovit a vybudovat svá obydlí, obchody, školy a synagogy. Celé 19. století se je ve znamení klidu a stability, judaisté měli rovné postavení s místními muslimy. Sultán Sidi Mohammed vydal roku 1864 výnos, který zajistil Židům plná občanská práva, zavazuje se v něm, že nedopustí jakoukoliv diskriminaci izraelitského společenství a bude s ním nakládáno podle práva.

Dvacáté století se stalo v marockých dějinách, které ovlivnily i tamější židovskou komunitu, předělem. Roku 1907 vpadli Francouzi do Maroka, záminkou jim byla smrt několika Evropanů v Marrákeši a Casablance. Tři tisíce francouzských vojáků obsadily Casablancu a Mellah úplně vyplenili. Plnou kontrolu nad Marokem získali Francouzi roku 1912, kdy z této země učinili svůj protektorát. Během druhé světové války bylo Maroko plně pod správou Vichistické francouzské vlády, která aktivně kolaborovala s nacistickým Německem. Vichistická vláda tvrdě prosazovala i v Maroku (stejně jako ve Francii) Norimberské rasové zákony, Židé byli vyloučeni ze škol a úřadů, dokonce někteří velmi aktivní vichističtí kolaboranti chtěli vypravit židovské transporty i z Maroka. Ovšem marocký sultán Mohammed V. ujistil představitele Světového židovského kongresu, že tyto zákony jsou v rozporu s marockým právem a že zabrání židovským transportům. Prosazoval, aby měli Hebrejci rovná práva s muslimy a vzal je pod zvláštní ochranu, přesto k diskriminaci hebrejského obyvatelstva docházelo. Po příchodu amerických vojáků do Maroka roku 1942 byly Norimberské diskriminační zákony s plnou platností zrušeny.

Jednou z nejvýznamnějších světových událostí byl vznik státu Izrael a Válka za nezávislost. Pět arabských armád ihned po jeho vzniku Izrael přepadlo s cílem vymazat stát z mapy světa a židovské obyvatele vyhnat či vyvraždit. Touto válkou se zažehly protižidovské pogromy. Židé se po celém arabském a muslimském světě dostali do ohrožení života, pogromy a násilnosti všeho druhu a byly zažehnuty po celém Blízkém východě. Muslimové se mstili Izraelcům za vyhranou obrannou válku, při které Izraelci bojovali o všechno. I v tolerantním Maroku propuklo běsnění. Sultán Mohammed V. se snažil uklidňovat situaci, zdůrazňoval, že byli maročtí judaisté vždy loajálními občany, platili daně a podíleli se na veřejném životě, přesto však jeho apely nezabíraly. K dvěma nejvýznamnějším pogromům došlo ve městech Oujda a Djerrada. Vyžádaly desítky životů, stovky zranění a došlo i k velikým materiálním ztrátám. Proto po vzniku Izraele více než 90 % Židů Maroko opustilo. Ti chudí odešli do Izraele, kde postupně vytvořili jádro dělnické třídy, marocká židovská elita zamířila do Francie a Kanady. V současnosti žije v Maroku 7000 Izraelitů, převážná část tohoto společenství žije v Casablance a Rabatu. Po celém světě žije jeden milion Židů, kteří mají marocké kořeny.