28.3.2024 | Svátek má Soňa


HISTORIE: Irácké židovské společenství...

12.6.2015

... a záchranná operace Ezra a Nehemiah

Iráčtí Židé představují jednu z historicky nejstarších, nejstarobylejších židovských skupin. Židovská komunita zde vznikla po porážce severních kmenů Izraele a Sýrie v roce 722 př.n.l., kdy byla na území Iráku zavlečena řada Židů babylonským králem Nabukadnesarem II., a rozrostla se v roce 586 před občanským letopočtem, kdy nad jižními izraelskými kmeny zvítězila Babylónie a řadu Izraelitů zajala. V následujících staletích v zemi zavládlo příznivé ovzduší, v kterém se zrodilo několik nejvýznamnějších židovských učenců v historii. Mezi léty 500-700 zde vznikl i slavný Babylónský talmud. Návrat Židů do starověkého izraelského státu dovolil Kýros II. v roce 539 př.n.l. Babylónie patřila k nejdůležitějším židovským centrům po zničení Jeruzaléma Římany.

Mezi významnými osobnostmi odvlečenými do exilu byl vyšší kněz jménem Ezechiel. Žena mu zemřela, když Babylóňané obléhali Jeruzalém, a on sám dožil svůj život v exilu u průplavu Kébar nedaleko Babylónu. Byl to člověk velmi nábožensky zanícený, který věřil, že jediná spása vede skrze náboženskou čistotu. Věřil, že nezáleží na státech, říších či trůnech, protože je kdykoliv může zahubit Boží moc. Na čem záleží, je tvor, kterého Bůh stvořil k obrazu svému - člověk. Ezechiel poskytl důležitý impulz pro formování judaismu. Exil znamenal rozchod s kmenovou minulostí. Mezi roky 734-581 př.n.l. došlo nejméně k šesti výrazným deportacím Izraelitů do různých částí Blízkého východu. V Babylónu, ve starověku a raném novověku, do příchodu Mongolů a následného pronásledování některými místními muslimy, Židé celkem nestrádali. Někteří babylónští Hebrejci se dokonce stávali obchodníky. Obyčejní Izraelité v babylónském exilu důsledně praktikovali své náboženství, prováděli obřízky chlapců a světili šabat i pesach, šavuot, sukot, roš ha-šana a jom kipur.

Babylónskou říši nahradila aliance Peršanů a Médů. Perský král Kýros II. Veliký dovolil návrat Židů do Eretz Jisrael. Část se jich do své pravlasti skutečně vrátila, podle Ezdráše jich bylo 42 360, k tomu 7 337 otroků a otrokyň a 200 zpěváků a zpěvaček; část Hebrejců se rozhodla zůstat v babylonském exilu. Potomci těchto exilových Izraelitů se stali jádrem irácké židovské komunity až do roku 1950. Babylon se stal na 1500 let velkým centrem židovské kultury. V době Kýrovy vlády se Peršané vydali odlišnou cestou, než byla imperiální náboženská politika prováděná Asyřany a Babyloňany, a respektovali náboženské postoje poddaných.

Léta 400-200 př.n.l. jsou podle některých historiků „ztracenými stoletími židovských dějin“, nedošlo k žádným velkým událostem nebo pohromám. Ukazuje se, že Izraelité měli Peršany ze svých vládců nejraději. Nikdy proti nim nepovstali, naopak židovští žoldnéři pomohli Peršanům potlačit egyptskou rebelii. Mohli kdekoliv v perské říši svobodně vyznávat judaismus.

Za Sasánovců došlo k pronásledování Židů. Jazdagird III. roku 455 zrušil výnosem šabat, židovská tradice pak dává Jazdagirdovi a dědici Pérozovi přívlastek „Zlý“ a viní jej z mučednické smrti tehdejšího exilarchy (náboženského vůdce babylonského exilu) Jekonjáše. Po smrti Péroze nastalo období anarchie, v němž Mar Zutra II. se 400 bojovníky vybojoval nezávislý stát s hlavním městem Mechuzou. Po sedmi letech jej dobyli Peršané a exilarchu Sedechiáše rovněž sťali, nicméně někteří perští monarchové byli Židům velmi nakloněni a když Peršané vtrhli do Palestiny, resp. země Judské, místní judaisté je vítali.

V Babylonii po arabském záboru nastaly babylonským Hebrejcům určité obtíže. Byli vysoce zdaněni, což vedlo ke zkáze velkých židovských zemědělských komunit. Odcházeli z nich tedy do měst a stávali se řemeslníky, obchodníky, překupníky. Tito městští židé byli vzdělaní a usazovali se všude, pokud jim to neznemožňovaly trestní zákony nebo fyzické násilí.

Na počátku raného středověku, v 8. století, byly podmínky iráckých Hebrejců celkem snesitelné. V Bagdádu za Abbásovců tehdy vybudovali akademie i bohatou čtvrť, ale docházelo též k občasným útokům na ně. Stávali se i dvorními lékaři a úředníky. Mluvili i psali arabsky. V 10. století, ač měli postavení dhimmi, zastávali v Bagdádu i funkce bankéřů. Ale i nyní vše záleželo na postoji panovníka.

V 9. století došlo k pogromům na Hebrejce a útokům proti synagogám v Iráku. Kalif Umar II. zakázal stavět nové synagogy. Roku 1170 žilo v Bagdádu 40 000 Izraelitů v relativním bezpečí , ale od 12. století začala přicházet z Atlasu nová vlna muslimského fundamentalismu, který byl pro židovské obyvatelstvo velmi nebezpečný. Docházelo k fyzickým útokům na Izraelity v Maroku, Egyptě i Iráku. Židé dostávali volbu buď přijmout islám, nebo zemřít. Někteří judaisté pod hrotem meče začali přestupovat na islám, ale často dál tajně praktikovali své náboženství. Muslimové jejich náboženské konverzi často nedůvěřovali a nutili je nosit zvláštní modrou tuniku s velmi širokými rukávy a místo turbanu modrou čepici tvaru oslího hřbetu.

V letech 1333 a 1344 došlo k pogromům a fyzickým útokům na Židy v Iráku a během násilností byly ničeny i synagogy. Mongolské útoky na území dnešního Iráku Hebrejce těžce postihly; mnoho jich bylo zabito s ostatními obyvateli. Přesto byla zde jejich situace bezpečnější než v jiných muslimských státech (Maroku, Egyptě, Sýrii) a v zemích s křesťanskou vládou. Maroko, Egypt a Sýrie byly obzvláště fanatické a nebezpečnější než jiné země. Po dobytí Iráku Osmanskou říší, kdy sultán Sulejman II. dobyl roku 1534 město Tabríz, došlo ke zlepšení postavení irácké židovské komunity. Opětovné dobytí země Peršany 1623 vedlo k dramaticky zhoršenému postavení iráckých Izraelitů, k opětnému zlepšení došlo po opakovaném dobytí země Turky roku 1638. Židé tehdy byli i v osmanské armádě (podle některých zdrojů jich bylo až 10 %). Za nadvlády Osmanské říše došlo tu a tam ke zhoršení situace židovského obyvatelstva, to ale pokračovalo v růstu. Zatímco roku 1884 žilo v Bagdádu 30 000 Židů, roku 1900 vzrostl jejich počet na 50 000.

V raných dnech po získání nezávislosti Iráku roku 1922 hráli Hebrejci důležitou úlohu při formování irácké společnosti. První ministr financí nově vzniklého Iráku byl Žid, Jechezkel Samson, a Židé hráli důležitou úlohu v rozvíjení soudních a poštovních systémů. Záznamy z bagdádské obchodní komory ukazují, že 10 z jejich 19 členů bylo židovského původu. První hudební skupina v Bagdádu byla složena výrazně z judaistů. Hebrejové byli zastoupeni v iráckém parlamentu, mnoho jich zastávalo funkce na úřadech. Roku 1930 se však jejich situace dramaticky zhoršila. Před tímto osudovým rokem Arabové v Iráku považovali Izraelity ze své kolegy; poté však vlivem nacistické propagandy a konfliktu ve Svaté zemi se postavení židovského obyvatelstva rychle zhoršovalo. Ačkoliv iráčtí Židé byli ke své zemi loajální, byli stále více vystaveni rozlišovacím procedurám a krutým zákonům. V srpnu 1934 jich bylo mnoho propuštěno z úřadů a vysoké školy stanovily kvóty pro přijímání židovských studentů. Sionistické aktivity byly přísně zakázány, stejně jako vyučování židovské historie a hebrejštiny v iráckých židovských školách.

Ve čtyřicátých letech se pak v Iráku dostal k moci Rašíd Ali, který se v zemi snažil odstranit britský vliv. Na začátku června 1941 propukly masové protižidovské pogromy v Bagdádu, 200 Židů bylo zabito, přes 2 000 utrpělo zranění, věcná škoda byla vyčíslena na 3 miliony dolarů. Pogromy propukaly v mnoha dalších iráckých městech. Roku 1948 začalo platit v Iráku stanné právo a sionismus se stal v Iráku hrdelním zločinem. Irácký režim dovolil judaistům roku 1950 se vystěhovat pod podmínkou, že v Iráku nechají všechen svůj majetek. Židé mohli odejít, jestliže odevzdali všechno zlato, klenoty, cenné papíry a vzdají se iráckého občanství; tento zákon nabyl účinnosti 9. března 1950. Antisemitské ovzduší se stávalo pro irácké Izraelity nesnesitelné. Už prvního dne účinnosti se zaregistrovalo k emigraci 3 400 Hebrejců, dalšího dne se přihlásilo k emigraci dalších 5 700 osob. Během dalších týdnů se kvůli nesnesitelným podmínkám přidalo dalších 50 000 Židů, po třech měsících toto číslo vzrostlo na 90 000. Stát Izrael během jediného roku přestěhoval 104 000 iráckých Židů pomocí leteckého mostu. Operace na záchranu iráckých Židů byla pojmenována „Ezra a Nehemiah“. Dalších 24 000 Židů Izrael přepašoval přes Írán. Vystěhovalci se museli vzdát svých domovů i veškerého majetku. Jejich počet byl tak velký, že izraelský vrchní rabinát dovolil létat i o šabatu. Tito Izraelité sice mluvili arabsky, ale ve své většině v Iráku pociťovali nepřátelství a separaci od arabské kultury. Většina z nich si uvědomovala, že v Iráku jsou považováni za občany druhé kategorie.

Ti Židé, kteří zůstali v Iráku, později hořce litovali. Roku 1952 vyvrcholila nenávistná protižidovská kampaň, která začala veřejnou popravou dvou Židů, Šaloma Salacha Šaloma a Josefa Abrahama Basriho v Bagdádu 19. ledna 1952. Zatčeni byli také dva izraelští emisaři - Jehuda Tadžir a Mordechaj Ben Porat. Jehuda Tadžir byl odsouzen na 10 let odnětí svobody, Mordechaji Ben Poratovi se podařilo utéci a dostat se zpět do Izraele, kde se později stal členem Knesetu. Se sílící pozicí Saddámovy strany Baas se množila protižidovská nařízení, která se nápadně podobala nacistickým antisemitským zákonům. Židé nesměli prodávat svůj majetek a museli nosit žluté identifikační karty. Po šestidenní válce se protižidovská opatření znásobila, Židům byl vyvlastněn veškerý majetek a stát zmrazil jejich bankovní konta. Byli propuštěni ze všech vládních institucí, stát jim uzavřel jejich podniky a odpojil telefony. Nesměli se vzdálit z místa svého bydliště a někdy měli i domácí vězení. Nejhorší perzekuce nastala roku 1968, kdy Irák „odhalil“ neexistující síť židovských obchodníků a při procesech, které se nápadně podobaly stalinským procesům ze třicátých let, bylo 14 Izraelitů odsouzeno k trestu smrti a veřejně popraveno. Mnozí další jedinci zemřeli po mučení. V lednu 1969 přišlo na výzvu veřejného rozhlasu půl miliónu muslimů zatančit a zazpívat popravovaným. V sedmdesátých letech po silném mezinárodním tlaku pak Saddám Husajn situaci Židů částečně zmírnil a dovolil zbylým vystěhovat se potichu do Izraele; zůstali pouze ti, kteří se cítili příliš staří. Ještě roku 2000 hovořila irácká státní média o Židech jako „o potomcích opic a prasat“. V srpnu 2003 odešli jedni z posledních Hebrejců do Izraele. V současnosti v Iráku dožívá posledních 28 Židů, kteří odejít nechtějí.