Když vznikl konflikt v Gruzii, vyrojila se spousta komentářů a kdekdo říkal svoje stanovisko. Pravda, internet vám dnes umožní proniknout prakticky kamkoliv. Není ale tak jednoduché rozlišit v něm pravdu a lež, zájmy a propagandu. Zvlášť v tomto případě bylo jasné, že rychle vypukl boj o interpretaci událostí a že na obou stranách nebyl velký zájem respektovat pouze přesná fakta. Zdálo se mi nemožné usuzovat pouze z toho, co si někde přečtu nebo uvidím v televizi. Navíc Česká republika bude brzy předsednickou zemí EU, to je další důvod, proč vědět o událostech v Gruzii co nejvíc.

Můžete buď čekat, že vám někdo nějakou přesnou analýzu konečně pošle, anebo se vydat do místa konfliktu osobně. Využil jsem nabídky strany Spravedlivé Rusko, která nás už dříve oslovila, že by chtěla v Rusku prosazovat sociálně demokratické evropské ideje, a která nyní navrhla, že umožní zájemcům – novinářům, členům politických stran – navštívit místa nedávných bojů v Jižní Osetii, jež jsou nyní pod kontrolou ruské armády. Ukázalo se být nemožné domluvit si nějaký přechod z ruské strany na gruzínskou. Musel jsem se proto z Cchinvali vrátit do Vladikavkazu a do gruzínského Tbilisi jsem cestoval dokonce přes arménský Jerevan.

Nešlo mi o to po prvních zkušenostech vydávat rychlé soudy a nějaké deklarace. Jefim Fištejn si vymýšlí, když tvrdí, že jsem podepsal nějaká prohlášení připravená ruskou stranou. Nic jsem nepodepsal, na žádných tiskových konferencích jsem nikde nevystupoval. Pokud jsem někde mluvil s nějakým novinářem, tak jsem jen říkal, co jsem viděl, a na soudy jsem byl velmi opatrný. Spravedlivému Rusku jsem poděkoval, ale od skupiny, kterou zorganizovali, jsem se po prvním dnu odpojil a pokračoval dále sám. Hovořil jsem, s kým jsem chtěl, vybíral jsem si ulice i lidi, které oslovím. Bylo to lepší než oficiální cesta, kterou vám někdo do puntíku připraví.

Mluvil jsem v Cchinvali na ulici Ostrovského se zoufalou paní Tygijevovou, která mi ukazovala na vlastní zahradě místo, kde v průběhu čtyřdenního bombardování pohřbila svého muže, který byl zabit střepinou granátu, když na chvíli opustil sklep, ve kterém se skrývali. Řekla mi, kde byl kdo zabit v jejich ulici, o dvou autech plných lidí, kteří se pokoušeli ujet – auta byla zasažena a shořela. Mluvil jsem s ženami v naprosto zničené tzv. židovské čtvrti, které nám ukazovaly sklep, ve kterém se skrývalo po čtyři dny v hrozných podmínkách dvě stě lidí. Mluvil jsem s obyvateli Cchinvali, kteří líčili, jak gruzínští vojáci chodili po městě a vykřikovali osetinským jazykem „Kde jste?!“ a ti, kteří si mysleli, že přišla pomoc, vylezli ze sklepa a byli zastřeleni. Takové historky neověříte. Můžete jen poslouchat, prohlížet si hroby, dívat se, kolik je toho zničeno, a občas vás napadne – tak tenhle člověk určitě nic nehraje; protože je skoro absurdní vůbec na něco takového jen pomyslet. Co je vidět – že skoro třetina města je zničena. Viděl jsem bombardovanou školu, mnoho úplně zničených domů, vypálený „parlament“.

Nepřekvapí, že na takovém místě slyšíte slova nenávisti a proklínání. Lidé jsou otřeseni a říkají vám, že nemají kde bydlet a že nikoho nemají, protože příbuzní buď jsou mrtvi, anebo utekli. „Nevím, co budu dělat.“ Hodně jich uteklo na sever do Ruska. Údajně je jich tam asi šest tisíc. Toto číslo mi ve Vladikavkazu potvrdil ruský gubernátor Severní Osetie, kterému říkají prezident a který spravuje oblast, v níž žije zhruba sedm set tisíc obyvatel. Patří do ní i Beslan, který hrůzou, jež se v něm odehrála, se stal známým po celém světě. Gubernátor sám měl v oné škole obležené teroristy dvě děti. Když se to teroristé dověděli, navrhli mu, že ty jeho dvě děti pustí. Odpověděl prý: „Chci, abyste pustili všechny děti.“ V Beslanu si právě připomínali čtyři léta od krvavé tragédie. Na hřbitově, kde leží 266 obětí, z toho 180 dětí, jsem mluvil s matkou, která tu pohřbila svou dvanáctiletou dceru Karin. Plakala a říkala: „Nechce se žít.“

Seděl jsem na večeři s oním gubernátorem a bylo těžké s ním mluvit. Nechtěl se bavit o tom, jestli ruské speciální jednotky tehdy udělaly nějakou chybu. Vadilo mu, že o tom takto uvažujeme. Povzdechl si nad tím, že to je jediné, co nás na této historii zajímá. Byl tvrdý také co se týče Gruzie. Řekl mi, že vojska měla vstoupit do Tbilisi a svrhnout Saakašviliho. Gruzie se podle něj stává vojenskou pevností nepřátelskou Rusku. Řekl, že v Gruzii se staví především kasárny a investuje se do zbraní. „Zajímejte se, kde skončí finanční pomoc, kterou tam dnes posíláte!“

Nebyl to jediný Rus, kterého jsem potkal, který kritizoval Putina a Medvěděva, že se příliš chtějí líbit Západu. „Máme vedení, které příliš věří na západní humanitu. To se nám může vymstít.“ Slyšel jsem tam paralelu na válku v Zálivu, kde starý Bush udělal prý kdysi stejnou chybu jako dnes Putin, když v té první válce nedošel až do Bagdádu a nesvrhl Husajna. Hostitelům se někdy nelíbily moje názory, hněvali se, ale dlužno říci, že i pak zůstali přátelští.

Do Arménie jsem přijel ve chvíli historického fotbalového zápasu s Tureckem, na který přicestoval poprvé od genocidy Arménů za první světové války turecký prezident. Velká událost. Plný fotbalový stadion se sedmdesáti tisíci diváky. Arménští fotbalisté 0:2 prohráli. Návštěva tureckého prezidenta má ovšem šanci být trvalým mezníkem. Fotbal jsem viděl na velké obrazovce v zakouřené arménské hospodě. Na druhý den jsem se ale sešel s představiteli parlamentu a také jsem navštívil ministerstvo zahraničí, kde mne přijal náměstek ministra. Vstřícnost byla velká, nakonec jsme se sešli ještě i neoficiálně. Ke gruzínskému konfliktu se stavěli opatrně. Gruzie je pro Arménii velevýznamná jako dopravní tepna – především železnice a přístup k moři. Ale nakonec se vyjádřili jasně: „To, že nějaká země této oblasti vstoupí do NATO, vytváří nebezpečí dělící čáry, o kterou tady v regionu nestojíme.“

Teď už zbývá jen Gruzie. Gubernátor oblasti ve městě Gori nemá nic společného s gogolovskými postavičkami. Je to štíhlý třicátník v černém ve stylu Depeche Mode a jeho okolí vypadá stejně - také v černém, jen ještě o něco mladší. Sídlí v bývalém hlavním paláci komunistické strany na náměstí, kancelář je také v černém, je tu i velká plazmová obrazovka a na stěně přilepená podrobná mapa oblasti, kde jsou zakreslena místa obsazená ruskými vojáky. Před budovou na náměstí pořád stojí gigantická socha J.V. Stalina. Z místního Stalinova muzea byly ale všechny exponáty v průběhu konfliktu odvezeny do Tbilisi. Všechny ty Stalinovy lulky, holínky, posmrtná maska, samovar… Údajně z obavy, že by mohly být zničeny nebo ukradeny Rusy.

S Gruzínci jsem se kvůli Stalinovi v minulosti už hádal mnohokrát. Tentokrát jsem se do toho nepouštěl. Nebyl na to čas. V Gori je vedle fotbalového stadionu vybudován rozsáhlý tábor pro uprchlíky, ve kterém je asi šest tisíc běženců. Gruzínci společně s profesionály z UNHCR zvládají svou práci výborně. V téhle chvíli rozhodně jsou schopni zajistit stravu, hygienu, střechu nad hlavou pro lidi, kteří se v táboře nacházejí. Zlé je, že jich přibývá, protože například ve Tbilisi ředitelé škol chtějí zahájit výuku, a proto se vystěhovávají utečenci ze škol. Pět šest týdnů je to ke zvládnutí. Pak bude přicházet zima a je třeba hledat jiné řešení. Trvalé. Řada uprchlíků je z oblasti tzv. nárazníkové zóny, kterou obsadili Rusové kolem enklávy Jižní Osetie. Tato nárazníková zóna je větší než celá oblast, o kterou je spor. Snažil jsem se do ní proniknout, ale marně: Rusové mne nepustili. Gruzínský gubernátor mi řekl, že jemu se to také nepodaří. Je v kontaktu se třemi čtyřmi ruskými generály, kteří zde působí, ale domluva s nimi je těžká: když nechtějí, nezvedají telefony, jeden generál se necítí vázán rozhodnutím druhého generála. O podmínkách v nárazníkové zóně nejsou přesné aktuální informace. Poslanci gruzínského parlamentu mne upozorňovali, že by Evropa neměla nijak přispívat k legitimizaci toho, že Rusové tento prostor kontrolují. Jsou to místa, kde žili často výhradně Gruzínci, a Rusové obsadili tento prostor pouze jako předpolí.

Vysoce proto hodnotím, co se podařilo francouzskému prezidentu Sarkozymu a Evropské unii. To, že právě v posledních dnech učinila Evropa s Moskvou dohodu o úplném stažení ruských jednotek ze zón přiléhajících k Jižní Osetii a Abcházii na linii předcházející zahájení bojových akcí. Toto stažení má být provedeno během deseti dnů po rozmístění mezinárodních mechanismů v těchto zónách, včetně nejméně dvou set pozorovatelů EU, k němuž má dojít nejpozději 1. října 2008.

Tohle když se povede, tak je to velmi konkrétní výsledek, který může pomoci řešit situaci tisíců lidí, kteří dnes nemají střechu nad hlavou, kteří se obávají o svoji budoucnost a kteří nemají žádnou jistotu zítřejšího normálního života. Většina z nich přišla o absolutně všechen majetek. Mají jenom kalhoty a tričko na sobě. Sledoval jsem Sarkozyho jednání v Moskvě a byl jsem v Tbilisi ve chvíli, kdy do něj Sarkozy přiletěl. Doufal jsem, že Gruzínci nabízený plán přijmou. Přesto, že je v rozporu s jejich základním oficiálním stanoviskem. Vše se to odehrálo v den, kdy jsem v gruzínském parlamentu a na ministerstvu zahraničí absolvoval řadu velmi dobrých schůzek. Gruzínci byli velmi vstřícní. Sešel jsem se s ministrem pro územní celistvost, s náměstkem ministra zahraničí, s vedením gruzínského parlamentu, mluvil jsem s řadou poslanců. Jednali jsme o stanovisku, které schválila většina gruzínských stran, které nepodpořila pouze Nino Burjanadze a tři menší politické strany a na kterém mají v této chvíli vládní strany podporu i rozhodující části opozice, s níž jsem také jednal. Je to velmi rezolutní stanovisko, ve kterém se říká, že rozhovory s Ruskem se mohou konat pouze za předpokladu, že bude obnovena teritoriální integrita Gruzie a okupační síly budou plně odsunuty z území Gruzie. I opoziční poslanci mi řekli, že v téhle chvíli ohrožení země se zdržují vládní kritiky, protože pochopili, že existuje zájem Ruska rozvrátit gruzínskou ekonomiku, vytvořit v Gruzii chaos a využít eventuálních vnitřních sporů. „Podívejte se, tady v ulicích Tbilisi nenajdete nikoho, kdo by vítal Rusy! Své problémy si vyřešíme sami. V tom má Saakašvili naši podporu.“

Z gruzínské strany i od vysokých představitelů zaznělo přiznání, že také v gruzínské politice v minulosti i dnes mohlo dojít k chybám. Ale v tom zásadním postoji obrany země před ruskou intervencí jsou sjednoceni. Často srovnávali svou situaci se srpnem 1968 v Československu. Jsou přesvědčeni, že k vojenské konfrontaci dojít nakonec muselo, Rusové úmyslně v posledních měsících stupňovali provokace a byli rozhodnuti vyvolat konflikt. Gruzínci si stěžují, že upozorňovali, co se v poslední době děje v Abcházii a Jižní Osetii, že provokace eskalují a dostávali jedinou odpověď: V téhle chvíli nemáte jinou cestu než držet situaci na úrovni zmraženého konfliktu.

V průběhu dne jsem s Gruzínci opakovaně diskutoval o jejich neochotě jednat o čemkoliv s ruskou stranou, pokud nedojde k odchodu vojsk. Upozorňoval jsem, že bez kompromisu se nepohneme z místa. A nepohnou se ani ti, co čekají v táborech na to, až se budou moci vrátit domů. Z miliardy dolarů, kterou poskytli Američané, by se daly asi postavit domy pro všechny, ale do měsíce to nikdo nestihne. Nakonec i ministr pro územní celistvost mi potvrdil, že chtějí 150 miliónů dolarů z těchto peněz použít na budování nových domů. Podle něj podobná suma naprosto postačí.

Zaplať bůh, na sklonku tohoto dne, pondělí 8. září, po příjezdu Sarkozyho do Tbilisi, Gruzínci souhlasili s dohodou mezi francouzským a ruským prezidentem. EU by tady mohla udělat kus opravdu dobré práce. Jenom mi vadí, že u toho nejsme také my, Česká republika. Připadá mi, že ani pořádně nesledujeme, co se děje. Na blížící se předsednictví se připravujeme slogany, že to Evropě „osladíme“. Pořádáme kampaně, kterým je dost těžké rozumět. Proč se nepřipravujeme raději na to, že situaci v Gruzii budeme muset dále řešit? Proč u toho někdo od nás není? Je pravda, že 15. října by měly v Ženevě začít rozhovory, ale setkal jsem se také s názorem, že situace se může znovu zvrtnout. Nic nelze vyloučit. Neříkejme: „Ještě štěstí, že to potkalo Francouze a ne nás!“ Nevíme, co čeká na nás.

Uklidňuje mne, že o premiéru Topolánkovi se bude v průběhu předsednictví točit film. Je to to jediné, s čím si lámeme hlavu?

Neměl by někdo z exekutivy také trochu cestovat? Předsednictví znamená komunikaci se všemi. Nevidím cestu v tom, že budeme v Kremlu posilovat pocit obležené pevnosti. Někdo od nás měl být také v tyto dny v Moskvě, v Jerevanu a především v Tbilisi. Neustále bychom měli jednat s našimi partnery v EU.

Více než deklarace a proklamace našich postojů potřebujeme znalosti a analýzy situace kolem gruzínského konfliktu. V téhle chvíli musíme táhnout všechny k jednomu stolu. Soudy nechejme na pozdější dobu.

A na závěr jednu historku, o které se mluvilo jako o jednom z mála světlejších příkladů uprostřed ohavností války. V době nejprudších střetů mezi Gruzínci a ruskou 58. armádou se v noční tmě a zmatku omylem podařilo osádce jednoho ruského tanku připojit k ustupující gruzínské tankové koloně. Chvíli trvalo, než na to přišli. A co pak? Vystoupil velitel gruzínské kolony i velitel ruského tanku a šli v té tmě k sobě. Rus pak řekl novinářům, že mu blesklo hlavou: „Tak teď bych ho měl zastřelit a stanu se hrdinou. Ale bude to in memoriam. Tak jsem neudělal nic.“ Nakonec se tedy oba sešli, chvíli na sebe koukali a pak se dohodli, že Rus se otočí a pojede zpátky. Tak se taky stalo.

Je to jedna z mála věcí, o kterých jsem se tam doslechl a která mě potěšila. Možná je v tom jakýsi návod…

stínový ministr zahraničí ČSSD