Čas povolebního milosrdenství se obvykle počítá na sto dní, takže Francois Hollande, který se chopil prezidentského úřadu loni v květnu, už nemůže svá selhání či nedostatky nijak omlouvat. Svým levicovým voličům toho nasliboval hodně, mezi jiným, že na lidi se zvláště vysokými příjmy se bude vztahovat speciální pětasedmdesátiprocentní daň.

Slibem, že bohatým utáhne opasky, chtěl Hollande před jarními volbami oslovit i stoupence krajní levice. Šlo spíše o symbolické gesto, protože z propočtů vyplývalo, že vyšší daňová zátěž dopadne sotva na dvě tisícovky lidí a že výnos státní pokladně nijak závratně nepomůže.

Z předvolebního taháku se koncem roku vyklubala nepříjemná patálie. Ústavní rada vyhověla stížnosti pravicové opozice a zákon o 75procentní dani zrušila s jasným argumentem, že odporuje zásadě rovnosti a tradici, že zdaňovány jsou domácnosti, a ne jejich členové jednotlivě. Proti zákonu mluvil i prostý selský rozum. Pokud by v domácnosti měli oba manželé celoroční příjmy vysoké, ale oba nižší než jeden milion eur, odváděli by eráru méně než manželský pár, kde nad milion eur ročně vydělával pouze jeden z nich.

Opozice ihned vládě vytkla nejen, že se snaží vyhánět za hranice lidi, kteří Francii mezinárodně proslavili, jako herce Gérarda Depardieua, ale i politický amatérismus, protože nedokáže napsat zákony tak, aby neodporovaly ústavě. Prezident Hollande i premiér Jean-Marc Ayrault však dali najevo, že nehodlají ustoupit a nejdéle do roka nechají schválit pozměněnou verzi 75procentní daně.

Tato kasání je pochopitelné, protože vzdát se vysokého zdanění bohaté špičky by znamenalo koledovat si o kanonádu z levoboku v nejméně vhodnou dobu. Už příští týden se má vláda v plánu sejít se zástupci odborů a projednat reformy pracovního zákonodárství. V zemi, kde dosud platí zákon o pětatřicetihodinovém pracovním týdnu, přijatý ještě za socialistického premiéra Lionela Jospina, lze čekat vzrušenou debatu.

Pokud by vláda ustoupila od vyššího zdanění bohatých, těžko by mohla žádat ústupky ve vlastním táboře.

Francois Hollande proto ve své první novoroční prezidentské řeči sliboval nejen, že zdaní bohaté, ale že podnikne vše, aby vznikla nová pracovní místa.

Dostát slovu však nebude nijak snadné. Nezaměstnanost roste patnáct měsíců za sebou, s pravidelným přírůstkem 30 až 40 tisíc se celostátně šplhá nad úroveň deseti procent a obrat není v dohledu. Na finanční injekce nelze spoléhat, protože Paříž se zavázala snižovat rozpočtový schodek tak, aby se v dohledné době vešel do limitu stanoveném na tři procenta hrubého národního produktu.

Partneři v eurozóně a Německo zvláště pozorují vývoj ve Francii s nejvyšší obezřelostí. Prosakují totiž zprávy, že tamější levicová vláda by ráda odložila termín splnění závazku mazání rozpočtového schodku. Pamětníci připomínají, že to byli francouzský prezident Jacques Chirac a spolkový kancléř Gerhard Schröder, kteří před lety všem ostatním v eurozóně dali špatný příklad, když se postavili proti tomu, aby jejich země byly potrestány za to, že překračují společně dohodnutou mez rozpočtových schodků. Německo se nyní příkladně drží fiskální disciplíny, ale na Francii ulpívá podezření, že by plnění svých slibů ráda odložila, nebo se z nich ještě raději vyvlékla.

V této atmosféře je prezidentu Hollandovi a jeho vládě odmítnutí pětsedmdesátiprocentního zdanění bohatých nanejvýš nepříjemné. Dostává se tak mezi dva mlýnské kameny. Na jedné straně musí s ohledem na své levicové voliče "milionářskou dávku" hájit, i když ví, že výnos bude spíše symbolický a že případné změny ji mohou nepříjemně vyostřit. Pokud by totiž vyhověla námitce Ústavní rady a hranici pro zdanění vztáhla na celé domácnosti, dopadlo by na více než deset tisíc lidí, a levice by si tak nadělala spoustu vlivných nepřátel. A pokud by naopak hranici milionového příjmu vztáhla ne na jednotlivce, ale v souladu s tradicí na jednu domácnost, už tak nijak valný odhadovaný daňový výnos by se stal takřka zanedbatelný.

Dnešní francouzská vláda se ráda odvolává na Francoise Mitterranda, který se dokázal udržet v Elysejském paláci dlouhých čtrnáct let. Při svých dnešních potížích by si měla připomenout jeho cenný postřeh, že v politice jsou okamžiky, kdy můžeme volit mezi dobrým a špatným řešením velice vzácné, a že mnohem častěji je nutno se rozhodovat jen mezi špatným a horším.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6