Podle učebnice International Business, kterou jsem ještě nevrátil do knihovny, existují čtyři fáze, jimiž projde člověk žijící v zahraničí jako já. Nejdřív jsou to líbánky. Všechno se zdá růžové a nádherné. Říkáte si, že v Čechách je to naprd a tady geniální. „Proč já vůl se nepřestěhoval už dávno!" Pak následuje deziluze, což je fáze číslo dvě. Zjistíte, že tu nic nefunguje, úředníci jsou pomalí, v obchodě vám nerozumí, kámoši jsou daleko. „Proč já vůl se vůbec stěhoval, co mi v Pardubicích chybělo?!“ Třetí fází je vyrovnání („Co se dá dělat") a nakonec bikulturalismus („Všude to stojí za prd"). Můj honeymoon skončil překvapivě hned první týden. Okradli mě na Plaza Catalunya. Nijak mi to nepřiblížilo fázi bikulturalismu, ale spíš prodloužilo deziluzi. Nešťasný jsem byl nejen já, ale zřejmě i chmaták. Já ze ztráty kreditky - on či ona z mého (lékařskou praxí poznamenaného) podpisového vzoru a komplikovaného příjmení. Zůstal jsem sám pár dní uprostřed velkoměsta bez peněz, což jinak vřele nedoporučuju. Tedy pokud nejste od přírody žebravý typ. Já jsem dobře živený staropanensky růžový český internista, který soucit nevzbuzuje ani ve své vlastní zemi.

V Barceloně se krade. V teple a u moře si většinu věcí potřebných k přežití pořídíte snadno čórkou. Je to dáno tím, že je tu velká hustota lidí a turistů zvláště. Barcelona je podle statistik devátou nejoblíbenější turistickou destinací na světě. Pak je tu taky vnímání osobního prostoru. V Čechách si sednete v parku na lavičku a je obsazená. V Barceloně si k vám těsně přisednou tři nádherné kočky (v horším případě tři vágusové) a nic to neznamená. Není to váš šťastný (nešťastný) den. Není to parfémem od pratety z Hulína. Lavička je totiž čtyřmístná. Podobně to vypadá v barech. Největší hustotu lidí na světe na metr čtvereční má zřejmě zdejší Champaneria. Pelhřimovská agentura Dobrý den evidující podobné rekordy maloprostorově družných lidí by si tu přišla na své. Ideální místo pro frotéry. V kteroukoliv denní či noční hodinu to tu vypadá jako v hodně přecpaném autobuse v ranní špičce. Stojíte tak natěsno, že je prakticky nemožné dát ruce k tělu nebo se otočit. Případný zloděj nemá nejmenší šanci utéct. Já jsem měl štěstí, že můj kámoš s sebou přitáhl hlouček vnadných Latinoameričanek, které mě tamponovaly v místech kousek od baru. Ploužák „Láska drž ma nad hladinou“ od Tublatanky trvá 5 minut a 18 vteřin, průměrná soulož pak údajně 8 minut. Nedovedu si vybavit jinou příležit kdy jsem se tisknul 3 hodiny nepřetržitě k pánvi cizí ženy a ze zadu se na mě tiskla 3 hodiny něčí prsa. A to se sem chodí na na perlivé víno a na sendvič. Ale mohl jsem dopadnout hůř.

Za devět měsíců, co tu bydlím, mě okradli už dvakrát. Ale nestěžuju si. Jednoho známého – Brita - okradli už osmkrát. Druhé bylo na řadě moje kolo. Vydrželo mi jen týden, a to přesto, že jsem měl na něm dva řetězy. Zamkl jsem ho do stojanu před obchodem. Koupil jsem si vysavač a přemýšlel, jak se mi pojede na kole s přístrojem. Zloději mé dilema vyřešili a samotný vysavač se mi pohodlně nesl. Teď už vím, že některé stojany provozují místní zlodějíčci. Neúspěšně se mě pokoušeli okrást minimálně třikrát. Jednou banda v metru na Plaza Espanya, ale to jsem měl na batohu zámek. Pak jsem při rozhovoru s kamarádkou v centru města zjistil, že někdo má ruku v mém ruksaku. Kupodivu to byla ruka jedné ze dvou velmi pěkných a dobře oblečených slečen. Žádný podezřelý zjev. Podle přízvuku a vzhledu z východní Evropy. Majitelka ruky mi překotně vysvětlovala, že se jí moje taška zahákla o punčochu na koleně... Hrabala mi v kapse, kde nosím špinavé ponožky a boty z různých sportů. To samo o sobě bylo dostačujícím trestem. Dneska se mě pokoušeli okrást při poslechu pouliční kapely (už si dávám víc pozor) a pak jsem v parku vyplašil zloděje okrádající sfetované Holanďany. Dostali avízo od pakistánského prodavače piva. Pochopitelně, že avízo dostali zloději, ne okrádaní. Trochu se tu nevyplatí být hrdinou, protože je tu každý sám za sebe. Sfetovaným Holanďanům bylo jedno, že je někdo okrádá, a já jsem měl proti sobě tři chlapy. A u sebe spoustu zajímavých věcí...

Místní zloději jsou vynalézaví. V prosinci jsem si pozval na přednášku jednoho britského profesora, kterého okradli už u východu z letiště. Vrazil do něj nějaký chlap a hodil mu pod nohy hrst mincí. Při společném sbírání pak milého pana profesora okradl. Pamatujte si zásadu číslo jedna – cizí lidi tu na sebe nejsou hodní! Homo homini lupus! Bacha při podepisování různých peticí nebo vybírání různých sponzorských darů. Manželčina strýce tu okradli o 800 euro (bože!), protože peníze za ubytování pro jejich partu nechtěl nechat na hotelu. Jedna paní ho prosila o příspěvek na něco a druhá mu pod nos strkala karafiát. Pak říkal, že v jednu chvíli neměl na vteřinu peněženku v ruce a na hotelu se pak divil. Dalšího známého okradli tak, že po něm chtěla starší žena s mapou něco vysvětlit. Prý ho jednou rukou pořád hladila a ošahávla a dole pod mapou mu mezitím vybrala ledvinku. Je možné, že mají umělou ruku. Španělé si skoro nikdy nečtou knihy, přesto jsou v metru k vidění lidi, kteří přecházejí z poloprázdného vagónu do plnějšího a sedají si (většinou k opilým nebo usínajícím cestujícím) a... čtou si . Trochu podezřele jsou to typy, co vypadají, že moc číst neumí. A drží jednou rukou šestisetstránkovu bichli.

Jiného známého okradli starým trikem, kdy do vás vrazí člověk se zmrzlinou. Při čištění mu snědý hošík sebral nejen peníze, ale i umělé zuby z kapsy! Proracovanější metodu zde zažila jedna česká kolegyně, kdy jí na ulici někdo posprejoval koženou bundu a utekl. Na pomoc přispěchali dva slušní a ochotní lidé a slíbili pomoc s čistírnou i potrestání provinilce. Při obhlížení škody pak dotyčnou samozřejmě okradli. Potíž je v tom, že pokud v této fázi přijdete k paní a vysvětlíte jí, že ji právě okrádají, tak vám nebude věřit. A navíc dostanete přes ústa od pomahačů. Časté krádeže jsou na Ramble, kde k vám chodí různé pracovnice erotických služeb, zatarasí vám cestu a dost agresivně vás ochmatávají. Viděl jsem posledně, jak hned předávají lup někomu dalšímu. Zažil jsem i rvačku takto okradených ruských turistů, kde ale Rusové prohráli na body s ochrankou sex shopu v prostředku Rambly. Policie je v případě kapesních krádeží často bezmocná a Rusové nedovedli vysvětlit, co se stalo.

Oblíbené jsou taky triky s fotografickým aparátem. Někdo vás požádá o vyfocení sebe a pak vám nabídne, že vás též vyfotí. Následně si půjčí váš foťák a už ho nevrátí. Projděte se centrem a podobných nabídek dostanete hned několik. Hlavně pokud vypadáte dostatečně znaveně, chodíte o holi a dáváte šanci na prohru v běžeckých disciplínách. Dvěma mým známým nabízeli přátelští černoši, že jim ukážou, jak se strká karta do bankomatu. Bylo to nad ránem a přátelé požili, tak se ani nesnažili běžet za mizející kreditkou. Pozor si dávejte i v barech. Kamarádka Jolana říká, že u nich doma na Slovensku mají pořekadlo: „Když si dáváš tašku na zem, tak z ní mizí peníze.“ Tady to platí doslova. Kamarádi se stavili na kafe a najednou si všimli, že se jim posouvá taška k pánovi u vedlejšího stolu. Ten šikovný člověk byl vybaven hákem a teleskopickým držákem. A následně i jednou dámskou kabelkou... Samostatnou kapitolou jsou auta. Co necháte viditelně v autě, to jako kdybyste zapomněli venku na ulici. Bezpečně tu není, ani pokud v autě právě sedíte. Stává se prý, že zloději přijedou na motorce vedle vás, rozbíjí vám sklo u dveří a vezmou si požadovanou věc. Motorky se tu špatně honí autem.

Nezní to celé trochu jako antireklama na Barcelonu? Možná ano. Pravda je, že tu 90% mých známých Čechů i ostatních cizinců okradli. Jako místní se vyhýbáte turistickým atrakcím a profláklým místům. Trochu to snižuje šanci na krádež. Já sám bydlím v dobré čtvrti v domě střeženém kamerovým systémem a ochrankou. Podle zprávy v novinách tu před pár dny okradli i trenéra FC Barcelona Franka Rijkaarda. Zloději přelezli šestimetrovou zeď, překonali zabezpečovací systém a dům vykradli v době, kdy v něm jeho rodina spala. Franka jsem potkal druhý den v lobby hotelu Artz. Smál se na celé kolo a rozdával autogramy. Možná zná recept na zdejší zloděje. Já asi v jeho případě tuším – snažit se vydělávat víc, než vám stačí zloději ukrást.