Po útocích v Bruselu se začínají ozývat hlasy, že by EU měla mít svou vlastní zpravodajskou službu, což by jí pomohlo lépe zajistit bezpečí občanů před hrozbou islámského terorismu. Je to cesta správným směrem, nebo jen naivní představa, že lékem na džihád v Evropě je vytvoření další instituce?

Státy si zřizují zpravodajské služby, aby pomohly jejich vládám lépe vládnout. Je EU z tohoto pohledu státem? Není. Je evropská komise vládou? Není. Tedy tento základní předpoklad nesedí.

Činnost tajné služby je organizována plně v kontextu zájmu státu v zahraničně politické oblasti či jeho vnitřní bezpečnosti. Má Evropa reálnou společnou zahraniční, obrannou a bezpečnostní politiku? Nemá, protože se osmadvacítka není schopna shodnout na společných zájmech. Čím větší neshody, tím obecnější dokument, který slouží jen jako komuniké, ale není základem pro žádoucí praktickou činnost.

Jak by vlastně měla taková služba vypadat? Bude mít společnou operativu, tedy klasickou lidskou špionáž? Kdo do této části přispěje? Dají tam státy ty nejlepší špióny, jak by si to z povahy hrozby zasloužilo, nebo ty, které nepotřebují?

Vytvoří se společný odposlech elektronické a jiné komunikace? Budou Britové či Francouzi ochotni ostatním ukázat, co v této oblasti umí? I ty schopnosti, kterými se sledují mezi sebou?

Osobně si umím představit vážnosti situace odpovídající společné analytické pracoviště, ve kterém by se v reálném čase hodnotily výsledky zpravodajské spolupráce. Jak by se ale změnilo pro potřeby Bruselu staré známé, že neexistují spřátelené zpravodajské služby, ale pouze jen zpravodajské služby spřátelených zemí?

A tím jsme u kardinálního problému, který vznik takové služby vylučuje, a tím je důvěra. Bylo by bláhové si myslet, že důvěra mezi členskými zeměmi je vzájemně na stejné úrovni.

Již víc než dvacet let staré výzvy politiků, aby se zlepšila zpravodajská spolupráce, jsou ukázkou toho, že buď netuší, co vlastně takové služby umí, anebo že neví, jak toho dosáhnout. Někdy to připomíná větu z britského kultovního seriálu Jistě, pane ministře: „Čím méně něco chcete udělat, tím více o tom musíte mluvit.“

Abychom přijali správná rozhodnutí, jak a s jakým úspěchem se bránit islamistickým radikálům, musíme si přestat dovednosti špiónů démonizovat. Skutečně nejde o obdoby agenta Jejího Veličenstva Jamese Bonda 007.

Pokusy proniknout či se aspoň dostat do blízkosti takových skupin jsou nesmírně obtížné a nebezpečné. Tito lidé se nezrazují. Vědí, že po nich jdeme, a tak zachovávají pravidla konspirace, při elektronické komunikaci jsou obezřetní. Mají podporu části muslimů, mezi kterými žijí, či jsou jimi tolerováni. Proto bruselská policie nedostala echo, že Salah Abdeslam byl po celou dobu útěku v Molenbeeku.

Často je pojí příbuzenské vazby, což u nich zvyšuje vzájemnou důvěru. Řada z nich se k džihádu dostala přes tresty ve vězeních za obecnou kriminalitu. Jsou až na výjimky fanaticky odhodláni k sebevražedným útokům ve jménu svého Boha. A je zřejmé, že jich je mnohem víc, než jsme schopni ohlídat. Mají před námi jednu velkou výhodu. Vědí co, kde a kdy spáchat.

Nelze si tedy činit iluze, že lze občanům zajistit stoprocentní bezpečnost. Žijeme v krutém světě s nepříliš optimistickou perspektivou. My se totiž jednostranně upínáme k řešení následků, což bude znamenat dilema – zvýšení bezpečnosti versus omezování osobních svobod.

Nejsem proti odpovídajícím opatřením k faktickému bezpečí občanů, ale představa, že lze zajistit, aby v metru nevybuchla bomba na opasku sebevražedného útočníka, je naivní. Řada tzv. měkkých cílů je téměř nechránitelná, má-li si zachovat podstatu, proč byla zřízena. Pokud se nebudeme vážně zabývat příčinami tohoto stavu, riziko útoků nesnížíme. Naopak.

Stejně jako je společnost vystavena kriminalitě, kterou nikdy nevymýtíme, bude nás ohrožovat terorismus, který nemusí být vždy náboženský. Nelze bojovat s terorismem, musíme bojovat s příčinami toho, proč je tento nástroj dosažení cílů proti nám používán.

Autor je bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby, dnes bezpečnostní poradce

Právo, 31.3.2016