V r. 2003, zhruba měsíc před osudným českým referendem o vstupu do Evropské unie, jsem před tímto nebezpečným krokem veřejně varoval na ideové konferenci ODS, jež probíhala v Národním domě na pražských Vinohradech. Evropskou unii jsem tehdy výslovně přirovnal k Titaniku. Mnou takto naznačený katastrofický scénář závěrečného vyústění tehdy v první řadě vládou Vladimíra Špidly a hlavním mediálním proudem zaslepeně vychvalovaného a nekriticky prosazovaného vstupu České republiky do EU vzápětí, jak se ostatně dalo čekat, důrazně veřejně odmítl předseda ODS Mirek Topolánek.

Nyní se po britském občanském rozhodnutí z Evropské unie odejít ukazuje, jak bylo mé tehdejší, třináct let staré varování oprávněné. Masové občanské volání po odchodu z EU otřásá veřejným politickým prostorem Francie, Nizozemí, Dánska, Rakouska, Itálie, Švédska i Finska. A je přes zoufalé vládní a mediální zastrašování zřetelně slyšet i v České republice. Nesrovnatelně drsnější, po finanční stránce mohutně vyztužené a na soustavném šíření strachu založené unijně-vládní kampani byla před červnovým referendem vystavena britská veřejnost. Zastrašit se ale přesto nedala. Místo toho se britští občané obdivuhodně statečně rozhodli pro svobodu, a vytvořili tak do trupu eurounijního Titaniku po zdaleka nezvládnutém řeckém a od loňska probíhajícím migračním řezu další, do šíře a hloubi zející trhlinu.

Příčinu tří posledních osudových důkazů nekompetentnosti Evropské unie její vůdčí představitelé a s nimi spřízněný mediální proud, právě tak jako jejich snaživí čeští souputníci, trvale nechápou, neboť takové pochopení zjevně přesahuje meze jejich politické soudnosti. Proč tomu tak ale je? Je to jen jakási nešťastná náhoda? Řekl bych, že vůbec ne.

Sdílejí totiž společnou eurounijní ideologii, jakési dogmatické antipolitické náboženství berlínsko-pařížsko-bruselské církve. Její hlavní posvátná dogmata jsou: Nad nevypočitatelnými demokratickými státy musí vždy stát mnohem osvícenější úřednické uskupení, pro jehož pohled na svět je opozice, ne-li alternativa, zcela nepřípustnou, rouhavou možností. Evropské demokracie a jejich samostatnost musí krok za krokem přestat existovat a uvolnit tak cestu úřednicky pojatému evropanskému velestátu, kde skutečná opozice již nemá místo, neboť patří na smetiště dějin. Tento způsob evropanské postdemokracie musí z Evropy vytvořit nejpokrokovější supervelmoc a zároveň se toto vůdčí antipolitické náboženství, jež nese hrdé označení „evropanství“, stává jediným vzorem k následování pro celý svět. Jedině takto zavládne věčný mír a štěstí nejen v Evropě, ale nakonec nutně po celém světě. Alternativou této údajně nejhumánnější vize světa může pak zcela logicky být jen anarchie, nacionalismus a válečné běsnění.

Kdo se s takto nezištným evropanským dobrodiním neztotožňuje a místo toho dokonce velkohubě mluví o jakési svobodě, není vůbec evropsky moudrý. Je kacířským zastáncem shora uvedených tří hlavních zločinných hříchů evropských a světových dějin, jež je třeba jednou provždy vymýtit. Jako odstrašující příklad musí sloužit nastávající pekelná muka zločinné Velké Británie, jež se troufale opovážila říci eurounijnímu ráji na zemi ne. Amen.

V britských dějinách se ostatně něco takového neděje poprvé. Naštěstí pro Evropu a naneštěstí pro Evropskou unii Britové ani po dlouhodobém eurovymývání mozků nezapomněli, kým jsou, a podle toho se jejich většina 23. června rozhodla pro obnovení samostatnosti svého státu.

Jak unijní mocipány, tak jejich české napodobitele od té doby právem děsí představa, že britský příklad v Evropské unii převáží. Proto musí být Británie exemplárně vytrestána. Proto se musí představa Evropy bez Evropské unie, se Severoatlantickou aliancí jako zárukou bezpečnosti evropské demokratické civilizace a skutečně svobodnou, dobrovolnou součinností evropských demokracií vykreslit v co neodpudivějších, děs a hrůzu nahánějících barvách. A přesně toho jsme nyní tak často svědky.

Místo takto vyjadřovaného zděšení z dost pravděpodobného konce svých kariér by se autoři takových scénářů, ale spíše jejich nástupci, měli pokusit o pro ně zatím dost nepředstavitelné, a pro ty stávající většinou asi opravdu nemožné uvažování a jednání. Uchopit postupné následování britského příkladu jako reálnou, a to schůdnou a perspektivní alternativu dosavadních eurounijních dějin. Jinými slovy, vyvodit odpovídající důsledky z celkem evidentního faktu, že Evropská unie není reformovatelná. Proč je Evropská unie nereformovatelná? Protože její hlavní ideologický a „politický“ proud se nemůže vzdát své vůdčí dogmatické věrouky. Vzdal by se tak sebe sama. Něco takového je pro něj nemyslitelné a vpravdě nemožné.

Co se nyní uvedenou antidemokratickou věroukou opakovaně označuje jako vzedmutá vlna nacionalismu a extremismu, je z valné části pochopitelnou reakcí na iracionální bezohlednost uvažování a jednání Evropské unie. Je to vcelku dost přirozená a spontánní odpověď na brutální vrchnostenské zacházení Evropské unie s Evropu, tedy se stále ještě demokratickými individuálními členskými státy Evropské unie a jejich občany.

Ukazuje se, že jak vůdčí představitelé Evropské unie, tak její instituce nemají ani vůli, ani schopnosti akceptovat již delší dobu patrnou změnu veřejného mínění evropských demokracií jako zřetelnou výzvu k radikální změně kurzu směrem k obnově jejich plnohodnotné demokratické svobody. Směrem od dosud vnucované fikce „stále těsnější Evropy“, rozuměj nadstátně dirigistické Evropské unie. Místo toho předseda Evropské komise v reakci na britský odchod z EU vyzývá k zavedení společné evropské měny, nejlépe všude tam, kde dosud zavedena nebyla. Objevují se výzvy k ustavení unijní armády, jež by de facto konkurovala Severoatlantické alianci. Takový směr uvažování a chování je v zásadním rozporu s evropskou realitou, a proto musí skončit fiaskem. Odhaluje bytostnou nereformovatelnost Evropské unie a v důsledku pouze urychluje zřejmě již nezadržitelný samovolný vývoj Evropy k sobě samé, tedy k Evropě jako dobrovolně a ze svobody vyrůstajícímu souboru demokratických států se silnou a nezbytnou transatlantickou bezpečnostní vazbou na své přirozené, svobodné a demokratické americké spojence.

Co takto zjevně platí o Evropské unii jako takové vcelku, tedy ve velkém, platí dnes bohužel rovněž o české politice v malém. Nechápe výzvu nynější evropské krize v její podstatě. Zaklíná se řečmi o nutnosti reformy Evropské unie, ve skutečnosti ale uhýbá, uchyluje se od podstatných problémů evropské svobody a demokracie k vedlejším, podružným tématům. Mluví o důsledcích dnešní evropské krize, ne o jejích vlastních příčinách. Zjevně proto, že se jádra britské výzvy Evropské unii, tedy i České republice, právem obává, neboť její naléhavé velikosti evidentně nedorostla.

Autor je filosof