Cituji z březnového čísla německého týdeníku Welt am Sonntag: „...přes 70 procent Němců soudí, že Amerika hraje ve světové politice převážně negativní roli. Mnoho Němců má strach spíše z toho, že může být USA zataženo do války, která se jich tzv. netýká, než před agresivními plány Talibanu, islamistickými teroristy nebo před íránskými atomovými plány. Tato fundamentální skepse vůči nejdůležitějšímu spojenci nemůže spočívat pouze na odmítání politiky prezidenta Bushe. Více než on se totiž zasazují o posílení vojenské účasti Evropanů v Afghánistánu američtí demokraté. Jedná se zde tedy daleko více o psychologický paradox v myšlení nás, Němců: právě proto, že Americe za tolik vděčíme, nechceme přiznat, že s vděčností jsou vždy spojeny oběti. A tak horečně (my Němci) hledáme důvody, proč vlastně vůbec nemusíme za nic být vděčni – a na všem, co Amerika dělá, hledáme jen to špatné. Bohatého strýčka, který nám kdysi pomohl v nouzi největší, začneme nenávidět v okamžiku, kdy jsme to sami někam dotáhli. Protože samotná jeho existence nám stále připomíná skutečnost, že jsme úspěchů nedosáhli pouze vlastními silami. Právě proto, že se zde jedná o psychologické, a nikoliv racionální příčiny, je trhlina v transatlantické důvěře velmi nebezpečná. Ve svých důsledcích ohrožuje základy bezpečnosti v Evropě.“
K tomu lze ještě dodat: situace v německém veřejném mínění – stejně jako v mínění všech ostatních evropských států s podobným smýšlením – by se rázem změnila po prvním konkrétním raketovém útoku na Evropu: Evropané by rychle dospěli ke starému přesvědčení, že jim v nouzi nikdo jiný než Američané nepomůže. Nikdo jiný toho není totiž momentálně schopen. Ani vojenskou technikou, ani mentálně. O tom nás poučují jak dějiny, tak i současná situace rozložení politických a vojenských sil ve světě.