Jak dopadla V4 při ustavování orgánů EU v kontextu rozložení politických sil v EU
Jaký je kontext rozložení politických sil v EU? Instituce EU je superiorně ovládaná západními evropskými velmocemi, které její protoformu, tedy Společenství uhlí a oceli, před více než půl stoletím, těsně po světové válce, zakládaly, to jest Francií a Německem, a na ně geograficky, jazykově, kulturně i ekonomicky navázané malé země Beneluxu (Belgie, Nizozemí, Lucembursko).
V tomto geograficko-hospodářském bloku politicky aktuálně dominují koalice lidovců (CDU-CSU), socialistů/sociálních demokratů (SPD) a francouzských liberálů. S nimi ve shodě jedná Španělsko, aktuálně rovněž se socialistickou vládou. Tomuto geograficko-hospodářsko-politickému bloku přihrávají (také by se dalo napsat „s ním kolaborují“) lidovci, socialisté/soc.demokraté a liberálové z ostatních evropských zemí. V ČR to jsou KDU-ČSL, ČSSD, TOP+STAN+Piráti, skrytě a částečně i ANO.
Popsaná geograficko-politická evropská koalice má rozhodující většinu ve všech orgánech instituce EU, do jejichž personálního složení je (nebo doposud byla) ochotná jako stafáž výjimečně začlenit i jednotlivé figurky ze střední a východní Evropy, a to nejlépe ty, které jsou doma v opozici. Takovým exemplárním starším příkladem je (dosluhující) Donald Tusk, Polák najmenovaný do zcela zbytečné (ale samozřejmě nemravně honorované a „reprezentativní“) funkce proti vůli své domovské země(!), kterou tu však měl jakoby zastupovat. Novějším příkladem je nový šéf Europarlamentu, jímž se nedávno stal člen italské opozice.
Je přirozené a logické, že se tato dominující geograficko-ekonomicko-politická evropská koalice snaží o federalizaci instituce EU na úkor suverenity jejích členských národních států, neboť to by jí usnadnilo ještě více, a to přímo, ovládat i zbývající země evropského kontinentu.
V uvedeném politickém kontextu, resp. rámci se pustily země V4, jež byly od svých západních partnerů do té doby v minulém volebním období arogantně ostrakizované, do jednání o novém personálním složení nejvyšších orgánů instituce EU. Na dominanci uvedené geograficko-hospodářsko-politické koalice neměly šanci cokoliv změnit, proto nemohly ze své minoritní pozice konstruktivně prosadit do žádné funkce žádného svého reálného zástupce. Mohly vést pouze defenzivní, obranný boj na minimalizaci škodlivých následků.
Zaměřily se proto na to vetovat obsazení nejvlivnějši pozice EU člověkem, který v minulém období slovy i skutky prokázal zjevnou, ba arogantní nekompatibilitu, tedy neslučitelnost se zájmy, názory, postoji a stanovisky zemí střední a východní Evropy. Toto veto se jim podařilo. Jejich výkon lze tedy považovat za úspěch v defenzivním boji.
Prosazovat – nepochybně výměnou za programové ústupky - do nějaké nemorálně honorované funkce s nulovým faktickým významem nějakého libovolného člověka, jehož jedinou kvalifikací by bylo to, že má slovanské (nebo ugrofinské) příjmení, bylo správně odmítnuto.
Jaký důsledek bude mít pracně prosazené veto zcela nepřijatelného kandidáta na nejvlivnější funkci EU, to ukáže budoucnost. Je možné mít naději, že to ostatním bafuňářům dominantní západní, románsko-germánské, lidovecko-socialisticko-liberální evropské koalice umožní poučit se, že země střední a východní Evropy, jsouce zahnány do kouta, jsou připraveny kousat a nenechat sebou mávat úplně libovolně. Ale je i možné, že tato naděje nebude naplněna. V takovém případě to bude další krok směřující k rozkolu instituce EU.