Proč to všechno píšu? Protože mne překvapil současný postoj k tzv. Lisabonské smlouvě. Předem se všichni signatáři zavázali, že smlouva bude platná jen tehdy, když ji schválí všichni. Nyní jeden z členů smlouvu odmítl, a tím je smlouva neplatná, i kdyby ji nakrásně všichni ostatní schválili. Po odmítavém výsledku referenda v Irsku jsem byl skutečně šokován, když jsem slyšel, že smlouva „žije“ a ostatní státy mají pokračovat v jejím přijímání. Ten, kdo tohle říká, tím dává najevo, že irský hlas je jaksi neplnohodnotný, nerovnoprávný, že na mínění obyvatel Irska není třeba brát zřetel. To přeci není možné, neboť příště by třeba někdo mohl pokládat za méněcenné a nerovnoprávné nás! Navíc ten, kdo nedodržuje smlouvy, není slušný člověk.

Ukazuje se, že eurounijní úředníci se snaží protlačit proti vůli obyvatel EU něco, co není v souladu s jejich míněním. V současnosti by tzv. Lisabonská smlouva neprošla v referendu v cca 10 státech EU (na základě výzkumu veřejného mínění). Jak se k tomuto faktu staví ti, kteří například v otázce radaru křičí, že není možné nic přijímat proti názoru obyvatel?

Situace s rovnoprávností došla tak daleko, že známe příklady, kdy náš parlament musí přijmout jakýsi zákon, neboť v opačném případě dostaneme pokutu. Konkrétním příkladem je nepovedený zákon proti diskriminaci, který dle mého mínění možná může vyhovovat Francii s problematickými menšinami z Maroka, Tunisu a Alžíru, ale našim podmínkám příliš nevyhovuje. V praxi to vypadá tak, že 27 (ve volbách nikým nevolených) svatých apoštolů, umístěných v komisi EU, o čemsi rozhodne a následně poslanci našeho parlamentu jako loutky danou věc odsouhlasí. Ani se nedivím, že v mnoha zemích se veřejné mínění takovému přístupu brání.

Nesmyslný slogan minulosti „Proletáři všech zemí, spojte se!“ je nahrazen snahou novodobých nadšenců všechny spojit do jednoho ráje – do jednotné EU. S odvoláním na to, že jako malý stát sami nemůžeme konkurovat. Jistě jsou lidé, kteří skutečně nikomu konkurovat nemohou a někteří z nich jsou i poslanci. Ale na příkladu malých a životaschopných států, jako je Izrael (6,3 mil. ob.), Nový Zéland (4 mil. ob.) nebo Singapur (4,5 mil. ob.), je jasné, že není nutné se někam hrnout a také, že seskupení neschopných se rázem nestává schopným celkem.

Dodržme tedy smlouvy, jako korektní a rovnocenní partneři a nenechme si vnutit názory úředníků, kteří si brání svá dobře placená místa. EU může mít budoucnost pouze tehdy, když půjde o společenství rovnoprávných členů, bez výjimek pro jednotlivé členy a kde všichni budou mít stejná práva a stejné povinnosti.