Zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem vyvolalo v Německu a u eurounijního hlavního proudu zoufale sveřepou reakci, názorně předvádějící zakořeněné odtržení od reality. Německá kancléřka Angela Merkelová na oznámení Trumpova volebního vítězství reagovala ihned 9. listopadu, a to k úžasu celého světa tak, že nastávajícího amerického prezidenta podmíněně vyzvala na jakýsi velmocenský souboj. Nabídla mu totiž spolupráci jedině pod podmínkou, že se bude uskutečňovat na základě „společných hodnot“. Merkelová se tak svým prohlášením stala prvním poválečným šéfem německé vlády, jak upozorňují německá média, který se opovážil podmiňovat německou spolupráci s USA. Svým zřetelně konfrontačním kursem německá kancléřka rázem dosedla na trůn jakési transatlantické modly deprimovaných Trumpových odpůrců. A s ní i Německo jako takové.

To dal viditelně najevo dosluhující americký prezident Barack Obama během evropské cesty na rozloučenou. Jejím vrcholným bodem byla návštěva Berlína, a vůbec ne Velké Británie jako Americe tradičně nejbližšího evropského státu. Neposlušní britští voliči se totiž letos 23. června vzepřeli Obamovým výhrůžkám a jako tvrdošíjně svobodymilovní demokraté se rozhodli z nedemokratické Evropské unie jednoduše a příkladně odejít. Tím vpravdě šokovali nedemokratickou Evropskou unii nekriticky obdivujícího amerického prezidenta Obamu a právě tak vůdkyni Německa. Na oficiálním, pečlivě zrežírovaném setkání Obamy s nejdůležitějšími západoevropskými šéfy vlád proto vedle amerického prezidenta neseděla britská premiérka Mayová, ale po jeho čestné levici právě německá kancléřka Merkelová. Dosluhující Obama jakoby předával vůdcovské ideologické žezlo své politiky do Německa, když už to skutečné politické 20. ledna převezme jeho zásadní politický oponent Donald Trump.

Jakou ideologii a jí odpovídající politiku by tedy Německo Angely Merkelové mělo od Obamy převzít? Stručně řečeno, Obamovým ideologickým dědictvím je postupující izolacionismus, mnichovanství, ideologie usmiřování nepřátel svobody a demokracie, potlačování individuálních práv a svobod domnělými právy kolektivními, a logickým výsledkem dnešní svět v krvavém chaosu a rozvratu. Půl milionu mrtvých jen v Sýrii, masy utečenců, migrantská záplava ohrožující evropskou civilizaci, intenzívní terorismus islamistů namířený hlavně proti Evropě a USA, teroristické islámské chalífáty na Blízkém východě a v Africe. Diktátorské Putinovo Rusko, jež se se agresivně sápe po moci ve středovýchodní Evropě, na Blízkém východě a ve Středomoří. Komunistická Čína uskutečňující totéž v Asii a Tichomoří.

Bude Německo a jím fakticky řízená Evropská unie na globálně zhoubnou Obamovu ideologii a politiku navazovat? Zhrzení Trumpovi odpůrci a přirození nepřátelé americké demokracie si to nejen v Německu zjevně přejí. Přiznat si katastrofální pomýlenost a hlavní vinu za stav Západu a světa jim jejich ideologicky náboženské dogma nadřazenosti jednoduše nedovoluje. Asi tak jako komunistům, a nejen jim.

Německo se zcela vážně chystá, jak to vyjádřil levicový britský Guardian, „převzít americké postavení nositele pochodně liberální demokracie“. Proto chystá centralistické utužení Evropské unie svým militarizačním plánováním euroarmády jako podmínku agresivnější světové politiky de facto německé evropanské supermocnosti. Že takové záměry a chování finančně a vojensky ohrožují Severoatlantickou alianci, když například jejích 25 členů z 28 nedostatečně finančně podporuje svou vojenskou obranyschopnost, je holý fakt. Německé kasárenské výzvy k semknutí evropských řad znamenají, že zbožná naivní přání českých politiků přimět Evropskou unii k zásadním demokratizačním reformám jsou bláhové nepochopení reality. Přesně naopak. Ve visegrádském uskupení, jež předvádí jiný typ evropské součinnosti než Evropská unie, vidí hlavní, proněmecký proud EU prvořadého vnitřního nepřítele.

Ředitel jednoho berlínského think-tanku se dal například v prestižním americkém časopise Foreign Affairs slyšet, že by Německo mělo posílit vztahy s americkými republikány, kteří jsou s to v jisté míře kontrolovat Trumpovu zahraniční politiku. A pokud by se Trump nedržel multilaterálních dohod, mělo by dát Německo najevo své odhodlání vydat se ve světové politice vlastní cestou. A jak to ještě srozumitelněji vyjádřil jiný politolog, Německo jednoduše musí zaručit jednotný evropský postoj k USA. A ztížit tak svobodnou cestu těm, „kdo se v Evropě nejvíc podobají Trumpovi“.

Zde ale nezbývá než si položit stále aktuálnější, klíčovou transatlantickou otázku: A neukončí naopak právě nový americký prezident tradičně německé a bruselské antiamerické blouznění? Co když právě Donald Trump zpečetí osud nejen německého, Evropu ničícího mocenského velikášství, ale právě tak i evidentně nedemokratické Evropské unie? Jeho boj proti dusivému americkému establishmentu má totiž zcela přirozeně i takto osvobodivý transatlantický rozměr.

Autor je filosof