V psychologii dynamiky skupin se traduje názor, že každá skupina má mít svého prudiče. Přes negativní konotaci tohoto slova hraje prudič roli převážně pozitivní. Prudič často ruší svorné unisono, čímž některé naštve, ale výsledkem může být osvěžující trylek nebo zcela nová melodie. Prudič mívá nemístné poznámky, které ale vzbudí usínající účastníky porady. Mnoho členů týmu si rozmyslí navrhovat úplné pitomosti, protože prudič by si z nich tropil šašky, což zpravidla ovládá virtuozně. Prudič často porušuje nepsaná pravidla. Např. to, že když generální na schůzi vedení usne, ostatní nehlučí.

Prudič je z prvoplánového pohledu vnímán jako destruktivní živel a potížista a bývá neoblíben, protože čeří vodu. Co se však stane, když je prudič ze skupiny vykynožen nebo sám odejde? Skupina si spokojeně brouká staré známé nápěvy, začíná pospávat u svých plných korýtek, přestává být produktivní a její hlavní aktivita spočívá v zahnání čehokoliv a kohokoliv, kdo by mohl rušit její bohorovný klid. Udržuje svou moc ve firmě navrhováním regulačních pitomostí a v okamžiku náhlé krize není schopna reagovat vůbec. Maximálně někdo vypne televizi. Ze skupiny se stává nepoužitelný kastrát, neboť prudič, onen symbolický falus přinášející vzrušení a aktivitu, byl zapuzen či zahnul kramli.

Obávám se, že přesný obraz výše popsaného marasmu budou brzy skýtat útroby bruselského skleníku po odchodu Velké Británie. Neb je jasné, že ona byla tím milovaným a nenáviděným enfant terrible, tím prudičem, který často kladl odpor alespoň těm největším zhůvěřilostem, které se vylíhly v takových pomazaných hlavách, jaké tvoří Evropskou komisi. Případně Evropský parlament, kterému předsedá absolvent základní školy s knihovnickým kurzem.

Mám teď ale problém, komu vlastně v tom britském referendu fandit. Z hlediska Británie samotné je jasné, že únik z bruselské klece by pro ni samotnou byl osvobozením. Jistě s nějakými náklady, ale svoboda prostě není zadarmo. Ale strašení katastrofickými dopady je hlavně propaganda. Vzpomeňme na dobu dělení Československa a katastrofické vize jeho odpůrců. Historie již prokázala, jak byly tyto předpovědi mylné nebo lživé.

Z hlediska občana země, jejíž premiér se ptá svých poradců, co by paní Merkelová chtěla slyšet, mám u odchodu Británie z EU docela strach. Spojené království bylo přece jen silným hráčem a korektivem, bez kterého nám smyčka bruselské korektnosti možná brzy ubere kyslík.

Autor je člen Strany svobodných občanů