Domnívám se, že postup Gruzie je z jejich pohledu logický, respektive šlo o vyústění nesnesitelného protiústavního stavu v této zemi. Pro ty, kteří mají v oblibě uvádět ruské a srbské případy v podobnosti, uvedu, že gruzínský prezident Saakašvili nepoužil jiných metod, než užilo Rusko v Čečensku či Srbsko v Kosovu. Přesto zde jsou rozdíly.

Přístup Ruské federace byl jasný. Co se děje na našem území, je čistě naše věc, a žádný stát nemá právo se vměšovat do ruských interních záležitostí. Připomenu, že z ruské strany přišla okamžitá diplomatická reakce v případě jen slovní podpory čečenského práva na sebeurčení. Tehdy nikdo ani nehlesl, co chtějí sami Čečenci. Mimochodem Rusko tuto pozici zastává i v problematice vztahu Kosova k Srbsku, v Gruzii však tak nečiní. Kreml si bude muset vybrat. Buď bude usilovat o samostatnost Abcházie a Jižní Osetie, které by se později „svobodně připojily“ nebo by byly anektovány, ale pak by měla být uznána i samostatnost Kosova, čímž by bylo zrazeno Srbsko jako ruský evropský spojenec. Nebo bude zastávat dosavadní zahraniční politiku, tedy by musela být respektována celistvost Gruzie. Domnívám se, že druhá varianta je tou správnou, pokud chce být Ruská federace považována za čitelného a důvěryhodného partnera bez dvojí zahraniční politiky. Mimochodem zde je možná i ona logika, se kterou Saakašvili počítal i za cenu velkých ztrát, k tomu se však vrátím níže.

Vrátíme-li se k podobnosti se srbským případem, pak je pravdou, že zde je shoda z trochu větší části. Srbsko vojensky intervenovalo do své provincie na základě předchozí provokace, totéž učinila Gruzie. V Kosovu zakročily mezinárodní jednotky, dokonce proběhlo i bombardování srbských měst ze strany NATO. V gruzínské Jižní Osetii zakročili Rusové, zde však podobnost končí. Kosovo přešlo pod mezinárodní dohled a jejich cíl byl ve vlastní samostatnosti, přičemž dohled zajišťují dodnes mnohonárodnostní síly. V Jižní Osetii však dominantní složkou mezinárodních „mírových sil“ tvoří ruské jednotky, přičemž Ruská federace sleduje vlastní zájem, kterým je odtržení separatistických území od Gruzie a následné připojení k Rusku. Druhým obrovským rozdílem je, že i přes bombardování Srbska, nevtrhla spojenecká vojska na území srbského svrchovaného státu mimo spornou provincii Kosovo. Rusové mnohokrát dementovali, že jejich vojska operují na území Gruzie mimo separatistické oblasti, ovšem opakovaně se ukázalo, že Rusové skrze nejvyšší oficiální místa země lhali a naopak postoupili do gruzínského vnitrozemí – příkladem může být město Gori. Tím přestoupili svůj mandát, a stali se nezpochybnitelnými agresory a okupanty. Třetí věcí je, že ruské „mírové síly“ zasahují jednostranně ve prospěch separatistů, což se ukázalo v případě abchazského dobití Kodorské soutěsky, která byla jediným územím v Abcházii v držení gruzínských sil.

A nyní zpět k logice gruzínského postupu. Prezident Saakašvili není tak hloupý, aby nevěděl, že malá gruzínská armáda nemá šanci proti ruské ohromné síle. Ovšem jeho země byla blokována ze všech stran hlavně ve vojensko-politickém smysl. Pokud by totiž rázně „neřízl“ do problému v Jižní Oseti, Ruská federace by dál držela Gruzii v šachu dosavadním stavem ve věci vstupu do NATO a Evropské unie. Naopak by platilo, že NATO i Evropská unie by se nehrnuli přijmout do svých řad stát, který má na svém území dva regiony, které mají nevyjasněnou budoucnost. Navíc když je v těchto oblastech obrovský vliv Kremlu. Západ sice Saakašviliho varoval, že za něj nebude „tahat horké kaštany z ohně“, jenomže on moc dobře věděl, že přesně tohle budou muset učinit, pokud budou chtít prokázat, co znamená být prozápadním spojencem. Gruzie tímto konfliktním řešením, bude sice vojensky poražena, ovšem v celkovém dopadu bude de facto zvláštním vítězem, poněvadž ji Rusko nebude moci tolik držet v šachu. Obzvláště pokud do země přijdou pozorovatelé EU.

Tbilisi sice riskuje, že přijde o obě separatistické oblasti, nebo dojde k jejich rozdělení mezi Gruzii a Ruskou federaci. Saakašvili však doufá v to, že když mezinárodní společenství garantovalo i během konfliktu územní celistvost gruzínského státu, své slovo dodrží. Krvavý konflikt byl jediným řešením, jak donutit Západ k řešení situace, ukázat pravé záměry Ruska a přitom otevřít Gruzii dveře na západ. Tbiliská vláda si uvědomuje, že pokud by západní spojenci nepomohli a nepostavili se na gruzínskou stranu, znamenalo by to zvýšení evropské závislosti na ruských surovinových transitních cestách. Skrze tuto zemi vede snad již poslední možná alternativní trasa ropovodu kaspické ropy, kterou Rusko nekontroluje.

Teorie „malé darované války“, kterou jsem slyšel od pana Dvořáka, dlouholetého spolupracovníka Českého rozhlasu a znalce ruského prostředí, má svou logiku. Jen by měla být tato teorie dotažena ne z pohledu Moskvy, nýbrž podstatnější je náhled ze strany Gruzie. Rusové nezískali žádné vítězství kromě silového (vojenského), poněvadž status Abcházie i Jižní Oseti je nezměněn, Gruzie je ještě blíž branám NATO, troufám si říci, že se přiblížila i EU, prozápadní orientace Gruzínců trvá. Nejvíce je poškozena pozice Ruské federace na mezinárodním poli, což Tbilisi chce a daří se toho dosáhnout. Odhaduji, že mírové jednotky ze států Evropské unie, jak navrhl francouzský ministr zahraničí Kouchner, a ministři zahraničí všech států EU jeho návrh podpořili a přijali, je další z kroků, které zapadají do gruzínské logiky. Sedmadvacítka bude vtažena do řešení problému a selhání by bylo obrovskou ranou jak pro pozici spojence, tak především pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Chcete-li, pokud by se nepodařilo prosadit tyto mírové jednotky do Gruzie, Abcházie a Jižní Oseti, ztratilo by smysl hovořit o váze spojenectví s EU. S tím by mohl Saakašvili pracovat.

Pokud se uchýlí Brusel jen ke slovním odsudkům, které jsou vágní a ruská strana jim přikládá váhu (s prominutím) toaletního papíru, byla by zkomplikována pozice sedmadvacítky do budoucna, poněvadž ráznost je to, co Moskva od Bruselu neočekává. Důkazem jsou diplomatické intervence právě i z EU, kdy reakcí Moskvy byla prohlášení o zastavení bojů a postupů, přičemž už i světová média přinášela důkazy o tom, že ruské vedení docela obyčejně lhalo. Další volba mírného postupu vůči Kremlu podlamuje postavení Evropy, a připomíná to politiku apeacementu v trochu jiném kabátu.

Ať už má člověk názor na nevybíravost řešení gruzínského prezidenta Saakašviliho jakýkoliv, pravdou je, že Gruzie potřebovala pohnout s neudržitelnou situací, která v této zemi vládla. Západ musí řešit situaci tohoto státu, opak by byl chybou, poněvadž Rusko je nyní opravdu agresorem a bezesporu i okupantem. To si uvědomuje i Topolánkova vláda, a proto stojí česká diplomacie v čele s ministrem zahraničí Schwarzenbergem na straně Gruzie. Tbilisi zvolilo riskantní, krvavou a bolestivou formu řešení, otázkou je, zda měli Gruzínci jinou možnost, pokud chtěli udržet celistvost země a nastolit právo na základě řádně přijaté ústavy. Jakákoliv jednání ztroskotala díky přístupu Moskvy, vždyť i separatisté podnikali výpady proti Gruzíncům pod ochrannými křídli tzv. „mírových sil“, což byl i důvod současného konfliktu. Saakašvili má horkou hlavu, ale toto má příznaky krutě promyšlené daně za svobodu země. V podstatě neměli co ztratit, separatistické oblasti de facto neovládali. Ačkoli se to někomu nebude mnohým lidem líbit, Gruzie neměla jinou volbu a z pohledu budoucnosti jednala z pohledu jejich pozice i logiky správně.

V Brandýse nad Orlicí 13. srpna 2008

(Autor je studentem politologie na Universitě Hradec Králové, sociologie na Masarykově universitě Brno a předsedou MS ODS Brandýs nad Orlicí.)