Posloucháme a čteme dennodenně, jsou příznivci další integrace Evropské unie a jsou odpůrci této integrace. Příznivci další integrace v České republice zároveň chtějí, aby do této více integrované Evropské unie patřila i Česká republika, resp. území a obyvatelé nyní do České republiky patřící. Po další integraci by totiž Česká republika nemusela být samostatným státem.

Příznivci integrace vyprávějí následující příběh. Je jádro EU a její periferie. Už sám název periferie sugeruje, kdo je na periferii, je na vedlejší koleji, odstrčený, méněcenný, mimo vývoj hlavních událostí. Nesedí u společného stolu. Dále pak je zde Rusko. Kdo nebude v jádru EU, tomu hrozí, snad je to i jisté, pohlcení Ruskem.

A to je vlastně celá historka, stále vyprávěná na mnoho způsobů, jak to kuře 1000x jinak. Například: jsou Evropané, vědí, že musí táhnout spolu. Spolu vše nejlépe vyřeší. Když nepotáhnou spolu, ruský medvěd či čínská panda je slupne jako malinu.

Zarážející je absence konkrétní argumentace na straně příznivců vstupu do integrovaného jádra. Jako první se naskýtá otázka, jak má vypadat ona integrovaná EU. Proslýchá (!) se, že:

- Země platící eurem budou směřovat ke společnému rozpočtu, možná fiskálním transferům.
- Sjednotí se azylová a migrační politika.
- Dojde k harmonizaci daní, např. sjednocení daňového základu a sazeb.
- Budovat se začne společná obranná politika (evropská armáda, jednotná výzbroj, jednotné vedení).
- Konečným cílem integrace je federalizovaná Evropa.

Začněme postupně.

Za prvé. Je výhodné přijmout euro místo české koruny?

Dále diskutuji pouze dlouhodobě působící faktory, tj. nikoli například nevýhodný současný kurz koruny, výši mezd a strukturu zadlužení domácností a státu.

Argument pro přijetí eura: přijmutím eura se sníží náklady českých podnikatelů a občanů související se směnou koruny na euro a v případě podnikání pak také náklady na zajištění proti kurzovým výkyvům CZK/EUR. Náklady spojené se směnou a zajištěním se uvádějí v různé výši, nejčastěji v rozpětí 10 – 15 miliard Kč za rok. Přijmutím eura by tyto náklady byly odstraněny.

Argument proti přijetí eura: hlavním argumentem proti přijetí eura je v současnosti existence tzv. eurovalu. Euroval (tzv. ESM mechanismus) znamená, že kromě ručení za vlastní dluhy, ručí země eurozóny i za celkový dluh eurozóny. Pro Českou republiku je odhadovaná současná výše ručení cca 350-400 miliard Kč. V případě vstupu do eurozóny je účast v eurovalu povinná. Jde o trvalý mechanismus a nelze z něj vystoupit. Záruky však mohou růst do neomezené výšky. Současný státní dluh České republiky je cca 1,6 biliónu Kč, tj. přibližně 37-40 % HDP. Zadlužení zemí eurozóny je cca 90 %.

Obrázek s porovnáním vládní dluh vs. HDP (rok 2015 a 2016)

V případě, že by země eurozóny ručily za své dluhy nerozdílně, mohly by záruky České republiky vzrůst o cca 2 bilióny Kč (tj. na oněch 90 % průměru eurozóny). Záruky nejsou totéž co dluh, ale kdo z nás je ochoten jen tak solidárně ručit za cizí půjčky. Byť jde dnes o vysoce spekulativní úvahu, s posilováním integrace se dá očekávat tlak na budování společného rozpočtu a nárůst společného ručení i splácení společného dluhu. Tak jak je tomu v každém federativním státě. Ano, ve federativním státě jsou dluhy společné.

Možná větším problémem, než je účast na dluhové unii, je ztráta tržních signálů a možnost zásahů ČNB v případě inflace nebo deflace, kurzových výkyvů, úrokových sazeb apod. Zejména ztráta tržních signálů může způsobit extrémní ztráty české ekonomiky i občanů. Zjednodušeně řečeno, trh reaguje na výkon ekonomiky, včetně zadlužení, změnou kurzu a výší úroků. Protože by trh nereagoval na výkon ekonomiky české, ale evropské, mohlo by například dojít k podobnému scénáři jako v Řecku, Itálii či Španělsku, pohodlnému zadlužování až ke kolapsu. Ztráta se v takovém případě může pohybovat řádově v biliónech.

Důležitá vsuvka. Než se pustím do dalšího rozboru, musím zmínit následující klíčovou věc. Česká republika spolu s ostatním státy bývalého reálněsocialistického bloku se nachází v jiném vývojovém modu než starší státy Evropské unie a má jiné, často protikladné zájmy. Naše častější spory s Evropskou komisí a opozice vůči některým většinovým rozhodnutím europarlamentu nejsou způsobeny nějakým naším vrozeným kverulantstvím, ale rozdílnými zájmy. Například využíváme nízkých nákladů, včetně mzdových, jako konkurenční výhodu vůči státům v západní Evropě. Tam se naopak mluví o sociálním dumpingu se snahou tyto naše náklady zvýšit. Obecně je slabší sociální stát naší konkurenční výhodou oproti třeba Francii.
Markantní je rozdíl v přístupu k migraci, migranti (z Asie a Afriky) míří do bohatších ekonomik západní Evropy a do jejich sociálních sítí nebo zůstávají v přímořských oblastech. Česká republika tento problém nemá. Jedním ze strategických cílů České republiky je, nebo musí být, „dekolonizace“, tj. nahrazení zahraničního kapitálu vlastním a růst mezd. Strategická pozice Německa, resp. německého kapitálu, je právě opačná. Země bývalého sovětského bloku mají specifickou historickou zkušenost se socialistickým systémem, v západní Evropě však vidíme jistou inklinaci k socialistickým myšlenkám a postupům, které mají tendenci se realizovat pomocí speciální rozšířené interpretace lidských práv často na pozadí vztahu většina vs. menšiny.
Jsou zde i kulturní rozdíly, které jsou ale vysvětlovány naší nižší civilizovaností. Rozdílná je i míra islamizace, což vede k rozdílným strategiím, jak se s tímto jevem vypořádat. Všechny tyto a další rozdíly se promítnou do hlasování a rozhodování v integrované Evropě, kde jsme ale v menšině. Je pravděpodobné, že tzv. demokratické hlasování je pro starší státy EU (jádro) efektivnější cestou, jak prosadit své zájmy v Evropě, než je diplomatický a ekonomický tlak na mladší státy (periferii).

Za druhé. Jak by byla řešena migrace z Afriky a Asie?

Stejně jako komisaři v Bruselu ani hlavní politické síly v západní Evropě nevědí, jak zabránit invazi imigrantů na území svých států. Vstupu imigrantů na evropskou pevninu nedokážou zabránit, vyhošťování nelegálních migrantů funguje velmi omezeně, integrace je spíš magické slovo pro uklidnění vlastního obyvatelstva, pomoc na místě (v Africe a Asii) je limitovaná. Masivní imigrace bude pokračovat. Jednou z mála možností, jak ulevit např. Německu, Itálii, Řecku a Švédsku, je přesunout imigranty do východní Evropy (za tu je považována i Česká republika). Zatím tento záměr příliš nevychází. Ve federativní Evropě by to nemusel být takový problém. Příslušné imigranty by přivezla policejní eskorta, protestující z řad místního obyvatelstva pak zatkla za šíření nenávisti. Přemisťovaly by se celé vesnice, jak napadlo již europoslankyni Ska Kellerovou. Příchozí by dostávali speciální příplatek za nepreferované prostředí. Je třeba si uvědomit, že návrh výše dnešních přesidlovacích kvót respektuje třeba počet původních obyvatel a HDP na hlavu v dané zemi. Ve federativní Evropě by takové ohledy nebyly nutné.

Za třetí. Jaké budeme platit daně?

Dlouhodobě můžeme sledovat snění o tzv. harmonizaci daní. Ve federativní Evropě by to znamenalo především zvýšení daní a jejich centrální příjem v Bruselu. Kdo chce mít moc, musí ovládat peněžní toky. Aby bylo možné evropský konglomerát stabilizovat, centrum bude potřebovat ohromné finanční zdroje. Jakým směrem by se pohybovalo daňové zatížení (včetně sociálních odvodů) v České republice, naznačuje porovnání současných daňových kvót v EU. Daňová kvóta je poměr vybraných daní vs. HDP dané země.

Obrázek: Daňová kvóta jako % vůči HDP dané země

Kdybychom měli dosáhnout průměru EU, museli bychom daňové zatížení zvednout o cca 6-7 %, abychom dosáhli průměru EU. Protože by se tak ale průměr daňové kvóty posunul směrem nahoru, lze předpokládat vyšší nárůst. Jestli by ale státy jako Francie nepřistoupily na snížení své daňové kvóty směrem k současnému průměru, platili bychom buď jejich sociální a jiné potřeby, nebo také zvedli daňovou kvótu ještě dále. Další otázkou je optimální nastavení daní, např. jestliže Česká republika chce podporovat vznik svojí vlastní podnikatelské třídy, měla by svojí daňovou strukturou toto podporovat. Demokratické hlasování v integrované EU bude však respektovat především potřeby nejsilnějších hráčů. Obecně lze na závěr tohoto bodu říci, že je velmi pravděpodobné, že jestli bude v EU odstraněna daňová konkurence, pak daně porostou.

Za čtvrté: bezpečnost a společná armáda.

Návrh společné armády je v rozporu s úspěšnou existencí NATO. Návrh navíc bezpečnost prodražuje, zavádí další vrstvu velení a administrativy mezi národní státy a vrchní velení NATO. Podezření v nás musí vyvolat návrh na sjednocení zbraňové struktury a společné nákupy. Kupovaly by se francouzské a německé zbraně a zbraňové systémy, nebo naše? Jaký bude jaderný arzenál EU, kdo mu bude velet? Jestliže v současnosti existuje struktura NATO, pak je tlak na vytvoření společné evropské armády spíš krokem politickým, který má zajistit další integraci zemí EU.

Konečný cíl: evropská federace

Jak by fungovaly „Spojené státy evropské“? Jak je možné efektivně řídit 20-30 států tak rozdílných zájmů? Jaký bude oficiální jazyk? Nahradí němčina angličtinu? Jaké dějiny se budou učit naše děti ve škole? Jak bude vypadat státní aparát? Na tyto otázky by mohl odpovědět nějaký model, ten však neznáme. „Spojené státy evropské“ jsou představovány jako něco, co má zaručit naši konkurenceschopnost a bezpečí v budoucím světě. Věří se ve velikost. Zřejmě i v obchodní i jiné války. V obranu „společných“ hodnot. Podíl EU na celkovém HDP světa však klesá. V rámci imigrační krize se EU ukázala bezbrannou. Jako občanu bývalého Československa je mi obtížné uvěřit v novou federaci, v čem bylo Československo horší? Jestli věříme v uskutečnitelnost takového projektu, je klíčová otázka. Jestli ano, pak se musíme více integrovat, otázkou je pouze tempo integrace (vysoké tempo může být i destruktivní). Jestli ne, pak je naše další integrace sporná.

O hrozbě z Ruska

Obraz ovládnutí Ruskem má být v diskusi o integraci trumfem, který přebíjí všechno ostatní. První, co člověka může napadnout, je otázka, proč již k tomuto ovládnutí nedošlo, když setrváváme tak dlouho v tak nízkém stupni evropské integrace? Nebo vidíme někde nějaký nárůst takového ovládání? Rozhovor prezidenta Miloše Zemana s Vladimírem Putinem má být takovým důkazem? 80 % obchodu se uskutečňuje s Evropskou unií, jsme pevně spojeni s NATO, jak by se nás Rusko mělo zmocnit? Naopak, naše závislost na Rusku, např. ve zbraňových systémech, postupně klesá. Ruské HDP je zhruba na úrovni Itálie (cca 1,5 bil. USD), jak by se mohla Itálie zmocnit České republiky a vyšachovat země jako Německo a USA, které u nás mají hlavní vliv? Obyvatelé Čech, i když někteří občas k Rusům mohou cítit sympatie, mají svoje historické zkušenosti a žádné „proruské servery“ z nich neudělají hlupáky.
Rusko nebylo schopno udržet ve svém vlivu ani Ukrajinu nebo Gruzii, sotva se mu to daří s Běloruskem a zmocní se České republiky ve střední Evropě? Vojenská moc Ruska je eliminována vojsky NATO a není jasné, jak by např. vstup do eurozóny zvýšil naši obranyschopnost. Pro válku potřebujete silnou ekonomiku a tu Rusko nemá. Hrozbou je ovšem ruský jaderný arzenál, obrana proti němu však nesouvisí nijak s federalizací EU. Velké nebezpečí bych cítil v případě rozpadu Ruska, následující migrační vlny a možnosti, že se jaderného vojenského arzenálu (ale i jiných jaderných materiálů) zmocní nějaké nelegitimní a třeba i zločinecké skupiny.
Domnívám se tedy, že hrozba Ruskem má být argumentem, který využívá národního traumatu z roku 1968 a působí tak trochu na podprahové úrovni. Diskuse o integraci a možné federalizaci v rámci EU však musí být vedena racionálně.

Je třeba spěchat?

Součástí historek o jádru a periferii je i šíření obavy, že si musíme do integrujícího se jádra pospíšit, protože později budeme odmítnuti. Jenže pro tzv. integrující jádro (dnes eurozóna) je absorbce České republiky výhodná. Vstupem České republiky do eurozóny dojde ke snížení celkového dluhu eurozóny, bude snažší prosadit unijní představy o azylové politice, sníží se daňová konkurence i konkurence v sociálních systémech. Je to Česká republika, kdo může klást požadavky. Naše diplomacie na to ale není zvyklá. Máme silnější karty, ale klepou se nám ruce. Z pohledu zemí „jádra“ tedy můžeme očekávat spíše zvýšený zájem o naše přistoupení, dokonce může narůstat tlak na splnění našeho závazku přijmout euro.

A ještě jednou o jádru a periferii

Když se díváte kolem sebe a ptáte se, jaká je motivace lidí žádajících silnější integraci a jaká je motivace jejích odpůrců, všimnete si: jedni preferují myšlení v příbězích, druzí jsou spíše analyticky založení. Pro ty, kdo myslí v příbězích, je příběh o jádru a periferii působivým argumentem. Ti druzí žádají podrobnosti, inklinují k ekonomické argumentaci a číslům. O tom je vlastně tento článek. Žádejme po zastáncích silnější integrace důkladnější zdůvodnění. Nebuďme však překvapeni, dostaneme-li jako odpověď jen další verzi příběhu o jádru a periferii. Jinou záležitostí je ovšem motivace některých profesionálních politiků, kteří nemajíce k dispozici témata, jež by dokázala zaujmout a aktivizovat voliče, zkoušejí prodat historku o jádru a periferii stále a opakovaně.