Musím se přiznat, že text pana předsedy Poslanecké sněmovny (Definovat podmínky evropského občanství,NP,15.2.) mne poněkud zaskočil. Pokud někdo napíše, že se pokouší "definovat podmínky evropského občanství", očekával bych alespoň elementární úvahu o tom, co pro občany členských zemí ono "evropské občanství" vlastně znamená. Není třeba tápat a spekulovat. V tomto směru existuje poměrně spolehlivý pramen informací, který se nazývá Eurostat. Pokládá vcelku pravidelně v rámci průzkumů veřejného mínění obřanů v jednotlivých členských zemích také otázku, nakolik se cítí být občany Evropské unie a nakolik především občany svých států. Výsledky z posledních průzkumů ukazují, že občanství Evropské unie nevykazuje žádný růst popularity, přestože je nespornou skutečností. My všichni, občané členských států, jsme také občany EU, přestože se s tímto občanstvím nijak zvlášť nehonosíme, ani se s ním většinou tak docela neztotožňujeme.

Zaorálek se zcela jistě mýlí, pokud má pocit, že v posledních měsících se v duších Evropanů rozlévá stále sílící pocit hrdosti a sebevědomí. Je tomu spíše naopak. Po odmítnutí ústavní smlouvy upadla naše Unie do jakési letargie a bere si "čas na rozmyšlenou". Konkrétních řešení stávajících problémů aby pohledal. Mnohem více je zde slyšet naivních volání po resuscitaci Evropské ústavy a po plnění tak nesplnitelných závazků, jakým je třeba "Lisabonských proces". Evropská unie přitom nemá k velkým depresím mnoho důvodů. Přestála rozšíření o deset nových států a brzy se chystá vstup dalších dvou členů. Tato situace přináší samozřejmě nové problémy a větší různorodost celého spolku. Nijak však nezvyšuje pocity sounáležitosti, alespoň jsem si toho na rozdíl od předsedy české Sněmovny zatím nikde v EU nevšiml.

Altruismus "starých členů" bere za své, kdykoliv se začnou bát těch "nových". Tak je tomu při aplikaci přechodných období omezujících pohyb pracovních sil, ale také třeba při projednávání Bolkesteinovy direktivy, která měla původně liberalizovat pohyb služeb. Nyní to bude jak se zdá spíše direktiva o tom, jak pohyb služeb v unijním prostoru dále komplikovat. Žádné záchvaty evropského patriotismu jsem při projednávání oné direktivy ani neprožil, ale ani nepozoroval na jiných.

Rozlévá-li se v duší Zaorálkově nad reakcí Evropské unie na násilné kravály fundamentalistických islamistů nějaký pocit hrdosti, pak se ocitl v zajetí jakýchsi falešných představ. Evropská unie nereagovala na vypálení dvou evropských velvyslanectví a na agresivní šikanu jednoho ze svých členských států vůbec nijak. Místo alespoň symbolického odvolání velvyslanců a jasného gesta solidarity s postiženými Dány se významní evropští politici uchýlili ke smířliveckým a opatrným frázím. Když nedávno Javier Solana hodnotil zahraničně politickou situaci před poslanci Evropského parlamentu, zaznamenal jsem v jeho proslovu čtyřikrát vyslovený obrat "naši palestinští přátelé". Žádné jiné přátele, než ty, kteří si nedávno zvolili k vládnutí teroristickou organizaci, řečník neuvedl. To může naplnit hrdostí opravdu jen velice otrlé povahy.

Zaorálek nám sděluje: "zaplaťpánbůh za tu velikou politickou debatu, která se nyní v Evropě děje.....". Nevím, kde a s kým tak velmi debatoval, ale jediný smysluplný projev o budoucnosti EU pronesl z významných unijních politiků nedávno snad jen Tony Blair v Oxfordu. Jeho řeč zdejší politici ani masmédia bohužel nijak podstatně nekomentovali. Státnické projevy rakouského premiéra a rakouského prezidenta se v této oblasti spokojily s neproduktivním steskem za "evropskou ústavou". Ve stejné větě autor říká, že se nemůžeme vzdát svobody ani rozumu. Tedy svobody budeme mít jen tolik, kolik si zasluhujeme. Zdravý rozum pak jakoby se autorovi nedostával. V tom se hodně liší od stávajícího ministra zahraničí. Není tedy náhoda, že jej kritizuje.

Huráevropanství některých našich vládních politiků sotva může vzbudit velký unijní patriotismus. Spíše je schopno myšlenku Evropské unie občanům poněkud odcizit.

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS