29.3.2024 | Svátek má Taťána


EVROPA: Co bude dál s EU po brexitu?

1.7.2016

Politické a ideologické diskuze sice sleduji, ale nezapojuji se do nich. Nepovažuji je za příliš smysluplné. Také nejsem politolog ani ekonom. Zůstávám raději u takových témat, jako je věda, fyzika a energetika. To jsou oblasti, kterým rozumím a mohu se v řadě z nich opřít o důkladné znalosti. Navíc jsou to většinou témata, kde se dá zaměřit na racionální fakta, i když i zde se objevuje snaha protlačovat ideologii.

Po brexitu se roztrhl pytel s celou řadou komentářů, ale podle mě neodrážejí několik základních problémů, které vidím. Proto jsem se nakonec rozhodl k této inflační vlně také přispět.

Jaká má být uspokojivá reforma EU?

Stále více se mi zdá, že předpoklad, že nová media intenzivně polarizují veřejný prostor a přispívají k jeho fragmentaci, je správný. Stačí se podívat na internetová media, která se zabývají politikou. Velice často je po zhlédnutí pár příspěvků a hlavně diskuzí pod nimi jasně patrné, jestli jde o levicové nebo pravicově zaměřený server. Neodpovídající názory a jejich nositelé jsou téměř úplně vytlačení. U zbývajících se vytváří pocit, že téměř všichni mají názor podobný a pokud se třeba v evropských orgánech objeví nebo i realizuje jiný pohled, tak je to určitě z toho důvodu, že se tak stalo nedemokratickým způsobem.

V současné době se všichni shodnou v tom, že by se Evropská unie měla změnit. Pokud se však podíváme, jaké změny si přejí různé skupiny, tak zjistíme, že jsou současně nesplnitelné a protikladné. Pokud člověk přečte příspěvky a diskuze na Neviditelném psovi, tak získá představu, že je Evropská unie socialistická, ne-li komunistická, silně podobná bývalému RVHP. Co nejdříve by zásadně měla omezit přerozdělování, dotace a regulace. Dominuje zde názor, že vliv oxidu uhličitého na změny klimatu je nesmysl a veškeré snahy o přechod od využití fosilních paliv k jiným také. Evropská unie by se tak tomu neměla věnovat. A že právě i zaměření na práva všemožných menšin a stále další rozšiřování spektra „lidských práv“ je to, proč Evropská unie ztrácí popularitu. Zmíněné je tak třeba změnit, aby nebylo třeba bojovat za vystoupení z této organizace.

Na druhé straně, pokud se podívá člověk na levicové servery, jako příklad mohou posloužit třeba Britské listy nebo Deník Referendum, tak se dočte, že Evropská unie se přeměnila na neoliberálního kapitalistického molocha, který nedostatečně řídí transfer bohatství k těm potřebným a nedostatečnou regulací je nechrání. Navíc se nedostatečně věnuje environmentálním problémům a zajištění rovnoprávnosti menšin. Pokud se tak v těchto směrech nereformuje, je třeba z ní vystoupit.

Ve stejném směru si protiřečí i názory politických stran na levici a na pravici. Problémem je, že i nyní se místo snahy o reálné zlepšení funkčnosti Evropské unie řada politiků dominantně věnuje ideologickému a politickému boji. V těchto dnech to krásně u nás dokumentuje sociálně demokratický Lubomír Zaorálek, kterému úspěšně sekunduje třeba Jan Zahradil z ODS. Ti už se naladili na předvolební boj k blížícím se volbám. Stejně tak pozorujeme podobné tendence třeba i u několika stran německých. Typickým příkladem přenesení politických, ideologických i osobních sporů na národní úrovni do roviny evropských organizací je současný výpad Alexandra Kaczynského proti Donaldu Tuskovi. A v tomto boji je Evropská unie velmi snadným cílem všech politiků. Vše negativní se totiž dá prezentovat jako vina Bruselu. Buduje se tak představa, že v případě odchodu z Evropské unie se příslušný národní stát vydá tím správným směrem pryč od „socialistické“ nebo „kapitalistické“ nadnárodní organizace (vybráno podle ideologického zaměření dané strany). Což je pochopitelně velmi daleko od reality, protože situace v daném státě bude určována politickým vývojem v něm a nikdy nebude úplně splňovat představy jedné nebo druhé strany. Vždy bude pouze určitým kompromisem mezi představami levicových a pravicových ideologických proudů. Dovedu pochopit, že někdo navštěvující pouze jednostranná internetová media má představu, že všichni Češi až na výjimky sdílejí pouze stejné názory jako on a vše kazí jen ten Brusel. To však opravdu nemá nic společného s reálnou situací.

Jak dopadne Evropská unie?

Pokud se podíváme na to, kdo hlasoval pro brexit, tak se potvrzuje představa z předchozí části. Byli to jednak pravicově orientovaní obyvatelé, kteří protestovali proti regulacím a přerozdělování vnucovaných „levicovou“ unií. Dále pak až silně levicově zaměření labourističtí voliči, kteří naopak doufali, že odchod zvýší sociální toky a dotace v jejich směru. Extrémní levice i extrémní pravice byly společně dlouhodobě extrémně proti Evropské unii. I proto nebyl Jeremy Corbyn příliš věrohodnou a iniciativní postavou boje proti brexitu. A všichni společně pak byli zaměřeni proti východoevropským (tedy i českým) imigrantům, kteří jím ubírají práci a finance.

Je tak vidět, že budoucí změny Evropské unie budou výsledkem velmi intenzivního ideologického i politického boje a střetu protikladných tendencí. Nelze tak vůbec předpovědět, jaký bude jejich výsledek. Troufám si však tvrdit s jistotou, že ani jedna ze stran nebude spokojena a nebude váhat k svému ideologickému boji použít kritiku Evropské unie. Určitě se také nebude zdráhat riskovat i její rozbití. Ostatně brexit je důsledkem politického boje ve Velké Británii vedený britskými konzervativci na národní úrovni.

Problém je podle mého názoru, že obyvatelstvo v prostoru současné Evropské unie žije už velice dlouho v míru a při vysoké životní úrovni, za což do značné míry vděčí právě evropskému sjednocování. Obyvatelé a ještě více politici však mají pocit, že to zůstane, i když se o udržení a péči o efektivnost a akceschopnost Evropské unie vůbec nebudou starat. A že si mohou dovolit udělat jakoukoliv nepředloženost, která je kvůli jejich partikulárním zájmům či jen představám napadne. V současné době ovšem silnou a jednotnou Evropskou unii stále více potřebujeme. Jen tak můžeme čelit výzvám současného globalizovaného světa, například už jenom stále větší konkurenci ekonomicky, vědecky a technologicky stále rostoucí Číny.

Bohužel se mi však zdá, že nejen v médiích a politických rozhodnutích se stále méně bere ohled na racionální posuzování a rozhodování. Stále více se naopak uplatňuje ideologický aktivismus plný primitivního zjednodušování. Opravdu neexistuje čistý apolitický prostor volného obchodu. I původně založené Evropské společenství uhlí a oceli bylo také politickým projektem, který měl zajistit stabilitu a mír. Pro řadu hospodářských činností mohou různé státy mít velice rozdílné podmínky. Velice dobře je to patrné například v zemědělství. To znamená, že otevření volného obchodování může být pro jednotlivé státy v různé míře v konkrétních oblastech výhodné nebo nevýhodné. Zóny volného obchodu tak nikdy nejsou úplně volné. Vždy je tam velice náročně vyjednaný a vyvažovaný systém regulací i vzájemných ústupků, které jsou do velké míry politickými rozhodnutími. Nejsem ekonom, takže se nebudu pouštět do podrobností, ale zdají se mi hodně naivní představy o tom, jak bezproblémově Velká Británie a její případní následovníci jednoduše dojednají volné obchodování. A jak to opuštění Evropské unie bude pro Velkou Británii jednoduché a prospěšné. Váha při vyjednávání je v tomto případě značně závislá na velikosti trhu a ekonomické síle vyjednávajícího.

Nelze však říci, že by ztráta schopnosti racionálního uvažování ve prospěch primitivního ideologického aktivismu a zkratek byla omezena na politiky. Spíše si myslím, že politici plně odpovídají profilu dominantní části populace, tedy svých voličů. Stačí si přečíst třeba značnou část příspěvků a hlavně diskuze třeba i jen na zmiňovaných pravicových a levicových internetových médiích, Neviditelném psovi, Britských listech a Deníku Referendum. Mohu to dokumentovat i na oblasti, která mě zajímá a kterou sleduji. Německá Energiewende nepochází primárně od politiků, ale ti jen reagovali na ztrátu schopnosti racionálního posuzování ve společnosti a vzniklý nátlak svých voličů. I když je třeba připomenout, že veřejnost byla silně masírována populistickou a iracionální kampaní zelených aktivistů.

Jsem přesvědčen, že pouze evropským sjednocováním je možné zajistit mírový rozvoj a prosperitu. Stejně jako Ondřej Neff jsem měl představu, že by měla Evropská unie dominantně řešit zásadní problémy, které před nás staví současný svět, třeba právě jak efektivně, sociálně únosně a ekologicky zajistit dostatek energie, aby se udržela konkurenceschopnost třeba s rychle rostoucí Čínou. A hlavně také, že se zaměří na udržení vědeckého a technologického náskoku, který měla. Začínám však být značně skeptický, protože se mi zdá, že se místo rozumných a racionálních kompromisů spíše utopí v neplodných a sebevražedných politických střetech ideologických dogmatiků a aktivistů.