19.4.2024 | Svátek má Rostislav


EVROPA: Cenzura a politická korektnost

21.4.2018

Na ČRo Plus jsem úplnou náhodou zaslechl kousek rozhovoru s nějakým zřejmě odborníkem, který umí zavádět cenzuru do internetových sítí. Nejvíce práce mu dalo popisování způsobu jak to zařídit, aby se ve skutečnosti cenzurovat mohlo, ale aby všechno vypadalo tak, že se ani trochu necenzuruje. Uznejte, že tohle je problém jako hrom. Ten člověk také prohlásil, že při tom všem musíme zůstat demokraté a zachovat svobodu slova. To má tedy opravdu hodně veliký problém, řekl jsem si. Přestal jsem se v duchu šklebit a začal být upřímně zvědav, jak by chtěl takovou „kvadraturu kruhu“ provést.

Podle onoho odborníka je žalostně nedostatečné, když umělá inteligence pouze zachytává v posílaných textech a videích zakázaná slova. Pěkná to svoboda slova, když máme seznam zakázaných slov, pomyslel jsem si. A rázem mi to celé začalo docházet. V takovém seznamu zakázaných slov a slovních spojení pak může být cokoli, co se cenzorům hodí. A vůbec, kdo z uživatelů sítě se může dostat k takovému seznamu? Co když si chce jen ověřit, jestli ho za jeho mail nebude někdo vláčet po soudech?

Zmíněný odborník si také stěžoval, že odsouzených případů je u nás málo, takže odstrašující účinek možného postihu je minimální. Zároveň však nechtěl jitřit mysl posluchače představou, že cenzoři demokracie budou moci poslat dejme tomu každého třetího uživatele nějaké sociální sítě podle chuti klidně i do kriminálu. To by pro úzkou vrstvu těch, kteří cenzuru sítě prosazují, nebylo právě v současné chvíli vládního politického patu dobré. Národ by se mohl naštvat a volit při příštích volbách opravdu po svém. Jako třeba před nedávnem v Polsku anebo v Maďarsku. Navrhoval proto, aby provinilci dostávali jakási předžalobní upozornění, že přestoupili ten či onen paragraf. Ovšem výklad „ducha“ zákona by měly na starosti pouze cenzurní orgány. Nepřipomíná vám to něco z naší nedávné minulosti?

Jsme tedy u podstaty věci. Už mnohokrát jsem upozorňoval, že demokracie v pojetí bruselských byrokratů znamená postupný a plíživý návrat k diktatuře. V našem případě k diktatuře „politické korektnosti“, kterou omezování demokratických svobod vždycky začíná.

Než došlo ke změně pravidel fungování EU prostřednictvím tzv. Lisabonské smlouvy, intelektuální novomarxisté přinejmenším čtyřicet let masírovali občany západoevropských demokracií svými představami o potřebnosti změny dosavadního, podle nich špatně nastaveného uspořádaní světa. Uhnízdili se na universitách a postupně začali ovládat média (počínaje těmi veřejnoprávními), pronikat do politických stran a tím i do státních aparátů jednotlivých západních zemí. Odtamtud to byl už jen malý krůček k ovládnutí vedení celé unie. Časem zesílili požadavek „politické korektnosti“ na všech úrovních společenského života. Hlavním cílem však bylo umlčet všechny kritiky a zastánce dosavadních demokratických svobod. Aby toho mohli dosáhnout, snaží se vmanévrovat své odpůrce do pozice těch, kteří porušují zákon. A samozřejmě všechen ten staronový diktát se děje pod rudou vlajkou staré marxistické doktríny o zářivém lepším příštím.

Ani se nedivím, že uspěli například v Německu. Němci byli vždycky čímsi výjimeční. Ve své většině drželi hubu a krok za císaře Viléma, pokračovali v tom za Hitlera a zdá se, že se chovají stejně i za soudružky Merkelové. O něco obtížněji chápu, jak mohla metoda „politické korektnosti“ uspět v tradičně svobodomyslné Francii a sousedních zemích Beneluxu. Podobně je mi záhadou, jak se podařilo vnutit „politickou korektnost“ Švédům a dalším Skandinávcům. A už vůbec nerozumím tomu, jak tohle mohlo začít zapouštět kořeny na severoamerickém kontinentu. Nebo je to naopak důkaz o rafinovanosti plánů světových globalizátorů? Kdo ví.

I když se globalizátoři dostali v celém anglosaském světě poměrně daleko, začíná jim to právě v této části světa v poslední době skřípat. Mohli jste to sami dobře postřehnout. Trumpova volba, brexit, a také australský odpor nekontrolovanému přílivu muslimů z Indonésie jsou dostatečně známé události. Málo platné, tento lid dokázal stvořit moderní demokracii a vdechnout jí navzdory všem překážkám život. Proto nebude tak jednoduché jim tuto ne zrovna lehce vydobytou demokracii krok za krokem pod jakoukoli záminkou brát.

O postkomunistické střední a východní Evropě jsem již mnohokrát psal dříve. Čtyřicet let jsme prožívali s mírným skřípotem zubů „politickou korektnost“ vynucenou komunistickými vládci. Vymysleli si k tomu zákony o rozvracení republiky, hanobení zemí světové socialistické soustavy a bůh ví, co ještě. Neposlušnost znamenala jistý kriminál. Cenzurnímu úřadu za doby tzv. normalizace se říkalo Úřad pro tisk a informace. V Čechách se jmenoval ČÚTI, na Slovensku SÚTI. Znalci místních poměrů si tu zkratku tenkrát přizpůsobili. Začali tomu úřadu říkat ÚTISK.

Nebylo by tedy jaksi vhodné zavádět právě v těchto zemích další „politickou korektnost“ ihned po demokratických převratech. Dostali jsme necelých dvacet let, abychom si mohli vydechnout. Zachutnala nám svoboda vyjadřování a další demokratické svobody. Bylo nám dokonce dovoleno vložit je do našich národních ústav. Jenže ouha, Velký globalizátor usoudil, že tohle už stačilo, a začal pomocí svého postmarxisty okupovaného vedení unie utahovat šrouby.

Jedno staré pravidlo říká, že žádná svoboda není zadarmo. Právě teď přišel čas, kdy je třeba čerstvě nabytou svobodu hájit. Přišel čas, kdy je třeba za skutečnou demokracii opět bojovat. Bez ohledu na možné ztráty, přesně tak, jak to dělali ti před námi. A bojovat s vědomím, že to děláme především pro ty, kteří přijdou po nás.