15. března uplynulo 80 let od okupace pomnichovského zbytku českých zemí německou armádou a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Tímto datem se začala šestiletá kalvárie českého národa ve stínu Hitlerovy říše.

V dnešním uvažování nad tímto výročím se u nás prosazuje buď tendence ho na rozdíl od výročí srpnové okupace roku 1968 příliš nepřipomínat, nebo se utápět v historických reáliích a ve fascinaci Hitlerem a nacistickým zlem. To asi proto, že současnou hrozbou je prý Moskva, zatímco Německo je náš velký partner a spojenec. Právě Hitler a nacismus nám však zakrývají obecnější problémy spojené se zánikem První československé republiky a s Protektorátem, kterými se nejsme příliš ochotni zabývat. Je to problém postavení naší země v Evropě a ve světě, otázka významu naší státnosti a suverenity a poměru k velmocem, především k Německu.

15. březen 1939 nepřišel náhodou. Československo vzniklo proti vůli českých Němců i sousední německé velmoci. Vzniklo překvapivě, protože až do Masaryka a první světové války česká politika nikdy nenastolila otázku rozbití monarchie a získání samostatnosti. Nevěřila totiž, že by jí proti Němcům a Německu bylo možné prosadit a udržet. Němci v Čechách i Berlín odmítali jakékoliv ústupky českým národním požadavkům a netajili se tím, že po válečném vítězství nebude pro české ambice v německé Mitteleuropě místo. Na to dnes zapomínáme. Nepřipouštíme si, že Masarykova a Benešova akce slavila úspěch velkou shodou náhod a že uspěla pouze díky fatálnímu německému vyčerpání, rozkladu a frustraci z válečné porážky.

První republika znamenala radikální vyvázání se z příslušnosti k německému světu, do nějž jsme po tisíc let patřili, a příklon k západním velmocem. Tento geopolitický experiment trval pouhých dvacet let. 15. březen 1939 se zdál být jasným potvrzením Masarykova zásadního omylu a neudržitelnosti samostatného českého státu. Tak to tehdy hlásali nacisté. Historie naštěstí kráčela jinudy a dnes při stoletých oslavách naší republiky nikoho u nás ani nenapadne tento pohled zmínit. Přesto je ale problém naší suverenity, jejího trvání a zajištění stále zásadní a živý.

Debakl Československa před osmdesáti lety prokázal, že pro západní velmoci není naše suverenita a státní existence politickou prioritou a národním zájmem. 15. březen 1939 otevřel otázku, na níž hledáme odpověď až do dnešních dnů. Může český stát v Evropě existovat jinak než jako výslovný či faktický protektorát Německa nebo Ruska, kterým na tomto středoevropském prostoru naopak velmi záleží?

Krize republiky na konci 30. let ukázala, jak byl německý problém pro Československo fatální. Od roku 1918 bylo pouze otázkou času, kdy Německo obnoví svou velmocenskou sílu a bude chtít problém ve svém sousedství řešit. 15. březen 1939, zánik Československa a Protektorát máme navždy spojen s Hitlerem a nacismem. Bylo však shodou historických okolností, že to byl právě nacistický vůdce a jeho brutální politické metody, které se nakonec prosadily. Konflikt s německou velmocí, proti jejíž vůli moderní česká státnost vznikla, by nastal pravděpodobně v každém případě a my bychom nevyhnutelně vždy tahali za kratší konec pomyslného provazu. Nepřipouštíme si, že nebýt Hitlerovy šílené iracionální maximalistické politiky, tragédie Mnichova a 15. března 1939 by byly nevratné. Proti vůli největšího, hospodářsky a vojensky nejsilnějšího národa v Evropě by nebylo myslitelné Československo v historických hranicích s německou menšinou restituovat. Pouze fatální a bezpodmínečná porážka nacistické Třetí říše a otřesné zločiny Hitlerova režimu vytvořily podmínky pro návrat před Mnichov.

Právě po Mnichovu se stalo evidentním, že český stát bez pohraničních území osídlených Němci je hospodářsky neživotaschopný a může fakticky existovat pouze jako německý protektorát. 15. březen sice přináší vojenskou okupaci a přímou nacistickou nadvládu, ale fakticky bezmocným německým satelitem již byla pomnichovská tzv. druhá republika.

Nacistické zločiny v době Protektorátu zničily šanci na pokračování česko-německého soužití a ospravedlnily drastické řešení národnostního antagonismu odsunem. Jím bylo odstraněno memento návratu do protektorátních hranic v případě další potenciální budoucí česko-německé vztahové krize. Národnostně homogenní český stát se tak zbavil své největší prvorepublikové slabiny, ale za cenu velké historické politické zátěže, komplikující vztahy s Německem s různou intenzitou až do dnešních dnů.

Éra Protektorátu byla mezní situací, v níž jednotlivci i celý národ zakusili intenzívní pocit existenčního ohrožení. Z hlediska německých okupantů byl Protektorát pouhým intermezzem po dobu války před konečným řešením české otázky, tj. likvidací českého národa. Pro české obyvatelstvo to bylo období strachu, teroru, poprav a koncentráků, ale i skrytého odporu a místy otevřeného odboje, éra sabotáží a přežívání, ale také kolaborace, udavačství, černého obchodu a šmeliny.

Protektorát z tohoto hlediska představuje smutné období, jehož neblahá tradice v mnoha ohledech přežívá dodnes. Poznamenal národní povahu a charakter na dlouhá léta dopředu. Šok z Mnichova a okupace jakoby navždy podlomil naši sebedůvěru. Projevuje se to v tom, jak se svobodou vlastní země a s její suverenitou lehkomyslně a nezodpovědně zacházíme. Jak si pěstujeme syndrom malého národa, jemuž prý nezbývá než poslouchat mocné a držet krok.

Poválečná úporná snaha o odčinění národního ponížení z doby okupace nepřinesla kýžený efekt. Hned krátce po válce jako bychom ztratili odvahu a vůli si sami vládnout. Strach z německého revanše napomáhal pádu naší země do sovětského područí. Velmi rychle jsme se stali faktickým sovětským protektorátem, po roce 1968 rovněž přímo okupovaným.

Listopad 1989 přinesl s euforií svobody i naději, že syndrom protektorátu už navždy patří minulosti. Svoboda, suverenita, víra ve vlastní síly a optimismus ohledně budoucnosti republiky v nových poměrech v Evropě charakterizoval 90. léta minulého století – první dekádu naší obnovené demokracie. Právem na devadesátá léta minulého století můžeme vzpomínat jako na vzácnou éru svobody, kdy nás velmoci zaměstnané svými problémy po pádu komunismu nechaly chvíli svobodně dýchat a my chtěli a mohli konečně jednou rozhodovat o svých věcech sami.

Netrvalo to však dlouho. Vstoupili jsme do EU a stín protektorátu se přes veškerou mediální manipulaci nad námi vznáší znovu. Opět naplno běží propaganda, která nás přesvědčuje, že vlastní státnost, suverenita, národní identita a všechny jejich atributy jsou přežitek, že šťastnou budoucnost zajistí pouze jejich opuštění a odevzdání se do moudrých rukou vzdálených cizích vládců, čirou náhodou znovu budujících „Novou Evropu“ a „nového člověka“. Omezené suverenitě a servilní poslušnosti se dnes říká “bytí v tvrdém jádru“. Máme se bát údajných „hrozeb z Východu“, zatímco nám nová evropská vrchnost vnucuje kolonizaci naší země masovou migrací z Orientu, bláznivé pokrokářské společenské experimenty a zavádí cenzuru. Malé národní státy jsou pouze nepohodlnou překážkou v realizaci velkého projektu sjednocení Evropy.

Iluze o tom, že vše vyřeší EU, však dnes vzala za své. Doceňujeme vůbec, že EU se po brexitu stane de facto německým mocenským blokem? Můžeme se v něm vyhnout postavení protektorátu? Má pro nás vůbec smysl projekt Evropy bez tradiční vyvažující role Británie a Ruska? Jaké reálné priority dávají našemu regionu USA? Nemáme odvahu se zeptat, natož hledat odpovědi.

Jako by se vracela protektorátní mentalita, která velí navenek se vším souhlasit, přikrčit se a přežít. Zdá se, zvláště v poslední době, že my Češi táhnout za jeden provaz a hájit své zájmy nejsme schopni. Znovu kvete udavačství, znovu si zveme do našeho věčného hašteření cizí arbitry, kteří stále více rozhodují za nás. Mnozí to neřeší a stále spoléhají, že nebude tak zle. Už nám to přece vyšlo tolikrát. A ještě nám za to zaplatí. Alespoň tedy některým.

Proto je tolik potřeba si 15. březen 1939 stále připomínat. Protektorát není jen smutná a tragická minulost. Protektorát může být snadno znovu i naše budoucnost.

Reflex 12/2019

Institut VK