Švédský Riksdag nakonec zrušil zákon z roku 1980, podle kterého měl být letos 2010 zastaven poslední z dvanácti jaderných reaktorů, které po desítky let vyráběly až 50% elektřiny, přičemž nejlevněji. Švédsko je velice racionální zemí a zákon o zákazu jaderné energie byl asi největším zatměním mysli, které tuto zemi v minulém století postihlo. V období 1960-1985 vybudovalo Švédsko celkem 15 reaktorů, z nichž 12 sloužilo výrobě elektřiny. Měly vysoký bezpečnostní standart a byly budovány a provozovány tempem, nad kterým USA bledly závistí: nejdelší výstavba švédských reaktorů byla totiž mnohem kratší než nejkratší výstavba reaktorů amerických.

Kampaň proti jaderné energetice byla do Švédska importována z USA. V USA existovalo masové a dobře organizované hnutí proti vietnamské válce. Po jejím ukončení v roce 1975 milionová armáda aktivistů ztratila „smysl života“. Ideoví vůdci tohoto hnutí, byla mezi nimi i Jane Fondová, navrhli začít s protesty proti jaderným reaktorům. Všimněte si: ne proti jaderným zbraním, kterých bylo v době největšího jaderného šílenství v arsenálech supervelmocí skoro 60.000, ale proti reaktorům poskytujícím levnou a spolehlivou energii!

Antijaderné šílenství zachvátilo i Švédsko, kde bylo po havárii v Harrisburgu v roce 1980 uspořádáno referendum, co s jadernou energií. Protože se strany nemohly shodnout na formulaci jednoduchých dvou otázek, vznikly otázky tři: žádná ze stran se totiž v hysterické atmosféře neodvážila jasně identifikovat s jádrem. Prostý svensson musel být zmaten. Podle toho dopadly i výsledky: zhruba dvě třetiny za jakýsi neurčitý a odložený zákaz JE, třetina radikálně proti JE.

Ačkoliv referendum ve Švédsku nemá zákonnou sílu – pouze radí při rozhodování parlamentu, švédští zákonodárci rozhodli o „vystoupení“ Švédska z jaderné energie. Zákon byl tvrdý, dovolím si dokonce říci - hysterický. Umožňoval sice dostavět několik rozestavěných reaktorů – poslední byl uveden do provozu 1985, předepisoval však zastavení všech reaktorů do roku 2010. Tenkrát totiž panovalo přesvědčení, že životnost reaktorů je 25 let. Zákonodárci tedy „dovolili“ amortizovat náklady na výstavbu, současně však zakázali výzkum v jaderné energetice, plánování výstavby a případnou rekonstrukci provozovaných reaktorů. Zákon tedy „předepisoval“ vývoj jaderných technologií i energetické situace na dlouhých třicet let do budoucna.

V letech 1993-5 však byl uskutečněn hloubkový průzkum a renovace jednoho z reaktorů v Oskarshamnu. Projekt nazvaný Fenix ukázal, že po 22 letech provozu je tento reaktor schopný nejméně dalších 15-20 let bezpečného provozu.

Současně se ukázalo, že prognózy výstavby alternativních zdrojů byly značně neseriózní. V roce 1978 zelení plánovači předpokládali, že v roce 1989 fotovoltaika přinese 3 TWh, větrné elektrárny 2 TWh elektřiny. Skutečná výroba v roce 1993 byla rsp 0.0001 a 0.05 TWh. Podotknu, že roku 1993 švédské jaderné elektrárny vyrobily přes 70 TWh elektřiny.

Zmíněný antijaderný zákon vyřídil Švédsko jako jadernou velmoc. Proslulý podnik ABB Atom byl v roce 2000 prodán firmě Westinghouse. V letech 1999 a 2005 byly uzavřeny dva reaktory v Barsebäcku – jako daň politické koalici sociální demokracii se zelenými a komunisty a dánským sousedům: elektrárna totiž byla vidět z Kodaně. Kolik desítek či stovek miliard tento krok stál švédské daňové poplatníky, těžko zjistit. Vysoké školy prováděly výzkum jaderných reaktorů a přípravu nových jaderných odborníků téměř ilegálně. Ačkoliv paragrafy zakazující výzkum byly zrušeny Riksdagem „již“ v roce 2006, celkově protijaderný postoj úřadů a některých stran to nezměnilo, ačkoliv přes dvě třetiny veřejnosti nemají proti využívání jaderné energetice námitek.

Dne 17. 6. 2010 pravicová většina parlamentu schválila nový „jaderný“ zákon, podle kterého Švédsko může staré reaktory nahrazovat reaktory novými a modernějšími.

Lze pouze doufat, že ve švédských parlamentních volbách (září 2010) nevyhraje sociální demokracie, která by se mohla pokusit s podporou zelených a komunistů znovu změnit zákon, který napravil jednu z největších švédských zákonodárných ostud.

Právo, 22.6.2010