Loňský rok bychom mohli nazvat rokem Řecka, ten letošní rokem Egyptským, a protože ještě není zdaleka všem dnům konec, možná rokem Arabským. Začalo to sice v Tunisu, ale nepokoje se rychle přenesly do Egypta, není divu. Před pár lety musela armáda začít dodávat lidem chléb, aby se vyřešil potravinový problém, potom přišly zprávy, že v této 80milionové zemi jsou lidé s příjmem $ 2 – 1 na den, což už je docela velká mizérie, již tehdy se dalo předpokládat, že to tak nemůže dlouho pokračovat. Vlastně se jen čekalo, kdy a co bude tím spouštěcím mechanismem, onou pověstnou jiskrou.

V Egyptě jsem žil a s egyptským proletariátem pracoval několik měsíců. Denně jsem se setkával s chudobou, špínou, prachem, špatnou hygienou, ale i žebrotou a korupcí. Bakšišné je součástí platby u každého zájezdu. Různí naháněči „bazárů“, smlouvání i žebrání patří k folklóru. Zastavit se na toaletě u některé benzínové pumpy podél Nilu vyžaduje opravdu silný žaludek a něžnějšímu pohlaví bych to nedoporučoval vůbec. Mluví se o negramotnosti, ale kolik Egypťanů chodilo do školy celých devět let, což je u nás jenom základní vzdělání. Jak je to skutečně se vzděláním nebo lékařskou péčí u dívek, o tom můžeme jenom spekulovat.

Podívejme se blíže třeba na korupci a daně, jaké problémy, jak těžce s daňovými úniky zápasíme u nás, kolik proklamací a volebních hesel a s jakým výsledkem. Představte si tento problém řešit v každodenním životě negramotného Egypťana, kde šizení je denním chlebem nutným k prostému přežití, naprostá beznaděj.

Vypukly nepokoje a západní politici vyzývali ke klidu, bez násilí, k demokratickým přeměnám atd. Jako vždy, univerzální fráze - žvásty, které nic neřeší. Svobodné volby a demokracie jsou sice pěkná věc, ale chudý Afričan by je bezpochyby vyměnil za každodenní stravu pro sebe a svou rodinu, respektive za možnost vydělat si na sebe a své blízké. To, co platí na severu Evropy, nemusí fungovat na severu Afriky.

Během protestů se policejní složky zcela zhroutily, západní mocnosti vyzývaly armádu, aby nezasahovala proti pokojným demonstrantům, ale během nepokojů docházelo také ke žhářským útokům, rabování, ničení kulturních památek a k jejich krádežím, v neposlední řadě uprchla i spousta skutečných zločinců a teroristů, ti se na rozdíl od běžných obyvatel nemusí bát už vůbec ničeho. Tady armáda zasáhnout měla, ale asi to bylo nad její síly, ani armáda není všemocná, nemůže být všude.

O situaci v Egyptě bylo napsáno mnoho a před zprávami z této oblasti se nedalo utéct, ale nikdo nepoukázal na jednu podstatnou skutečnost, a tou je islám. Egypt je islámskou zemí se vším všudy. Toto militantní náboženství je životním stylem, filozofií i ideologií. Má veliký vliv na příbuzenské i mezilidské vztahy a samozřejmě prorůstá do státní správy, ovlivňuje politiku, hospodářství, školství, zdravotnictví atd. Bývalý prezident Hosni Mubarak byl realistou, věděl, co jeho země i region potřebuje. Mír s Izraelem jistě neudržoval z lásky k judaismu, ale z nutnosti, jistě si také uvědomoval problémy, které zmítaly Egyptem, ale reformovat takovou společnost je téměř nemožné. Tady ve skutečnosti vládnou imámové a bakšiš.

Každých 25 vteřin se narodí nový Egypťan, pokut bychom to srovnali s naší kotlinou, pak by roční přírůstek v ČR byl asi 150 000 novorozenců! Egypťané (nejen oni) se nekontrolovaně množí, zatímco Evropané kontrolovaně vymírají. Bohužel se s tím nedá nic dělat, takový trvalý přírůstek obyvatel by byl závažným problémem i pro ekonomicky a sociálně vyspělý stát, natož pro rozvojovou a hladovou zemi. Přičemž snížit porodnost je nemožné, protože egyptské ženy jsou také jenom muslimky a antikoncepci používat nesmí, někdy ani neví, co to je, že to existuje. Islámská žena je jenom způsob, jakým jeden muslim vyrobí nového muslima, jsou to ženy bez jakýchkoli práv, vzdělání a perspektivy.

Egypt by potřeboval svého generála Pinocheta, který by situaci stabilizoval, uvedl v život pravidla a řád, který by vedl k ekonomické a společenské prosperitě, vyšší vzdělanosti pro všechny. Nevěřte tomu, že to bude možné bez mozolů, potu, slz a krve, nakonec i tato krátká revoluce má už několik stovek obětí.

Lidé v ulicích Káhiry mají radost z odchodu neoblíbeného prezidenta, ale jak dlouho. Jsou plní očekávání a optimismu, ale co bude za měsíc, kdo převezme moc a jak, nepřijde porevoluční vyřizování účtů, anarchie a ještě vetší útisk? My v Evropě pak můžeme očekávat další a další politicko-ekonomické uprchlíky. Slabá, zadlužená a stárnoucí Evropa nemůže spasit svět, i když se tak tváří.

Bojím se, že se bude opakovat nedobrá historie z Íránu, kdy Rezá Pahlaví byl svržen a nahrazen ajatolláhem Chomejním, v případě Egypta to tedy bude nějaký představitel Muslimského bratrstva nebo jiný náboženský fanatik se všemi důsledky. Odpovědnost za tíživou situaci se bude svalovat na Izrael, USA, dekadentní Západ, koloniální období. Lidé pod pyramidami se ještě více semknou kolem koránu a práva šaría. To povede k ještě větší hospodářské zaostalosti, poklesu investic, turistického ruchu, k chudobě. Vznikne nový státní útvar, něco mezi Dárfurem a Gazou, s tím rozdílem, že vydržovat další krizovou enklávu už nezvládneme.

Kuvajtský stát preventivně zvýšil svým nejchudším obyvatelům gáži, ne všude si to však mohou dovolit, takže tento rok bude pro Arábii horkým, a když budete číst tento článek, situace může být zase někde jinde, doufejme, že v pozitivním směru. Osobně jsem ale velikým pesimistou, protože reformovat Arábii znamená reformovat islám a to je nejen nemožné, ale i krajně nebezpečné.

Foto: autor

12. 2. 2011, Kuwait