Představte si stát, který má asi 2,6 milionu obyvatel, třeba Omán. Na straně druhé existuje v Indii město, které má s migranty a předměstskými slumy zhruba dvojnásobek.

Mluvím o městě Surat, které je druhým největším městem státu Gudžarát, leží asi 300 km na jih od hlavního města státu Gudžarát - Gándhínagar, ale mnohem více vám asi řekne, že leží cca 300 km na sever od známé Bombaje (někdy Mumbai), na břehu řeky Tapi, asi 17 km od jejího ústí.

První zmínka o tomto městě je ve Velkém vyprávění o Bháratovcích, zastavil se zde na své pouti Lord Krišna 610 n.l. Ve 12. století se odtud plavili poutníci do Mekky. Současná tvář města začala vznikat v posledním roce 15. století, ale za několik roků bylo zničeno Portugalci, dokonce dvakrát (1512 a 1530).

indické vlasy

děti vesnice

Začátkem 17. století začal vzrůstat vliv Britů, kteří zde sváděli boj o vliv právě s Portugalci, ale pozornost Britů se zároveň začala přesouvat do Bombaje. Roku 1687 se Anglická východo-indická společnost (English East India Company) přestěhovala do Bombaje, v té době obývalo Surat 800 tisíc obyvatel, do poloviny 19. století pak počet spadl na pouhou desetinu, ještě před sto lety zde žilo asi 110 tisíc občanů. Jinak tato oblast zůstala poměrně netečná vůči boji za nezávislost Indie, zato se městu nevyhýbaly požáry, záplavy a epidemie, ne tak dávno dokonce mor.

Jak již bylo naznačeno, převažujícím náboženstvím státu Gudžarát je islám, není zde volně prodejný alkohol a vepřové, některé ženy jsou zahalené, a to i při jízdě na motocyklu. Jsou vidět mešity, ale také hinduistické, buddhistické chrámy a křesťanské kostely. Do módy se dostávají chrámy konzumu. Čas od času zde propuknou náboženské nepokoje (1992) mezi muslimy a hinduisty, ale těžko říct, zda se nejedná spíše o sociální bouře s náboženskou roznětkou.

Chrám v Suratu

Gudžarát asi nebude lákadlem pro turisty, ne že by zde nebylo co k vidění, ale památky se musejí hledat, mnohdy je k nim špatný přístup a neznají je ani místní. Zmíním se alespoň o Chrámu slunce v Modheře, ten je šest hodin cesty na sever, naopak pokud opravdu toužíte po odreagování, dvě hodiny na jih leží přístav Daman. Zde je alkohol volně k dostání, také pláže a zábava pro turisty, pro cizince a námořníky (nejenom je) potom čtvrť červených luceren.

Je to trochu zarážející, ale toto pětimilionové město nemělo ještě před pár lety letiště, tedy mělo do roku 2001, to však bylo z bezpečnostních důvodů odstavené a modernizované letiště bylo znovu otevřeno v r. 2007, stále ale funguje nějak provizorně, jenom pro vnitrostátní lety, a proto se do Suratu dostanete spíše z leteckého přístavu Bombaje, potom po státní dálnici (National highway No. 8) 280 km - pět hodin cesty.

Jedná se o kvalitní a širokou komunikaci, po ní se ale pohybuje tolik dalších vozidel, nákladních vraků, motorových rikš (dále jen rikša), dodávek, motocyklů, že průměrná rychlost může být nanejvýš 60 km/h. Navíc se mnohde vyskytují různá hospodářská zvířata, ta se pasou i v dělícím pruhu. Není nic neobvyklého, když pastevec žene stádo přes komunikaci, a to i ve špičce, ale tady se nic neděje, řidiči prostě zastaví, tedy pokud jim fungují brzdy, a nechají stádo bez větší nervozity přejít.

podivný spáč

nedotčená koloniální architektura

Po vzoru anglických kolonizátorů se jezdí vlevo, ale zase to neplatí úplně, když se řidič potřebuje někam dostat nebo odbočit, tak si to stříhne kousek v protisměru, někde tak dochází k paradoxnímu obratu, že vlastně vozidla jedou vpravo.

Osobní automobily jsou vizitkou svých vlastníků nebo postavení pasažérů, takže vypadají celkem dobře, německé, japonské, korejské, ale i ta naše značka.

Náklaďáky se nepředvádí, ty musí jezdit – vydělávat až do úplného rozpadnutí, už na nich snad kromě motoru a houkačky nic nefunguje, ale jezdí, stěrače nestírají, světla, možná přední, otlučené, popraskané, pneumatiky mnohdy sjeté až na ocelovou kostru. Vzadu bývá obvykle veliký nápis: Blow Horn nebo Horn Please, to kdybyste chtěli předjíždět, zrcátka občas chybí.

Jednou jsem jel se svým kolegou Benjaminem z Německa a on měl neustále potřebu mi ukazovat: "To je BMW - auto z Německa, to je Volkswagen, to se vyrábí v Německu, tamhle je Audi - vynikající německý vůz." Já jsem se ho zeptal, jestli by u nich dokázali vyrobit i takovou rikšu, a on se mnou už do konce cesty nepromluvil.

Rikša jako taková je však velmi důležitý dopravní prostředek, jenom v Indii se jich vyrábí asi 400 tisíc ročně, je to jednoduchý a ekonomický stroj s plátěnou střechou bez dveří, ale to je v tomto Indickém podnebí spíše výhoda, motocyklové motorky (300 ccm) hojně spalují zemní plyn.

záchod

rikša

Chtěl jsem spočítat, co se do ní vejde, ale nedopočítal jsem se, vpředu jsou řídítka a měl by tam sedět pouze řidič, ale viděl jsem tam i čtyři, drželi se stylem, který jsme vídali při závodech sidecarů, vzadu pak mohou sedět tři, spíše čtyři, těm ještě někdo sedí na klíně a ještě před nimi mohou stát malé děti. Když vezmete v úvahu, že některá Indka může být těhotná, cestou porodit nebo otěhotnět, jsou to opravdu těžké počty. Tato tříkolová vozidla však zajišťují kolem 30 % městské a příměstské dopravy.

V samotném Suratu jsem neviděl jedinou světelnou křižovatku, proplétají se všelijak, protože pozemní komunikace už nemohla stačit, na pilotech se postavily další komunikace. Samozřejmě zde existuje i autobusová a železniční doprava. Když jsem se zeptal svého kolegy, jak to má daleko domů, řekl mi, že dva dny.

Dnes je Surat centrem textilního průmyslu a vyšívání, přezdívá se mu také "Manchester Indie", sem se přesunula výroba z Evropy. Kolik v tomto odvětví pracuje lidí, nevím, ale budou to statisíce.

Vyhlášeným odvětvím města je řezání a broušení diamantů. Údajně se zde zpracovává 90 % světové produkce. Do roku 2005 v tomto odvětví pracovalo 750 tisíc zaměstnanců, pak ale přišlo propouštění a 250 tisíc bylo odejito, přesto v oboru zůstalo cca půl milionu lidí. Docela rád bych si takovou půlmilionovou manufakturu prohlédl a seznámil se s bezpečnostními opatřeními, protože diamanty jsou věčné, ale hlavně velmi drahé, pokušení chudých, hladových Indů musí být obrovské, ale to se Čechům těžko vysvětluje.

Jinak je zde soustředěn také průmysl petrochemický, strojírenství, výroba umělých hnojiv a energetika, veliký energetický výpadek letošního léta se této oblasti vyhnul, jinak přírůstek HDP státu činí krásných 10 %.

Indická společnost je rozdělená do čtyř kast, nikdo si zde na nějakou rovnost ani nehraje, hůře jsou na tom pochopitelně ženy a dívky, pokud se vůbec narodí. Náhodou se mi dostaly do ruky noviny psané v angličtině a hned na první stránce se řešila problematika potratů při zjištění, že se jedná o ženský zárodek. Dívky musí dostat věno a říká se, že otec, který má tři dcery, nemusí zamykat, protože u něj doma není co ukrást. Indické dívky, ženy jsou štíhlé, menší, velmi krásné jsou jejich dlouhé černé vlasy.

Není žádný problém na kraji města vidět skutečné slumy, ale v několik kilometrů vzdálených vesnicích je situace ještě horší, přičemž právě tato oblast Indie patří k těm bohatým. Průměrný příjem je 470 000 rupií za rok (asi 180 tisíc Kč), ale tento se udává na rodinu a průměrná indická rodina může mít i dvojciferný počet členů. Někteří pak nemají ani ten slum a žijí s jednou dekou na ulici.

V Suratu jsem byl několik měsíců služebně na stavbě, neznají zde ani kolečko, ani kýbl, přijede domíchávač s betonem, trochu upustí na zem a tento se potom roznáší na příslušné místo. Tedy on se neroznáší, roznášejí jej právě ty drobné ženy a dívky v lavórech na hlavě. Kolik si vydělají, nevím, docela špinavá práce ve 30 stupních i více, déšť, prach. Takto se přemísťuje i jiný materiál, cihly, dlaždice, písek, zemina, kamení, tady to nikoho nepřekvapuje, mravokárci daleko. Chci tím říct, že pokud nemáte hlínu nad hlavou a vidíte, tak není důvod si stěžovat.