Celkem nedávno proběhly v Austrálii federální volby. Byly to volby neobvyklé, protože je koaliční strany (Liberálové + Nationals), které byly u vesla, vyvolaly rozpuštěním celého parlamentu (tzv. double dissolution), takže se volilo nejen do „domu“ representantů, ale i do senátu.

Volby načasoval nový liberální předseda vlády Malcolm Turnbull, který se vesla vůdce zmocnil necelého půl roku před tím, když ve straně Liberálů odstavil Tonyho Abbotta překvapivým coup de tat. Malcolm měl značnou oblibu mezi levicovými voliči, kteří tradičně volí stranu Práce (Labor), protože ti věřili, že to je jejich člověk, který se jen nešťastnou shodou okolností dostal do „nepřátelského tábora“. Ve skutečnosti si tento ctižádostivý člověk asi dobře spočítal, že ve straně Práce by se k moci hned tak nedostal, protože tam jeho názory ohledně klimatických změn a škodlivosti CO2 hýřil skoro každý, takže vstoupil do Liberální strany.

Po jeho úspěšném převratu a odsunutí Tonyho Abbotta, který byl spíše klimatický skeptik, nastala v levicové veřejnosti euforie. Kdyby pan Turnbull rozpustil parlament hned a vyhlásil volby, asi by vyhrál na celé čáře, jak se dnes shoduje většina politických komentátorů. Místo toho pan Turnbull váhal a prošustroval šest měsíců, v kterých vyšla najevo nejen jeho váhavost k načasování voleb, ale i jeho váhavost v rozhodování vůbec. Navíc dokázal přesvědčit své příznivce mezi levičáky, že místo aby změnil svou stranu ke své podobě, jeho strana změnila jej. Najednou byl viděn jako někdo, kdo musí obhajovat politiku Liberálů včetně jejich skepse ke všem klimatickým změnám a korektnosti jako takové. A v tomto rozpoležení vůdce vládnoucí koalice výhlásil volby.

Příležitosti k překvapení se chopila strana Práce a její vůdce Bill Shorten s nečekanou vervou. Tento bývalý „náčelník“ dělnických unií sdružených ve svazku ACTU (Australian Council of Trade Unions), odkud ho předcházela pověst jisté vyčůranosti a razantnosti, i když na ruku šel hlavně militantním unionistům, ve volební kampani skutečně překvapil. Projevil se jako dobrý řečník i stratég, když čtrnáct dní před volbami vypustil opravdovou psychologickou bombu na veřejnost. Tou bylo hlášení, že po volbách chtěji Liberáři zprivatizovat Medicare, tedy státní zdravotní pojištění. Bil Shorten to nejen vyhlásil, ale těsně před volbami tento „zaručený liberální plán“ Labor lidé rozesílali přes email i chytré telefony všemu voličstvu.

Marně se Malcolm Turnbull zaklínal, že žádné takové plány jeho strana nemá. Strach lidí z takové změny byl konec konců dost oprávněný, protože to byli Liberálové, kteří zprivatizovali většinu australských státních firem jako třeba Telecomu (dnes Telstra) a málokdo vzpomněl, že privatizaci státní banky Commonwealth provedla strana Práce, když ji vedl Bob Hawke. Tato“kachna“ podle politických komentátorů značně přispěla k tomu, že voliči začali opouštět vládnoucí koalici a i když přímo nevolili stranu Práce (volili malé strany), poškodili koalici natolik, že se dlouho nevědělo, kolik křesel vládnoucí strany vyhrají. Že vyhrají a budou nejsilnější, o tom nepochyboval nikdo. Otázkou bylo, jestli docílí 76 křesel, která jim zaručovala, že nebudou muset vládnout jako minoritní vláda.

Jelikož mnoho lidí volilo menší strany, došlo k tomu, že sčítání hlasů a voličských preferencí se táhlo a vlastně stále táhne. Několik křesel je ještě v době, kdy píšu tyto řádky, stále nerozhodnutých. Koalice docílila oněch 76 křesel a bude vládnout bez pomoci kohokoli, ale v senátu, domě oprav, jak se tu říká, už většinu mít nebude. A tam bude muset jít na ruku nějaké z menších stran, aby prosadila svůj program. Bude to hodně politického handrkování...

Z menších stran asi strana jiho-australaského senátora Xenophona zřejmě docílí tří křeslel, stejně jako strana One Nation, kterou před dvaceti lety založila Pauline Hanson. Tato dost naivní, ale jinak statečná žena, kterou si levicové kruhy (především masové) neustále dobírají a snaží se ji na jedné straně zesměšňit, zatímco na druhé ji líčí jako obzvlášť nebezpečnou osobu, její voliči ani po dvaceti letech neopustili a Pauline bude v senátu hájit zájmy státu Queensland. Pauline je patriotka, což dnes, bohužel, je viceméně dáváno na roveň rasistů, fašistů a xenofobů všeho druhu.

Konečné sčítání volebních lístků v nejasných křeslech bude trvat ještě týdny. Je tím vinen náš preferenční systém, kde převody hlasů jsou zdlouhavé, protože základním kamenem tohoto systému je pravidlo, které říká: když nemůže vyhrát váš kandidát, koho byste rád viděl na jeho místě? Dá rozum, že když na druhé místo dám někoho, kdo též nemůže vyhrát, jde můj hlas kandidátovi, kterého dám na třetí místo, atd. Zatímco na parlamentním lístku bylo letos sedm kandidátů, což jde i s preferenčními převody celkem rychle rozluštit, na senátním jich jen ve státě NSW bylo asi třicet. Pokud volič očísloval všechny, dá sčítajícím hodně práce určit výsledek voličovy snahy.

Federální volby v Austrálii určily jako vítěze tradiční koaliční partnery Liberály a Národovce (obvykle operující většinou na venkově) a jako největší opozici stranu Práce (Labor). Přesto malé strany na nich získaly dost nespokojených hlasů. Je to pro velké strany varující. Australský volič začíná mít velkých stran a jejich stejných metod i cílů dost, protože začíná být jedno, koho z nich zvolí, oboje se totiž zdají být v područí lobistů velkých a nadnárodních korporací.

Zdá se, že s emigranty si australský systém natáhl do země nejen multikulturu, ale i problémy, které se velké strany bojí řešit, zatímco ti malí ne, a na veřejnost to začíná mít vliv. Tato poslední úvaha je však jenom moje...