28.3.2024 | Svátek má Soňa


AUSTRÁLIE: The age of entitlement is over

26.11.2016

Když roku 2013 australský lid zvolil k moci liberály, prohlásil nový ministr financí Joe Hockey, že the age of intitlement is over. Česky, že doba nároků pominula. S tím musela souhlasit většina lidu, neb právě kvůli tomu je volila.

Austrálie není bohatá země, i když je bohatá na nerostné bohatství. To je však těženo nadnárodními korporacemi, které kromě určených poplatků za tunu vytěženého, t.zv. royalties, už do národního výdělku moc nepřispívají. Pokud cena těženého klesne, jak je tomu nyní, národní hospodářství přichází o značný kapitál, protože těžící korporace své daňové povinnosti přemisťují do zemí, kde se z výdělku, tedy profitu, moc neplatí. Navíc při menší poptávce přijde o práci značné množství horníků, s jejichž výdělky počítaly mnohé prosperující podniky. Nejen herny, bordely a jiná zábavná zařízení, ale i obyčejné obchody, supermarkety, pivovary, hospody, ba i letecké společnosti. Ty hlavně proto, že v důlních společnostech se vyvinul systém, kdy horníky k dolům dopravují právě letecké společnosti na základě systému dva týdny práce, jeden týden volna. Ty dva týdny horníci skutečně makají sedm dní v týdnu dvanáct hodin denně a odměnou jim je, že mohou bydlet, kde chtějí, a letecké společnosti je do práce dopraví. Znám kluky, kteří bydlí v Brisbane, na Zlatém Pobřeží (pod Brisbane) nebo v Melbourne či Sydney, a za půl dne je letectvo schopno je přesunout do nejzapadlejších oblastí západní Austrálie.

Konec konců, i já jsem za mlada v jednom takovém dole pracoval. Jmenoval se Nabalco Mine a byl v Severním Teritoriu. Stavěli jsme tam město Nhulunboy, které pak zásobovalo důl, kde se těžil bauxit, dělníky. Tehdy se pracovalo šest měsíců sedm dní a deset hodin denně, než měl pracovník nárok na dva týdny dovolené. Letadlo ho z Nhulunboy dopravilo pouze do Darwinu. Dá rozum, že po šesti měsících dřiny, ale s naditou kapsou peněz, se nadržení pracanti nejen hodlali vyřádit, ale dva týdny jim byly málo a při představě, že před sebou mají dalších šest měsíců práce, mnozí nevydrželi a do zaměstnání se nehlásili, dokud jim stačily peníze. Jeden takový výtečník dokonce poslal ze Singapuru zaměstnaveteli dopis, v kterém úpěnlivě prosil, aby mu poslali peníze na zpáteční cestu, že vše prohýřil. Důl mu peníze neposlal, za což byl značně kritizován dělnickou unií, jejímž předákům dopis zaměstnavatel předal. Byla vyhlášena sbírka mezi dělníky a nebožákovi zaslán vybraný obnos. Nejen, že se nevrátil, ale už jsme o něm nikdy neslyšeli...

Dnes je tedy situace mnohem civilizovanější a horníci mohou zakládat rodiny a zkrátka se chovat civilizovaněji. Problém však nastane, když toto důležité odvětví australské ekonomiky, které vydělávalo i přes úchylné manévry nadnárodních majitelů s daněmi slušně na to, aby vláda mohla financovat nevýkonná odvětví, jde do recese. Tentokrát ta recese postihla Austrálii citelně, protože upadla poptávka z Číny. Japonci své nákupy už dávno omezili, protože jsou v recesi už více než celou dekádu, ale od Číňanů to naši ekonomové tolik nečekali, i když pár varovných hlasů tu bylo. Jenže pár varovných hlasů se najde vždycky, i za dob, kdy je moc dobře, a tak je nikdo neposlouchá.

V té zlaté době se k moci dostali labouristé, Strana práce, která se pyšní tím, že je stranou dělníků, všech chudáků (ti nahrazují rolníky, kteří se v Austrálii ke straně nikdy nepřidali) a hlavně pracující inteligence. Ta inteligence se ve straně tak rozrostla, že už je v ní moc málo míst pro opravdové dělníky. Ostatně pracující dělníci tu stranu moc nepotřebují, jak dokazuje upadající členství v uniích (současně jen asi 19 % je organizováno v odborech), protože si slušně vydělají. Slovo pracující inteligence se dá nahradit slovem byrokrati, a to byrokrati značně levicového a antisemitského ražení. Když píšu antisemitského, mám na mysli protižidovského. Semitům arabské populace tato byrokracie značně fandí. Abych byl trochu spravedlivější, musím upozornit, že je dnes v Austrálii značný náznak toho, že nadnárodní společnosti a kapitalisti vůbec začali utahovat šrouby, takže počítám, že v budoucnu nám dělnické unie zase budou dobré, ale v době, kdy byli naposled u moci labouristé, toho ještě nebylo tak třeba.

Byla to doba rozhazovačná, což konečně labouristy charakterizuje velice dobře, takže i v době, kdy Austrálie dělala celkem slušné peníze, nám labouristé dokázali nasekat dluhy. Rozrostlo se vyplácení různých nároků pro skupiny obyvatelstva, které nejenže práci nehledaly, ale byly vyzdvihovány pracující inteligencí jako práci vytvářející. Nemůžeš se postarat sám o sebe a o rodinu? Inu, dostaneš opatrovatele (carer), který/á tím získá zaměstnání. O opatrovatele pečuje byrokracie, která se sdružuje v Departmentu of Social Security, tedy sociálního zabezpečení. Tam roste byrokracie geometrickou řadou, jak přibývá těch, co se o sebe neumí postarat sami. Netvrdím, že nejsou tací, co zkrátka nemůžou a nějakou pomoc potřebují, ale když se za labouristů, ale před tím i za liberálů, rozrostly řady potřebných o čtvrt až půl milionu lidí, zatímco náš výrobní průmysl „odešel“ do zahraničí a tisíce zkušených dělníků ztratily práci, pak popisovat tuto situaci jako „růst pracovních příležitostí v jiném sektoru“ považuji za zradu.

A právě tuto zradu vytrubují a jí se pyšní labouristi skrz financování tohoto „průmyslového“ odboru půjčkami, které zadlužily Austrálii. Když k tomu připočteme vyplácení a starání se o pochybné azylanty většinou muslimského původu z Blízkého východu (ASB, australské statistické byro tají, kolik příchozích a z jakých národností se tu uchytilo dobře a kolik špatně, kteří i po létech strávených na sociálních dávkách nepracují a zatěžují náš rozpočet) a kolik peněz stojí domorodé komunity v odlehlých oblastech Austrálie, kde prostě práce není a nebude, pak australskou budoucnost s klesající poptávkou po komoditách země nevidím nijak růžově.

Domorodé komunity, kterým bylo v historii ublíženo a vůči nimž většina bílých Australanů cítí nejen vinu, ale i odpovědnost za jejich vývoj, mají na pomoc výkonného obyvatelstva nárok, ale i tento nárok má mít své meze. Není možné, aby domorodého obyvatelstva přibývalo a kdo se za domorodce prohlásí, je za něj považován, a to i kdyby měl jen dvaatřicetinu domorodé krve, ale ani to se rigorózně neprověřuje, pokud vůbec! Vláda zakoupila rozlehlá území ve vnitrozemí Austrálie a předala je domorodcům, kteří o ně léta usilovali jako o svou rodnou zem. Postavila jim celé vesnice, ale domorodci se už ke svému stylu hospodaření se zemí nehodlají vracet. Jejich starání se o zem je zpívání posvátných songů a provádění rituálů, pokud si je pamatují, ale většinou už nedělají ani to. Chtějí prostě žít na dávkách ve své zemi a aby se vláda postarala a jinak se jim do života moc nepletla.

Když jsem ještě žil v odlehlé oblasti Kimberley v Západní Austrálii (což je název státu, proto ta velká písmena) v minulém století, „domorodý průmysl“, jak se tehdy vyvíjel, spočíval v tom, že se budovala domorodá byrokracie. Nikoli byrokracie, jak ji známe my, tedy pracující inteligence, která, ať se nám to líbí nebo ne, přece jen nějakou prospěšnou práci odvádí, třeba administrativu, přerozdělování výhod a vitální statistiku včetně vzdělávacího průmyslu (to není jenom školství, ale i odborné kurzy pro zvyšování kvalifikace nebo zaučení nezaměstnaných), nýbrž byrokracie domorodé hierachie. Vytvořily se výbory jako Land Councils, Výbory domorodého zdraví, Domorodé kultury, ale i družstva, kdy vláda přinutila bílé vlastníky odprodat byznys domorodým společnostem (za které odkup zaplatila), aby je vedly.

Kupříkladu přinutila bílou společnost, která v místě vlastnila velkou hospodu, aby 51 % odprodala domorodé společnosti. V té byli pochopitelně jen nejvyšší členové kmene a míšenci. Ti měli a mají tu výhodu, že mají naše uzurpátorské bílé geny, ale domorodý odkaz, a tak se natlačí do nejvýhodnějších funkcí. Hospodu dál vedli bílí a dostávali za to plat. Na konci roku se profit rozdělil následovně: Odpovědný a pracující bílý manažér dostal třetinu a dvě třetiny šly nepracujícím domorodým ředitelům. Utvořilo se družstvo, které mělo zabraňovat opilosti a úrazům tím, že v zavírací dobu přistavilo k hospodě autobus, aby domorodé patrony odvezl domů. Prý to zabrání úrazům na silnici.

Fakt je, že černé tělo spícího a většinou neoblečeného opilce na černém asfaltu je blbě vidět a byly případy přejetí. Nejprve nechala vláda vyrobit silniční značky opilců lezoucích po čtyřech přes cestu, aby varovala řidiče, a pak tedy, na rady domorodého výboru proti opilosti, přistavila ten autobus. Autobus řídil bílý řidič, žádný černý nebyl ochoten jen tak sedět a čekat na zavírací hodinu a přitom nepít... Předsedkyně (míšenka), která celou akci zorganizovala (referáty a žádosti jí však sepsala bílá sekretářka), brala padesát tisíc ročně, v akci byli placeni i domorodí překladatelé čtyř hlavních kmenů, neboť, jak se v referátech tvrdilo, překladatelů třeba, aby opilí domorodci rozuměli. Kolik brali překladatelé, nevím, ale bylo to pár tisíc ročně. Že se málokdy dostavili do práce, nekontroloval nikdo.

Bílý řidič, který chtěl být co nejdříve doma, po zavírací hodině oznámil, že kdo chce jet, ať nastoupí, a když nikdo nenastoupil, odjel. Nikdo nenastupoval, protože před koncem zavírací doby si všichni koupili kartony piva a šli pít pod condom stromy. Po česku snad stromy prezervativů...? Ty na spodní větve každé ráno navěšely bílé setřičky z nemocnice, aby tak zabránily rozšiřování pohlavních chorob...

Když jsme s ženou v roce 2000 opouštěli Kimberley, bylo na pořadu dne převzetí nemocnice a zdravotních služeb domorodou společností Cultural Health. To skutečně vzniklo v opozici k nemocnici, ale to už jsme v Kimberley nebyli, a tak nemohu ručit za zvěsti, které se k nám donesly oklikou od těch, kteří odešli až po nás.

Cultural Health (tedy Kulturní zdraví), které svou existenci zaštiťovalo kecy o tom, že domorodci neplní přikázání bílých sester a doktorů, protože ti nerozumí jejich kultuře, skutečně získalo financování od vlády na svou činnost. Promptně najmulo bílé doktory a sestřičky, které dělaly práci, zatímco vedoucí domorodí ředitelé tohoto sdružení se scházeli dvakrát do roka a brali slušné prebendy za své funkce. To jim ovšem nevytýkám, byli by blbí, kdyby nebrali, když jim to vláda nabízí na talíři. Však to samé dělají i bílí ředitelé průmyslových společností, kteří berou nepoměrně více. Ti ovšem řídí a jsou zodpovědni za soukromé společnosti, které se ekonomicky mohou položit, zatímco většinu domorodých společností financuje vláda a jejich ředitelé mají jen kecací zodpovědnost, kterou však za ně sepisují najmutí bílí byrokraté. Položit se ekonomicky nemohou, to zaštiťuje vláda, která je však může zrušit. Pro některé odlehlé domorodé komunity se mezi domorodci samými vžilo označení jejich existence jako holiday camp...

V australských městech je přibližně 6 % nezaměstnaných, kteří jsou registrovaní na dávkách. Věřit se těm procentům nedá, protože vláda považuje každého, kdo odpracuje aspoň jednu hodinu týdně, za zaměstnaného a takový samozřejmě není statisticky veden jako nezaměstnaný. Jelikož by však za ty peníze brzo umřel hlady, vláda mu různými příspěvky „pomáhá“ přežít. Vyhovuje to oběma stranám. Nezaměstnaní hlady neumřou, a přitom nemusí pracovat, a vláda se chlubí nízkou nezaměstnaností. Došlo to tak daleko, že domorodé komunity v odlehlých oblastech byly přeřazeny do programu CDEP (Commonwealth development educational program), takže nejsou vedeny jako nezaměstnaní. Ten program spočívá v tom, že si jako tu podporu v nezaměstnanosti odpracují. Většinou pár hodin týdně uklízejí kolem svých domů bordel, který tam po výplatě vždy nadělají.

Takže když ministr financí oznámil, že doba nároků pominula, myslela si bláhová veřejnost, že liberálové v ekonomice zavedou pořádek a odmítnou financovat lidi, kteří zkrátka dělat nechtějí. Však proč udělovat víza zahraničním studentům, kteří sem jezdí studovat, ale ve skutečnosti pracují buď ve sbírání ovoce, zeleniny, ale také v hospitality ekonomice, tedy v barech, hospodách a pizzerijích či bistrech. Těch studentů je v zemi na statisíce. Tuto práci by přece šlo obsadit našimi nezaměstnanými. Jenže, jak zjistil Joe Hockey, ono to tak jednoduché není. Ti studenti musí platit tisíce dolarů za bydlení, za školení nejen na legálních univezitách, ale i v tisícech soukromých škol, které tu vyrostly jako houby po dešti a jejichž zaměstnanci, učitelé a profesoři, dnes ze všech těch ubohých studentů žijí. Koho by „učili“, kdyby vláda tento povícero podvodný systém zrušila? Většina studentů sem jezdí, aby se naučila anglicky, ale je i značné procento těch, co se tu chtějí uchytit na permanentní pobyt, ať už sňatkem nebo podvodným tvrzením, že jsou nezbytní pro určitý podnik. Třeba jako kuchař, umělec a podobně. Na obojí tu existují kanceláře, které za peníze sňatek nebo pozici zajistí. Po nabytí residence či občanství pak mají noví „Australané“ nárok na všechny poplatky a dávky, v kterých se obyčejní ale poctivě pracující Australané ani nevyznají. Většinou, musím podotknout, se jedná o starší Australany.

Ach, kde jsou ty doby, když jsem přišel do Austrálie já a nevěděl jsem, že existuje podpora v nezaměstnanosti, že když nebudu dělat, stát se postará... Makat jsme museli a anglicky jsme se učili za pochodu a při práci.

Austrálie sice dokázala zamezit příjezdu emigrantských podvodných bárek s tisíci pochybnými asylanty, ale zavřít „zadní vrátka“ podvodné emigrace s vízy 457, kudy sem proudí vlastně ti samí lidé zamíchaní mezi slušné studenty, se nepovedlo ani liberálům.

Abych si jenom nestěžoval, Austrálie dělá také dobré věci a její absorbování lidí z celého světa by mohlo být tomu celému světu příkladem. I to, že většina Australanů ví, jak se chovat jeden k druhému slušně. Jak si pomáhat, ale i jak se nebát říkat, co má jeden na srdci a na mysli. Australský systém není dokonalý, ale má jednu zajímavou vlastnost, je schopen - a také to dělá - se poučit ze svých chyb a obnovit se k lepšímu. Rád bych doufal, že tomu tak bude i nyní a do budoucna, i když dnes ten systém stojí před řadou velice konfliktních a vážných problémů. Nelze vzít lidem dávky a nechat je na pospas všem kapitalistickým silám, které privatizace rozproudila. A ne vždy k dobrému.

Na druhou stranu stát, který se zbavil všech peněz mu vydělávajících institucí včetně Commonwealth banky, Telstry, ba i loterií(!), nemůže ty dávky financovat z neustále klesajících daní. Daň z přidané hodnoty, zde zvaná GST, která dnes je 10 % (ale není v ní jídlo a pár jiných položek, většinou zdravotnického či zemědělského charakteru) a která měla „navždy“ vyřešit finanční problémy a státní kasu zajistit, je dnes vnímána politiky jako malá a rádi by ji zvedli. Na tomto principu krmí své komputerové studie fakty, které podporují jejich představy. A komputery chrlí odpovědi založené na prosté matimatice, že když něco vynáší deset procent a my to zvedneme na patnáct, pak výsledný profit musí být jedenapůlkrát větší. Omyl, pánové! Prostý lid ví, že když nejsou mezi lidem peníze na útratu, zvednutím cen se to utrácení musí zmenšit. Kdo má pravdu, se ukáže v budoucnu. Dovolím si zavěštit: Politici GST zvednou a pak budou hořekovat, že se snížila ekonomická aktivita.

Je možné, že nás výzkum a věda opět zachrání, jako už mnohokrát předtím, vynalezením nějaké nové technologie, ale jist si tím nejsem. Manufacturing sector, tedy výroba, se za posledních třicet let přesunula do Asie. Když lidé nic nevyrábějí, ztrácí se inovace a zkrátka zlepšováky nikoho nenapadají, protože není co zlepšovat. Je sice pár odvětví - a zdravotní technologie patří mezi ně -, kde Austrálie stále něco vymýšlí a patří mezi světovou špičku, ale ty to samy neutáhnou.

Joe Hockey rezignoval na pozici ministra financí a finance nyní řídí Scot Morrison. Schopný ministr, který zastavil bárky azylantů jako ministr pro emigraci. Přál bych mu, aby dokázal něco podobného i s australskou ekonomikou, ale tady to bude mnohem těžší. Jako ministerský předseda ho už nebude jistit Tony Abbott, který byl liberály „odstoupen“ a který se nebál veřejného mínění, když šlo o princip. Nynější předseda vlády, Malcolm Turnbul, je na veřejné mínění mnohem citlivější, z čehož odvozuji, že na principech mu nebude záležet zas až tolik. Uvidíme.

Ach, asi jsem měl tento článek nazvat Quo vadis, Australia? V každém případě Joe Hockey měl odvahu pojmenovat to zásadní, co nás čeká a co bude bolet. Skončila doba nároků a nelze si na ně donekonečna vypůjčovat...