Spojenci se po dvanácti letech stahují, zemi však neopustí úplně. S rozvojovými projekty se počítá i do budoucna

V Afghánistánu začala, jako každoročně touhle dobou, jarní ofenziva. Povstalci se po dlouhé zimě opět aktivizují a dávají o sobě vědět. Soustřeďují se sice hlavně na postupně se tenčící síly Severoatlantické aliance, nicméně čím dál častěji útočí i na samotné Afghánce. Bezpečnostní situace není dobrá, což nastartovanému procesu transformace země vůbec nepomáhá.

Povstalci stupňují útoky

Počátkem měsíce se ozbrojenci z hnutí Tálibán pokusili osvobodit 15 vězňů, kteří měli stanout před soudem ve Faráhu v západní části země. Při útoku na soudní budovu zahynulo 53 lidí, z toho 34 civilistů, a dalších 90 lidí bylo zraněno. Šlo o nejkrvavější útok od prosince 2011, kdy bylo v šíitské svatyni v Kábulu zabito nejméně 70 lidí. Počátkem dubna Tálibán zabil na východě země dalších 13 příslušníků afghánské armády. Útokem se povstalci pochlubili na svých webových stránkách, kde afghánské vojáky již tradičně označují jako loutky.

Podle vojenských zdrojů vzrostl počet obětí v řadách afghánských vojáků a policistů ve srovnání s loňským rokem dvojnásobně.

Hlavním důvodem je fakt, že spojenci postupně předávají odpovědnost za obranu státu nově budované Afghánské národní armádě a policii. Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly (ISAF) ovšem postupují podle domluveného plánu. Severoatlantická aliance loni v květnu na summitu v Chicagu oznámila, že do konce roku 2014 hodlá stáhnout většinu ze svých 130 tisíc vojáků přítomných v zemi.

Důkazy o odchodu spojeneckých sil z Afghánistánu jsou v posledních měsících vidět na každém kroku. Francouzi odjeli již loni v listopadu. Nový prezident François Hollande jejich stažení v rámci volební kampaně o rok uspíšil. Britští vojáci operovali ještě před rokem na území neklidné provincie Hílmand z 80 vojenských základen, v poslední době se však jejich počet snížil na 12.

Z celkového počtu 9000 britských vojáků se jich do letošního léta 4000 vrátí domů. Zbytek má být stažen v roce 2014. Téměř o polovinu snižuje své stavy i britská ambasáda v Kábulu a také provinční rekonstrukční tým (PRT), který pomáhal v průběhu posledních sedmi lety budovat v Afghánistánu školy, nemocnice a silnice. Zatímco ještě loni působilo v rámci britského PRT 220 lidí, nyní jich je tam 140.

Česká pomoc za stamiliony

Letos skončil v Afghánistánu i český provinční rekonstrukční tým, který působil od roku 2008 v provincii Lógar. Koncem února se domů vrátili poslední příslušníci 10. jednotky PRT. V hlavním městě provincie Pol-e Alamu pomáhala Česká republika stavět například vězeňský

komplex v přepočtu za téměř 13,5 milionu korun, provinční soud za více než tři miliony a za další zhruba milion korun pořídila pro tamní zemědělce konve na mléko. Mezi jedny z největších projektů patřila i výstavba střední zemědělské a mechanické školy, na niž bylo v rámci pěti etap vyděleno bezmála 40 milionů korun. Český PRT v Lógaru realizoval v průběhu své pětileté existence celkem 141 projektů, vycvičil více než 1200 příslušníků afghánské národní policie a téměř 50 členů místní policejní složky. To vše v přepočtu za téměř 283 milionů korun.

Afghánistán navštívil předminulý víkend i premiér Petr Nečas. S prezidentem Hámidem Karzáím jednal nejen o postupném stahování vojsk, ale také o možnosti prodeje českých bitevníků L-159. Otázkou ovšem zůstává, zda by Afghánci našli ve svém rozpočtu na nákup letadel peníze. Česko má nyní v Afghánistánu 500 vojáků, do konce roku by se jejich počet měl snížit na 320 a v závěru mise ISAF by jich mělo působit v zemi už jen 150.

V Afghánistánu zahynulo celkem pět českých vojáků. Zdaleka největší ztráty, 2200 padlých, mají ovšem Spojené státy.

Válka v Afghánistánu se stala nejdelším ozbrojeným konfliktem v historii USA a také jedním z nejkomplikovanějších. A jedním z nejdražších. Odhaduje se, že zatímco náklady na jednoho amerického vojáka v Afghánistánu se pohybují kolem milionu dolarů ročně, v případě příslušníka afghánských ozbrojených sil je to přibližně 12 tisíc dolarů. Nejvíce Američanů, něco přes sto tisíc, v Afghánistánu působilo v roce 2010. Nyní jich v zemi zůstává 66 tisíc, do roku 2014 by se polovina z nich měla stáhnout domů. Pentagon požaduje pro letošek na válku v Afghánistánu a další své vojenské operace v zahraničí dohromady 88,5 miliardy dolarů, stejně jako před rokem. Návrh rozpočtu však musí ještě schválit Kongres.

Chce to dolary, výcvik a čas

Spojenci ovšem neopouštějí Afghánistán úplně. Kolem 25 tisíc vojáků by mělo v zemi působit pravděpodobně až do roku 2024. Pentagon počítá s tím, že by šlo o výcvikové instruktory a příslušníky speciálních sil, kteří by afghánským jednotkám pomáhali v protiteroristických akcích. Většinu by tvořili Američané. Ostatní alianční spojenci by do mise vyslali jen "symbolické" kontingenty.

Podle plánů by Afghánská národní armáda a policie měly mít na konci roku 2014 zhruba 380 tisíc příslušníků. Ani tok peněz podporující jejich provoz se nezastaví. Počítá se, že jejich udržování po odchodu spojenců ze země přijde na čtyři miliardy dolarů ročně. Spojené státy spolu s několika svými spojenci mimo Alianci by měly dodat 2,3 miliardy. Od evropských zemí NATO se očekává příspěvek 1,3 miliardy. Česká republika se vládním usnesením z loňského srpna zavázala, že až do roku 2017 bude na afghánskou armádu přispívat milion dolarů ročně a další milion věnuje na rozvoj.

Schopnost afghánských bezpečnostních sil bránit zemi bez cizí pomoci představuje základní pilíř plánu NATO. Afghánské jednotky se však stále potýkají s logistickými problémy a příliš velkou fluktuací. Každým rokem musí být nahrazena nejméně třetina personálu nejen kvůli bojovým ztrátám, ale i kvůli dezerci. Podle některých pozorovatelů však Afgháncům chybí především jasné zadání. Vojáci jsou zmatení, proti komu mají vlastně bojovat a koho ochraňovat. Prezident Karzáí, jejich vrchní velitel, jim to neusnadňuje. V průběhu prezidentských voleb v roce 2009 opakovaně mluvil o tálibáncích jako o bratrech.

Naivní Západ

Operaci Trvalá svoboda zahájili Američané 7. října 2001 bombardováním pozic radikálního nábožensko-politického hnutí Tálibán, které vládlo na většině území Afghánistánu od roku 1996. Letecké údery podporované akcemi amerických a britských zvláštních jednotek netrvaly dlouho. Již 13. listopadu toho samého roku byl dobyt Kábul. Vláda Tálibánu na celostátní úrovni padla, v prosinci 2001 byla vytvořena nová.

Úvodní představy o tom, že přesně cílenými vojenskými akcemi se podaří rychle zlikvidovat al-Káidu, Tálibán i Usámu bin Ládina, se však brzy rozplynuly. Mnohonárodnostní Afghánistán ležící v samém srdci Střední Asie patří mezi nejproblematičtější a nejizolovanější země světa. Navíc cizinci pokaždé, když projevili snahu tamním obyvatelům vnucovat vlastní názory na chod společnosti, případně je dokonce kontrolovat, na to doplatili.

"Na začátku jsme se domnívali, že dobytí Kábulu bude stačit. Pak jsme zjistili, že musíme i do provincií. Ovšem ani to nestačilo, protože stabilní situace a míru nelze dosáhnout bez rozvoje a naopak země se nemůže rozvíjet, pokud se v ní válčí," říká bývalý pracovník OSN, který dlouhodobě působil v Kábulu.

Problém tkví i v naivních představách Západu o jednotném Afghánistánu. Podle znalců něco takového není dost dobře možné.

"Tamní situaci nelze vnímat jako celek. Co platí pro jednu část země, neplatí pro jinou provincii. Afghánistán byl, je a velmi pravděpodobně i bude roztříštěný jak z hlediska etnického, kulturního, ekonomického, tak politického," upozorňuje Tomáš Kocian ze společnosti Člověk v tísni. Ta působí v Afghánistánu již od roku 2001 a do konce loňského roku tam realizovala projekty v hodnotě více než 900 milionů korun především ze zdrojů ze zahraničí, ale i z Česka.

Jednou z mála věcí, která Afghánce spojuje, je nedůvěra k cizincům – přestože si část populace uvědomuje, že bez modernizace, nových technologií, lepšího plánování či strukturálních změn se zlepšení situace nedočkají. "Nicméně ve společnosti, která je velmi konzervativní, bývá velká část změn posuzována jako příliš riziková. To je rozpor, s nímž se setkáváme přímo na místě," konstatuje Kocian.

Člověk v tísni nicméně hodlá v zemi zůstat i po roce 2014. "Naší strategií je dlouhodobě se věnovat podpoře a zkvalitňování zemědělské produkce s integrovaným prvkem ochrany přírodních zdrojů. Tak, aby měli tamní zemědělci i po 20 letech vůbec kde hospodařit," vysvětluje Kocian. Pokračovat mají i projekty zaměřené na zkvalitňování středního zemědělského vzdělávání.

Novou oblastí, kam hodlá zaměřit svoji pozornost Člověk v tísni, je městská chudoba. Vzhledem k živelné urbanizaci narůstá totiž počet obyvatel měst, kteří často nemají adekvátní zdroje příjmů a jen těžko si hledají práci.

Opatrný obrat k lepšímu

Podle Kociana se život afghánské populace ve velké části země objektivně zlepšil. A to v několika směrech. V roce 2001 navštěvovalo školu přibližně 43 procent malých Afghánců, v případě dívek dokonce jen kolem tří proAfghánistán cent, jak uvádí Světová banka. Od roku 2002 stoupl počet žáků v tamních základních školách z jednoho milionu na 7,2 milionu. Stejně tak vzrostl počet učitelů z původních 191 tisíc na dnešní 2,71 milionu.

"Lékařská péče a vzdělání jsou dostupnější, přístup k pitné vodě v mnoha oblastech také, podobně i infrastruktura. Je toho hodně, ale nemluví se o tom. Vše je zastíněno probíhajícím konfliktem," vysvětluje Kocian.

Je pravda, že se v Afghánistánu podařilo za posledních deset let realizovat spoustu projektů. Položily se také základy pro fungování zákonodárné a výkonné moci, justice, proběhly volby. Nicméně podle kritiků to stálo příliš mnoho peněz, energie a tisíce lidských životů. V zemi navíc bují korupce, například finanční sektor se dodnes nevzpamatoval ze skandálu kolem Kabul Bank před třemi lety.

Podle údajů Světové banky pouze 37,6 procenta Afghánců ve věku mezi 15 až 24 lety umí číst a psát, u dívek a žen je podíl ještě nižší. Na tento problém narážejí denně i zaměstnanci mezinárodních organizací. "Mnozí tamní lidé jsou negramotní, nemají doma rádio, o televizi ani nemluvě. S místními silami, které nám zajišťovaly úklid, jsem nebyl schopen se pořádně domluvit, i když umím několik jazyků. Jak jim chceme pomáhat? Jak jim chceme vysvětlovat, že mají budovat demokratický stát?" ptá se bývalý pracovník OSN.

Nejistá budoucnost

Lidé působící v Afghánistánu se také shodují, že nynější bezpečnostní rizika jsou jiná než před deseti lety. Zatímco ještě v roce 2007 si zaměstnanci mezinárodních organizací zašli v Kábulu klidně i k holiči, od roku 2009 po útoku na Bakhtar Guest House, kdy bylo zabito pět zaměstnanců OSN, i oni museli začít operovat jako vojáci, třebaže realizují výhradně civilní projekty.

"Zatímco v minulosti šlo především o různé, mezi sebou bojující frakce a skupiny, což byl pozůstatek z dob občanské války, momentální hrozby představují především opoziční ozbrojené skupiny, které jsou často zjednodušeně nálepkovány jako Tálibán," uvádí Kocian. Jak dodává, další hrozbou v zemi je narůstající kriminalita, a to především ve velkých městech.

Velkým problémem zůstávají drogy. Ty jsou přes veškeré mezinárodní úsilí vyváženy ze země ve velkém již řadu let. Kábul však začíná mít potíže i s vlastními narkomany. Faktem ovšem zůstává, že opiem zásobuje svět až z 90 procent. Díky válce jeho produkce doslova kvete. Zatímco před deseti lety vydělal Tálibán na prodeji opia 200 milionů dolarů ročně, v roce 2011 to bylo již 700 milionů, odhaduje vídeňská organizace OSN zabývající se drogami a kriminalitou (UNODC). Podstata byznysu je jednoduchá: hrubý příjem z produkce opia může být až 11krát vyšší než z pěstování pšenice. Celkové příjmy afghánských opiových farem dosáhly v roce 2011 kolem 1,4 miliardy dolarů, což odpovídá devíti procentům HDP země.

Afghánská ekonomika je závislá na zahraniční pomoci, na importu základních potravin i pohonných hmot. Země potřebuje vybudovat infrastrukturu, reformovat zemědělství a do budoucna bude muset začít produkovat výrobky s vyšší přidanou hodnotou. Největší vývozní artikl představovalo v loňském roce sušené ovoce, na druhém místě byly koberce. Dohromady tyto dvě komodity tvořily 51 procent afghánského vývozu, přičemž 48 procent zboží skončilo v sousedním Pákistánu, 19 procent v Indii a deset procent směřovalo do Íránu.

Afghánistán má před sebou ještě dalekou cestu. Transformace se ovšem může podařit pouze za předpokladu, že se tamní bezpečnostní situace nebude v dalších letech dále zhoršovat. A to dnes nemůže nikdo zaručit. Afghánci pracující pro některou z koaličních armád jsou obviňováni z kolaborace a často se stávají terčem povstaleckých útoků. Prezident Karzáí sice založil Nejvyšší radu pro mír, Tálibán, který podle odhadů disponuje přibližně 20 tisíci ozbrojenců, ovšem nynější vládu neuznává a nehodlá s ní ani vyjednávat. Na duben příštího roku jsou plánovány prezidentské volby, jejichž výsledky hodlají povstalci ignorovat. "Vy máte hodinky, my máme čas," vzkazují příslušníci Tálibánu cizincům. Netají se tím, že čekají na den, kdy zemi opustí poslední spojenecký voják. A kdy si budou moci vyřídit účty i s domácími "zrádci".

Týdeník EURO 17/2013, 22.4.2013