10.12.2016 | Svátek má Julie






ČLOVĚČINY: Zahrady III. (Blues ukřižovaného města)

25.9.2014

První část Šemíček si můžete přečíst zde, a druhou část Smíření zde. Blues ukřižovaného města je zde.


Aljaška

„Třetí zahrada vlastně zahradou nebyla. Byl to pozemek kolem domu mé babičky a mého táty. Pár kilometrů od našeho bytu byla vesnice a za ní stál patrový dům z červených cihel... U domu stálo jen pár přestárlých velikých ovocnanů. Vlevo byla přilepená zahrádka za plaňkovým plotem a vedle plotu, hned u cesty, stála velikánská lípa, na které byl přitlučený nápis z březových větviček. Bylo tam napsáno „ALJAŠKA“.“ 

To jsou úryvky ze vzpomínky, kterou jsem napsala před lety, ale nepoužila jsem ji tehdy. Vnořila jsem ji až loni do vyprávění o návštěvě města na kříži, do kterého jsem vstoupila hvězdnou branou na kopci Dymníku.

Ale ta slova mou poslední „zahradu“ jen zhruba popisují, neříkají vůbec nic o tom, jak zázračná pro mě byla.

V úplně nejstarších vzpomínkách je dům i jeho okolí plné lidí a zvířat, jsou jako v mlze. Strejda Olda, teta Božena, Oloušek, pes, prasátko, kráva, ti všichni z domu záhy vymizeli, ještě v těch mlžných dobách, a potom i dědeček. Dům ztichl a osaměl, tatínek občas býval dlouho pryč, a nás s babičkou hlídal párek husí. Nebála jsem se jich, i když to byli znamenití hlídači, to jen když jsme je s babičkou oškubaly a vypustily ze stodoly ven, to jsem se jim klidila z cesty. Protože ony věděly moc dobře, že jsem na správné škubání neměla ani sílu, ani potřebnou obratnost, takže jsem je zbytečně tahala za brka, když je babička pevně držela mezi nohama, pokrytýma starým pytlem. Protože husy při škubání trousily – no jako husy.

Moje babička si sice myslela, že brky jsou tu od toho, aby se odraly a peřím se naplnily duchny, co budu mít do výbavy, ale když jsem si chtěla vyzkoušet, jak se kdysi psávalo husím brkem, trpělivě se mnou seřezávala jeden brk za druhým, namáčela je do kalamáře a malovala písmenka do starého sešitu. A nejen to. Spávaly jsme spolu v posteli a s námi koťata. Nebo jsme spaly s koťaty na seně – chtěla jsem pro změnu vyzkoušet, jaké je to přespat na půdě jako čeledín nebo pocestný. Když jsem přestala číst pohádky, bylo třeba vyzkoušet spaní ve stanu.

A moje drobná babička, která nejčastěji chodila v holínkách, květované šatové zástěře a šátek z hlavy sundávala jen na spaní nebo když jsme se česávaly ve vikýři, nastěhovala do tátova stanu před domem matrace z nepoužívané postele, přes ně přehodila deku a navrch položila péřové duchny v modře pruhovaných povlacích, aby nám nebyla zima, když už budeme spát venku jako toulavé kočky.

Moje prostá a udřená babička byla asi hodně sama a bývala asi hodně ráda, když jsem u ní byla na návštěvě. Snad proto mi nedokázala nic odmítnout, byť to byla sebevětší hloupost. Třeba jako když jsem se nemohla nabažit barvení vajec, a tak babička vařila stále další a další a já jsem to pak místo nadšení doma pěkně schytala – za babičku!, že jsem místo tuctu čerstvých vajec přinesla šedesát olejem krásně vyleštěných barevných kraslic.

Na Aljašce jsem pásla kozy, chodila na mlíčí králíkům a vyklízela jim kotce, sbírala vajíčka, hlídala housata, štípala dříví, zatápěla v kamnech, lezla po stromech a trhala ovoce, kosila trávu a obracela seno, vázala nopy a stavěla z nich panáky, okopávala brambory a na podzim pálila nať a pekla u pole brambory – no ano, bylo to podle Ladových obrázků, kde sluníčko zapadá za hory, zatímco pasáčci pečou brambory.

Mohla jsem tam dělat všechno, všechno si ohmatat a vyzkoušet. Mohla jsem si tam hrát na cokoli, být kýmkoli. Na půdě byly truhly a skříně plné odložených věcí po tetě Božence, dědečkovi a bůhví po kom všem. Klopýtala jsem v dlouhých sukních a velkých botách po loukách, máchala si šaty v potoce, když jsem si tam hrála na Viktorku u splavu. V dědově staré kostkované košili jsem se později pokoušela jako kovboj zkrotit berana Waldu a projet se po něm v ohradě, ale vůdce stádečka merin měl o své důstojnosti zcela jasnou a vyhraněnou představu a já jsem měla velké štěstí, že mě na zem shodil u hrazení, ne někde uprostřed výběhu.

Jako ve všech svých zahradách i tady jsem byla celé dny sama, žádné děti v okolí nebyly, byla to taková polosamota. Ale mně to tak nepřišlo, byla jsem tam sama, ale ne osamělá. To vlastně ani nešlo, protože tam byla babička. Na pohled křehká, ale pevná jako houžev.

Jestli jsem někdy zažila nekonečnou svobodu a volnost, tak to bylo právě tam. U babičky na tátově Aljašce. Měla jsem tolik prostoru, že ani nešel obsáhnout. Měla jsem proudnou vodu, příšeří půdy a svůj pokoj ve štítu, který byl zařízený jen tím, co jsem si tam nanosila a natahala sama. A co bylo ze všeho nejlepší, bylo to místo, kam jsem mohla, kam jsem dokázala nepustit ty zlé věci, které se děly, které se staly. Jediné takové místo.

Když jsem byla hodně malá, vodíval mě na Aljašku táta, kus cesty mě nesl na koni, nebo vozil na kole, nebo pro mě došla babička, ale už docela brzo jsem chodila sama. Nejdřív jen kus do Benziny za šraňkami kousek od nádraží, kam babička chodila uklízet a hlídat objekt, protože s důchodem po celoživotní dřině na státním statku by nevyžila. Tam jsem s ní důležitě každou hodinu obešla dvůr a pak sledovala, jak babička obchůzku zapisuje do tlusté knihy inkoustovou tužkou. Aby tužka psala inkoustově, musela se nejdřív olíznout, a to byla moje práce. Ještě teď cítím tu jedinečnou inkoustovou chuť na jazyku; skoro bych se vsadila, že kdybych šla k zrcadlu a vyplázla na sebe jazyk, že by byl fialový jako tenkrát.

Ty inkoustové skvrny na jazyku vydržely dlouho. Ony vůbec skvrny mají tu nepříjemnou vlastnost, že nechtějí vyblednout, nechtějí zmizet. Zejména z duše ne.

Skvrny z duše se asi nejlépe vymývají slovy, jen tu musí být kdosi, komu se dá vyznat bez obavy ze zavržení, kdosi, komu se dá vyznat i ze skvrn, kterými tě potřísnil někdo jiný. A snad právě proto musí k tomu také být velká odvaha, kterou nemám.

Před pár lety jsem byla přesvědčená, že se k Blues ukřižovaného města už nikdy nevrátím, stejně jako do města samotného. Ale hvězdná brána si mě přitáhla zpátky a já už dnes vím, že jsem vlastně nikdy úplně neodešla, protože člověk nemůže nikdy odejít sám od sebe a svých vin.

I když třeba byly bez viny.

Ne, nemám tu velkou odvahu. Mám jen tu malou, na nekonečné blues o městě a srdci na kříži.

A můj posluchač... už stejně ví všechno...

Vave Neviditelný pes


Diskuse


V. Glover
20:56
28.9.2014

Z. Hanča
20:29
25.9.2014

Z. Dalmi
19:51
25.9.2014

Z. Matylda
19:21
25.9.2014

Z. Vave
18:06
25.9.2014

M. Crossette
19:02
25.9.2014

M. Crossette
19:05
25.9.2014

Z. Vave
19:58
25.9.2014

M. Beda
16:21
25.9.2014

H. Williamson
14:30
25.9.2014

Z. Lída
14:56
25.9.2014

D. Ruščáková
10:33
25.9.2014

Z. Yga
9:04
25.9.2014

M. Beda
105
9:02
25.9.2014

Z. Verenka
8:55
25.9.2014

T. Zana
8:26
25.9.2014

M. Pajakerryková
8:24
25.9.2014

M. Sedláková
9:53
25.9.2014

M. Pajakerryková
9:56
25.9.2014

D. Ruščáková
10:34
25.9.2014

H. Williamson
14:25
25.9.2014

Z. Xerxová
14:46
25.9.2014

M. Pajakerryková
16:58
25.9.2014

M. Crossette
19:08
25.9.2014

Z. Hanča
20:22
25.9.2014

P. Kaštan
8:17
25.9.2014

Z. Xerxová
6:50
25.9.2014

Z. Xerxová
7:04
25.9.2014

Z. Vave
7:45
25.9.2014

M. Beda
9:04
25.9.2014

Z. Yga
9:10
25.9.2014

D. Ruščáková
10:37
25.9.2014

L. Vaňková
11:28
25.9.2014

H. Williamson
15:13
25.9.2014

počet příspěvků: 40, poslední 28.9.2014 08:56









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde . více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !