Stále ještě jsme nedostali zprávy, jak to dopadlo s onou genderovou komisí z Katalánska, co vyřadila 200 knih z dětské knihovničky, že jsou sexistické. A taky nevíme, zda ty ženské nechali vyšetřit ohledně jejich duševního zdraví, což se nabízí. Anebo zda nebudou progresivní Katalánky pálit knihy na náměstí. Jen doufám, že se u toho pálení nebudou dotyčné svlékat jako na sabatu čarodějnic. Pár takových aktivistek jsem viděl. Naštěstí oblečených.

Z uvedených důvodů je nutno vědecky na problému pracovat.

Včera jsme rozebrali pohádku o Červené Karkulce a dokázali, že je to v našem podání pohádka vhodná pro všech dosavadních genderisty uznaných sedmdesát dva druhů pohlaví. Inovativní návrh registrované dvojice „myslivka a vlk“ na zařazení druhu Canis lupus a poddruhu Canis lupus familiaris do skupiny vhodné pro uzavírání registrovaných partnerství se projednává. Do parlamentní debaty je přinesli zelení, piráti a stínoví poslanci Českomoravského svazu ozbrojených brigádníků-myslivců rozprostření ve všech politických stranách v parlamentu.

Bylo by tedy vhodné, do vyřešení případu, podívat se i na slavnou pohádku o Šípkové Růžence. Otázce Červené Karkulky se budeme věnovat i v budoucnu, jak říkají tzv. investigativní mluvící hlavy v televizi.

Ale k té Růžence. Tak zaprvé to sice byla princezna, ale ne Růženka. Těhotná královna sice vykřikovala, že chce Růženku, ale těhotné ženy dělají různé věci. Třeba jedí šlehačkový dort a zakusují k tomu kyselou okurku. Nakonec uznala, že jméno Růženka je pro princeznu blbé. No jen si zkuste představit, jak dveřník ve Westminsterském paláci volá do sálu: „Přichází Její veličenstvo princezna Růžena von Habsburg“. Nebo „Růžena de Bourbon“. No to fakt nejde!

Tak jí dali jméno Rosamunda. To si přál tatínek král, který si moc rád zpíval:

Rosamunde, schenk’ mir dein Herz und sag ja
Rosamunde, frag doch nicht erst die Mama
Rosamunde, glaub mir auch ich bin dir treu …

Aniž by tušil, že se jedná o původně českou píseň „Škoda lásky“. Jeho družina ji však také znala, a to s anglickým textem „Roll Out the Barrel“. A jak král nasadil notu, vyvalili sudy a pak se i s králem ztřískali jak setnina dragounů. Což se královně nelíbilo. Ale král je král, a tak to byla Rosamunda.

Tradice je tradice, a tak bylo potřeba sehnat vědmy – babky sudičky. Začali podle seznamu od „A jako Angela“, ale ta dělala zrovna politickou kariéru ve vedlejší zemi, moc jí to nešlo, a tak byla nervózní. A navíc mluvila děsnou zpotvořeninou místní řeči. Poslouchat, jak vědma říká „já fidela, jak ten krásný cholšiška …“? To radši ne.

Vědma od „B“ byla zase po totální endoprotéze kolena a neměla čas. Chodila na rehabilitace a přemýšlela, jak to udělá s předpovědí místního počasí. To byl donedávna docela kšeft, ale kovový koleno hlásilo pořád stejně. Ať svítilo slunce, nebo lilo jako z konve.

Vzali to tedy od konce seznamu a narazili na vědmu Zig-Annku, původem odněkud z východu z města Mezőlaborc. Vědma přijela i s doprovodem dvou mladých atraktivních ženštin a tajemného muže s knírem, který neustále hrál na housle a ke každému nastrkoval čelo na plešaté hlavě. Vědma měla na každém prstu zlatý prsten, v horní čelisti dva zlaté zuby, kolem krku zlaté řetězy a byla zahalena do květovaného šátku.

Usedla na židli před shromážděnou rodinou a pravila: „Egészség.

Köszönöm“. Rozhlédla se kolem, předpažila, pak vzpažila a věšteckým hlasem sdělila: „Vidím město veliké, jehož sláva…“

Jedna z černovlásek do ní strčila a zahučela: „Nem vagyunk itt Prágában, boha jeho!“ Vědma se zarazila a děla: „Sorryjako.“

Pak mladé půvabné děvy sdělily králi, že vědma je poněkud vykolejená a udejchaná, jak lezla na ten kopec k hradu. A že ovšem mají v demižonu kouzelný lektvar zvaný borovička a když král zaplatí, vědma se napije a král se může taky napít a všem to jistě pomůže. Tak si všichni nalili a šup to do sebe. A vědma po třetím kalíšku zázračného nápoje začala věštit. To už se král začal opírat o stěnu a královna na tom nebyla lépe.

Vědma zblízka čučela na ruku malé princezny a prstem sledovala čáru života. A už dvakrát se nějak tím prstem smekla a zahromovala: „Vigyazat útépítés! Kerülőút!“

Pak to začalo být poněkud nepřehledné. Dvorní písař ze zápisu pokapaného zázračným nápojem později rozluštil něco o tom, že princezna se nesmí píchnout anebo ji někdo nesmí píchnout, jinak že …. a to bylo taky nesrozumitelné, že půjde o nějaké spaní. Princezna že buď bude spát, anebo nebude spát, no prostě tak nějak.

Druhý den z toho všichni rádcové i král s hadrem na hlavě usoudili, že se princezna nesmí o nic píchnout. Jinak bude pořád spát. A tak, jak praví klasika, sebrali princezně všechny špendlíky, jehly, taky celou manikúru, vyhodili všechny kaktusy a podobně. Jíst mohla jen lžící, což třeba u vídeňského řízku bylo dost obtížné.

Ovšem princeznino „bagrování“, jak se původně říkalo jídlu jen lžící, přišlo do módy. Vědečtí pracovníci psali traktáty o prospěšnosti jedení lžící a o blahodárném vlivu kašovité a mixované stravy na organismus. A deset tisíc redaktorek o tom psalo do ženských časopisů jako „Ženský svět“, „Rytmus drbů ze života“, „Naše dieta“ a podobných. V televizi běžely pořady „Buď štíhlá s kaší“, a soutěž o nejrychlejší přípravu mixované polévky v pořadu „Hoši v akci“.

Asi tak dvanáct let to fungovalo. Princezna nesměla na zahradu, růže byla prohlášena hnutím „Mlha“ a pobočkou UNESCO za invazivní rostlinu a byla hubena. Jenže pak začala princezna chřadnout. Ne a nemohla usnout. V určitých cyklech bloudila v noci po hradě, kouřila u oken ve věži, típala cíga o parapet a vajgly pak házela dolů. Tam pak musela dole noc co noc stát hlídka hradních hasičů. Ta rozmazlená mladá koza cvrnkala ty vajgly, kam ji napadlo.

Navíc si po celou noc stráže nemohly ani na chvilku někde v koutě zdřímnout. Jak je tradičním vojenským zvykem. Mužstvo pak bylo celý den ochrněné, z rukou mu při strážení brány padaly halapartny a seržant jednou po zadržení podezřelé osoby - místo aby ji vyslýchal, požadoval úplatek anebo nelegální smilstvo, což tak bývá zvykem - usnul. A předem zevnitř zamkl výslechovou komůrku a někam dal klíče. A nevydal je, ani když mu obchodník-pašerák nabízel finanční úplatek anebo vlastní ženu, jak je zvykem. Že mu jinak uteče kšeft. Seržant se jen obrátil na slámě na bok a zahučel: „Nech mě spát!“

Také mezi služtičkami bylo neveselo. Chudé holky z hor počítaly, že si u krále něco vydělají, plno věcí se naučí – jako třeba používat koupelnu, mýt si nohy a ruce, trošku číst a počítat a tak. A že jim tuhle námahu zpestří noční návštěva nějakého toho urostlého strážného. Jenže když už nějaký přišel, tak hned usnul. A tak služtičkám nervozitou padaly z rukou talíře, kuchtičky přesolovaly polévky a připékaly maso, a ještě všechny mlely hubou, když jim někdo něco vyčítal.

Za všechno mohla princezna. Ta ne a ne pořádně spát. Když už usnula, tak jen na chvíli a jinak buď nezdravě kouřila u oken, nebo se v noci courala po cimbuří. Chudáci záchranáři pak celou noc lítali dole pod zdí se záchrannou plachtou, kdyby ta káča někdy spadla!

Princezna byla ale chytrá holka a začalo jí docházet, že to její trápení má něco společného s nějakým „píchacím předmětem“. Jen nevěděla jakým. Pak ji napadlo, jestli to nemá něco společného s růžemi. Maminka jí totiž pořád říkala Růženko, i když byla Rosamundou.

Jednoho dne se tedy vplížila do zahrady. Měl to tam na starosti mladý fešný zahradník, kterého často šmírovala z okna. Začala prohledávat zahradu, polohlasně volala: „Zahradníku, úu. To jsem já, princezna! Ukaž se.“ Ale zahradník nic. A to už začala princezna bublat. „Kde ten chlap je?“ hučela v duchu.

Vtom přišla vzadu, v rohu zahrady, k altánku celému porostlému divokými růžemi. A vevnitř někdo chrápal. Nějaký mužský. To poznala, takhle chrápal i tatínek král. Rozhodně se začala drát, růže nerůže, do altánu. Princeznina sukně se zachytávala o trny, ale ona nedbala. „Nechrápej, zahradníku!“ zatřepala s naoko spícím mladíkem (v tom kraválu a funění by mohla spát jen mrtvola). „Ty tady spíš, a podívej se, co mi ty tvoje růže udělaly!“ a ukázala škrábanec na předloktí.

Zahradník princeznu politoval a řekl jí, že je krásná a štíhlá (chytrý holky nepotřebují, aby jim někdo vykládal, že jsou chytrý, protože jsou chytrý!). Škrábanec jemně ošetřil růžovým olejem, ručku chvíli hladil a pak ji políbil. Nejdřív ruku. Lhal přitom, že se to tak dřív uzdraví. Princezna se chvíli jakoby rozmýšlela a pak upejpavě pravila, že má škrábanec ještě tam vzadu, dole. A že jí to moc bolí… Aby se zahradník k zadečku dostal, musela si cudná princezna zezadu tak napůl stáhnout sukni, že aby zahradník mohl ke zranění. Na zadní oblince bylo miniaturní zranění nutno chvíli hledat. Pak jej zahradník také ošetřil olejíčkem, masáží a polibkem a dívka vzdychla, že má možná ještě nějaké zranění tady dole vepředu.

A tak jí ve vší početnosti pomohl sundat celou tu soustavu sukní a spodniček a začal hledat. Měl kde, v pohádkách ani princezny nenosí spodní prádlo, ani se nevyholují. A pak ji, aby mohl lépe hledat, položil na záda a….

Tvrdě spící dvojici v podvečer nalezli král a královna. Král zbrunátněl a chtěl začít hulákat. Ale královna mu řekla, aby byl zticha, takovým tím ženským tónem, před kterým umlkají i hrdinové z velikých bitev. „Já to tušila,“ pravila královna, „ta holka už se musí vdát, nebo se z ní my dva i celý hrad zblázní. Je na čase. Podívej, jak krásně spí!“ A vzdychla si, jako by na něco krásného vzpomínala. Prostě ta věštba byla tak nějak obráceně. Na což ovšem král a královna nepotřebovali vědmu, to ví každý. Kdo má dceru.

A tak byli sezváni princové z celého světa. Každý musel ukázat, co v něm je. Tedy co má uloženo na kontě, jak je na tom jejich království z hlediska HDP, zahraničního dluhu a tak různě. Nakonec byl ten pravý princ vybrán. No, od pohledu nic moc, taky byl starší, ale co na tom. Jak pravil Bill Clinton. „Je to o ekonomice, blbče!“

V předmanželské smlouvě si pak princezna vymínila, že s sebou bude mít vždy svého zahradníka. Protože se silně, ale vážně silně zajímá o biologii a zahradnictví. A že jí bude zahradník na její požádání vždy večer před spaním předčítat z Brehmova „Života zvířat“. A že si bude moci osobní zahradníky až do smrti moci vybírat sama.

A pak jako v každé pohádce byla svatba a žili spokojeně až do smrti. A královský písař tu historii poněkud upravil, aby byla vhodná i pro veřejnost. Protože tu historku s vědmou Zig-Annkou a živou vodou zvanou „borovička“ nešlo v pravé podobě pustit do světa.

Ale co mají na té původní ‚Šípkové Růžence i na té pravé ty hysterické genderistky špatného, nevím. Kdyby byla pravdivá ta první verze, tak by musela Růženka usnout v ruce s notářsky ověřeným dopisem něco ve stylu: „Kdo mě tady najde chrnět, ten mě může políbit!“ To by ta Růženka musela být úplně blbá.

O inteligenci katalánských meger ze školního výboru v „Escola primària Taber de Barcelona“ si jistě každý udělal obrázek sám.

Stále a stále se mi zdá pravdivější ono úsloví: „Žádnej učenej z nebe ještě nespadl! Ale blbce jako kdyby shazovali.“