V Praze, dne 12. ledna 2005

Následující text mi konečně osvětlil, jak bude vypadat ona politiky zmiňovaná „dvourychlostní Evropa“. V Ústavě se tomu říká „posílená spolupráce“ a není zrovna jasné, proč se o tom Ústav zmiňuje, když se má týkat jen věcí, které nejsou ve výlučné pravomoci Unie. Postup je vcelku jednoduchý, k posílené spolupráci stačí, když se na ní dohodne alespoň jedna třetina států (dnes tedy devět zemí) a tahle skupinka si to taky v Radě může sama odhlasovat, protože z hlasování jsou ostatní vyloučeni.

Podnětné jsou rovněž pasáže o zastupitelské demokracii, na níž je Unie založena. Hlavně se mi líbí ustanovení o tom, že politické strany „přispívají k utváření evropského politického vědomí“. Některé budeme muset v Čechách asi po přijetí Ústavy zrušit, no co se dá dělat, velká škoda to nebude, některé nám snad zůstanou. Nemohu se však zbavit pocitu, jako bych podobné formulace už někde četl, ale ten dokument bude už pěkně starý. Že by Ústava ČSSR z roku 1960, nebo nějaká agitační příručka z té doby? Doufejme, že jen další banalita.

Dál už následují jenom samá pozitiva a životní jistoty, jako jsou evropský ombudsman, dialog s občanskou společností, evropská tripartita, veřejná zasedání orgánů, ochrana osobních údajů, transparentnost a otevřenost v jednání.

Ustanovení o financování Unie jsou úplně skvělá (vážně), protože jakékoliv změny musí být schváleny členskými zeměmi podle jejich ústavních principů. Víc tedy budeme do Unie přispívat jen tehdy, když to odsouhlasíme. Jenom škoda, že pro takové případy nejspíš žádný přijímací princip nemáme.

„Unie je otevřená všem evropským státům“ a každý evropský stát může požádat o přijetí. Co je to „evropský“, Ústava neřeší, což považuji za obzvlášť vychytralé, protože se tak může uplatnit kritérium evropanství, které je mnohem lepší než nějaké přežité geografické či geologické hranice podle c. a k. učebnic, podle nichž by takový Kurdistán neměl na přijetí šanci.

V článku 59 se popisuje způsob potrestání neposlušného členského státu, přičemž tato neposlušnost spočívá v tom, že dotyčný stát závažně poruší jednu z těchto hodnot: úctu k lidské důstojnosti, svobodu, demokracii, rovnost, právní stát, dodržování lidských práv včetně práv menšin. Jak taková neposlušnost a její potrestání vypadá, si můžeme představit na příkladu Rakouska, když tam ve volbách vyhráli Svobodní. Jasný vzkaz pro české a slovenské voliče: Ne aby vás napadlo volit, jak sami chcete! V žádném případě nesmíte zvolit Grebeníčka a Mečiara. Nejsou totiž dostatečně evropanští a nějak se mi prostě nechtějí líbit.

Podle článku 60 může každý členský stát z Unie vystoupit. Procedura je to ovšem tak komplikovaná a náročná, že bych ji nikomu nedoporučoval. Podle ústavy to může trvat asi tak dva roky, po které už členský stát nic nesmí dělat, na činnostech Unie (a samozřejmě ani na výhodách) se nepodílí. Jestli mu ostatní státy přispěchají na pomoc, když bude v době vystupování napaden, Ústava neuvádí. Tipoval bych, že asi ne. Tato černá ovce může v budoucnu znovu požádat o přijetí a znovu podstoupit to, co při prvním přijímání už jednou podstoupila. Tak co, ještě chce někdo vystoupit?