V Praze, dne 12. ledna 2005

Když se dobře vyspíte, můžete číst dál a nenechat se otrávit tím, že jste pořád ještě u třetí hlavy první části, ale ten noční oddech se bude určitě při dalším čtení hodit. Následuje totiž doložka flexibility, která říká, že kdyby to, co je napsáno v předchozích článcích, nestačilo, tak se to napraví. Zase je tu ta kaučuková formulace „nezbytné k dosažení cílů“ stanovených Ústavou. Kromě toho si můžeme všimnout, že s pravomocemi se nakládá podle nějakého Protokolu o používání zásad subsidiarity a proporcionality, který ale číst nebudu, snad mě z toho před referendem nikdo zkoušet nebude.

Konečně jsem se prokousal k textu, který je bezpochyby ústavní. Druhá část ústavy totiž pojednává o orgánech Unie, jako je parlament, Evropská rada, její předseda (aha, to bude asi něco jako evropský prezident), Rada ministrů, Evropská komise (tady zasedají praví Evropané, kteří jsou vybíráni „podle celkové způsobilosti a evropanství“. To se mi moc líbí, konečně se mohou uplatnit i dříve tak nenáviděné posudky z místa bydliště, např. zda kandidát náležitě evropsky třídí odpad. Nebo se to evropanství posuzuje jinak? Jako třeba „Vy se mi nějak nechcete líbit“ a tak? Nebo je to pátá banalita?). Rozloučil jsem se s těžkým srdcem s představou, že jedním komisařem bude vždycky někdo od nás (tedy z České republiky). Jednak vykazujeme velmi nízkou míru evropanství (s výjimkou V.H., C.S. a paní odvedle, která vzorně třídí odpad – to je ale žalostně málo, stačí to jen na tři volební období), jednak počet členů komise má být v budoucnu jen dvě třetiny počtu členských zemí. Pokaždé se tedy na nás nedostane.

Dál tu máme ministra zahraničních věcí Unie (on je vlastně i ministrem obrany, protože je mu svěřen i výkon bezpečnostní a obranné politiky), soudní dvůr, který se skládá ze soudního dvora, Tribunálu a specializovaných soudů. Trochu to připomíná sloh c. a k. učebnic, kde se psalo, že „hlavní město Solnohrad je Solnohrad“, což přivedlo babičku E.E. Kische na pokraj šílenství, ale třeba to lépe naformulovat nešlo. Asi další (už mě unavuje to počítat) banalita. Koneckonců Konvent není žádný novinář nebo spisovatel, ale spíše zapisovatel.

V české verzi se píše o nějakých „generálních advokátech“. V angličtině to bude asi „attorney general“. To je ovšem něco úplně jiného, než generální advokát. Je to totiž ekvivalent našeho nejvyššího státního zástupce. Obávám se, že jde o překladatelskou chybu, jakou jsem s nebývalou radostí zaznamenal v českém dabingu filmu „Skála“, kde agent FBI ústy Nicolase Cage a hlasem českého herce sděloval, že listinu podepsal „generál Atorny“. Veselé, že. Hlavně aby se podle podobně kvalitních překladů nesoudilo u evropského soudního dvora.

Dalšími orgány Unie jsou Evropská centrální banka, Účetní dvůr, Výbor regionů a Hospodářský a sociální výbor. Jak říkají někteří naši politici, s tím nemám žádný problém, text při četbě nevyvolá žádné emoce, snad jen trošku únavy.

Z textu o výkonu pravomocí by se jeden zfanfrněl. To jsou samé evropské zákony, rámcové zákony, opatření, doporučení, rozhodnutí, nařízení, legislativní akty, nelegislativní akty, prováděcí akty, konzultace. Je to takový mišmaš, že se v tom našinec ztrácí. Zvlášť když tu pořád straší duch c. a k. učebnic: článek 41 – „Společná bezpečnostní a obranná politika je součástí společné zahraniční a bezpečnostní politiky“. Všechno tak zachraňují články o společné bezpečnosti, z nichž vyplývá, že kdyby nás napadly třeba „tatarské hordy“, poskytnou nám ostatní členské státy pomoc podle článku 51 Charty OSN.

Úplně super je i doložka solidarity pro případy terorismu nebo jiných přírodních katastrof. Trochu mě přitom mrzí, že ke vstupu unijních vojsk spřátelených zemí na území ČR bude stačit pozvání „politických orgánů“. To už jsem jednou zažil, v srpnu 1968, a stačilo mi to. Je potom úplně jedno, jestli rozhodnutí o vstupu vojsk učiní Rada jednomyslně nebo kvalifikovanou či nekvalifikovanou většinou. Já vím, dnes žádná unijní vojska nejsou, ale vojenské prostředky podle článku 43 poskytují členské státy. Já vím, politici Unie dnes přece nejsou tak zvrácení jako byli politici států Varšavské smlouvy, ale kdo se ze své minulosti nepoučil, má ji za trest prožít znovu. Co není dnes, může být zítra. Zkrátka a jednoduše, to ustanovení je špatné nikoliv z hlediska aktuální hrozby, ale z hlediska demokratických principů. O tomhle ustanovení by se mělo hlasovat, až se přepíše.