25.4.2024 | Svátek má Marek


Z MÉHO PODKROVÍ: Nejlépe utracených 15 euro aneb Cream Forever

7.11.2005 18:38

Jako kapela byli Cream kdysi kritikou zcela zbožňováni. Kytarista a zpěvák Eric Clapton (narozen 1945), basista a zpěvák Jack Bruce (1943) a bubeník Ginger Baker (1939), to byly zcela vyjímečné muzikantské individuality, a jak jim to spolu hrálo, to hraničilo až se zázrakem. Ovšem po rozchodu, a nástupu jiných technicky i hudebně perfektních kapel, v čele se Zeppeliny, nadšení opadlo. Pak někdo napsal, že byli Cream jako kapela i jako jednotlivci v podstatě přeceňováni. A jak už to tak hudební kritici mají ve zvyku, opisovali jeden od druhého tak dlouho, až tento rozsudek zabetonovali do rockové historie.

Já jsem Cream miloval vždy a velice. Pamětníci si vybaví šok, když Supraphon vydal double Wheels of Fire, sice bez originálního názvu, ale zato v nebývalé kartonové krabici. Dostal jsem to tenkrát pod stromeček, muselo to být tak v roce 1970, a byl jsem ztracen. Protože mě už táta vychovával na swingu tak, abych se učil poslouchat melodické linky jednotlivých nástrojů či sekcí, byla pro mě souhra těch tří expertů naprostým zjevením. Chodil jsem po ulici a místo melodie Let it Be nebo Pinball Wizard jsem si pískal Brucovu basovou linku z White Room.

Jednotlivé dobové desky Cream jsou samozřejmě dost nevyrovnané, střídá se tam komický pop s klasickým blues i skvělými vlastními rockovými kompozicemi. Já jsem si samozřejmě postupně doplnil celou diskografii, i tak však pro mě Wheels of Fire, zejména tedy první deska alba, ta studiová, představují vrchol jejich tvorby.

No, a pak se hoši rozešli, mimo jiné i proto, že je žurnalisté přesvědčili, že jsou tak dobří, že ty druhé už ani nepotřebují. Následoval pád do zapomění, ze kterého se Baker a Bruce vynořovali spíše sporadicky, a i Clapton, který byl hvězdou už před Cream, se léta utloukal drogami i nedůstojnými spoluhráči, než se mu podařilo vrátit se na místo kytarové legendy.

Jenomže legendy jsou někdy k pláči, a tak jsem si nové dvojité DVD se záznamem ze čtyř koncertů v Royal Albert Hall ve dnech 2. - 6. května 2005 odnášel sice lehčí o těch zmíněných patnáct eur, ale přece jen s těžkým srdcem a obavami. Byl jsem už tolikrát zklamán! Protože co nezkazili muzikanti, tomu dali poslední ránu tvůrci záznamu, počínaje osvětlovači a konče střihači. Kdo viděl nějaké DVD třeba Stonů, ví, o čem mluvím. I když děsu vedení kamery, střihu i režie Woodstocku už asi nikdo nedosáhne.

Ovšem zde musím smeknout svůj kritický klobouk a s nadšením přiznat, že toto DVD je naprostá nádhera. Začíná to už koncepcí záznamu. Celek je pojednán jako jedno vystoupení, jednotlivé skladby jsou ale převzaty ze všech čtyř koncertů. V bonusech jsou pak přidány další varianty. Muziky je nerušených 125 minut, teprve potom následuje povídání všech tří protagonistů, které jsou také zajímavé, ale hlavně neruší mezi muzikou. Jeviště je celou dobu v plném světle, a jedinou úlitbou potřeby obohacení je promítané proměnlivé pozadí, které ale také připomíná 60. léta a nijak nevadí. Vedení kamery se rovněž nedá nic vytknout, všímá si podstatného a sleduje hudbu. A co bylo pro mě největší úlevou, i střih je pomalý, vláčný, no prostě něco pro nás staré dědky, kteří nepotřebují lomcování s kamerou, houpající se obraz a střihy po každém taktu.

Koncerty jsou skvělé i výběrem materiálu, kde mi vyšli mistří vstříc a oprášili z Wheels of Fire skoro vše. Zato chybí Lawdy Mama, jedna z mých nejoblíbenějších, která kupodivu nevyšla na žádné studiovce, ale až na Cream Live. Jednotlivé skladby jsou pojednány spíše tradičně, tedy žádné překopávky a la Dylan, přesto ale kreativně, a teprve při poslechu alternativní nahrávky na bonusu je patrné, jak moc ti šílenci improvizují. Konečně i na hlavním záznamu jsou občas vidět nedorozumění, když se například Bruce a Clapron střídají ve verzích a refrénech některých bluesovek. O to však je vše živější a působivější.

Že je i zvuk perfektní, není třeba dodávat. Ale jak ti hoši hrají! To se nedá ani vyprávět. Clapton je samozřejmě okoukaný, ani se nesnaží být nápadný, jen sjíždí svého černého Stratocastera s nevysychající invencí, výborně zpívá a přitom komunikuje s oběma spoluhráči tak, jako by se nikdy nerozešli. Jack Bruce dnes vypadá naprosto úchvatně. Už jako mladík měl obličej poničený jizvami po vyrážce. Teď to doplnil sítí hlubokých vrásek, vlasy, patrně obarvené, si rozcuchal směrem nahoru a proměnil se tak opět v onu kombinaci nevinného kluka a geniálního muzikanta. Svoje dvě baskytary, pražcového Gibsona EB-O a bezpražcového Warwicka, obě v nádherném tmavém přírodním dřevě, zpracovává s grácií a v melodiích, jak jsem to opravdu dlouhá léta neslyšel. A jak zpívá! Samozřejmě jsou v jeho hlase slyšet ta léta, ale upřímně řečeno, když do mikrofonu zavrčí svoje

Hey now baby, get into my big black car
I want to just show you what my politics are...

tak mu to věřím spíše dnes než tenkrát.

A k Bakerovi už nemůžu dodat téměř nic. Sedí si za svou soupravou DW, doplněnou údajně původními Hi-Hatkami z turné roku 1968, a vládne podle hesla rozděl a panuj. Je úžasný. Úplně mě dostal, když dokonce odříkal i svoje Pressed Rats And Warthog, což od původní nahrávky ve studiu neudělal, protože to nikdy nebylo v koncertním repertoáru kapely. Jeho hra je suverenita sama, klid v osobě, a kdyby to nebylo poněkud nelogické, řekl bych, že i na bicí hraje v podstatě ukrutně melodicky.

Tak, dost neplacené reklamy. Víc neřeknu, bežte si to koupit. A ti, co o to nestojí, se mohou večer při čištění zubů podívat do zrcadla a opakovat po kriticích: Cream byli jako skupina značně přeceňováni. Ušetří si tak patnáct euro. Ale mně to vadit nebude, já zavírám word, nasazuji sluchátka (je už hodně po půlnoci) a ještě si sjedu Born Under A Bad Sign, než se vydám na kutě...

Salzburg, říjen 2005