Když povyrostl, dával svou náklonnost najevo tak, že padl jako podťatý a před objektem své přízně začal koulet sudy. I nazván byl Kulíšek. Žádné jméno se k němu nemohlo hodit míň.

Jeho kočičí srdce bylo zrozeno k vládnutí a on o tom ani na chvilku nepochyboval. Naštěstí se to srdce nacházelo i v dostatečně silném těle, které Kulíšek nezapomínal procvičovat neustálými potyčkami se sourozenci a občas i s mámou Šárkou. Ta ovšem, protože sama byla děva nad jiné bojovná, si nenechala od potomka nic líbit. Když ji "výchova bojem" přestala bavit, prostě položila na kotě přední tlapu a přidržela. Nevím, jak to dělala, ale i když se Kulich svíjel jako klubko hadů, málokdy se z jejího sevření vyprostil dřív, než mu to dovolila.

Mazlení dovedl Kulich časem k dokonalosti a věnoval se mu se stejnou vervou, s jakou dělal všechno ostatní - pokud se vám otíral o bradu, byli jste v nebezpečí vykloubení čelisti. Miloval vlasy a vousy, které nadšeně žvýkal, a když mu v tom majitel vlasového porostu zabránil, vrhl se na tkaničky, klopy nebo kapsy. Šňůrky od mé oblíbené sportovní bundy zkrátil Kulich v průběhu roku svou náklonností na polovinu. Při tom ovšem rostl a rostl… a rostl.

Očekávali jsme, že právě Kulíšek si bez potíží najde novou smečku. Nestalo se - o černé chlupaté kuličky byl větší zájem, a když se nám nepodařilo najít ty správné lidi pro něj ani po třech měsících, vzdali jsme to. Popravdě řečeno, už jsme to ani dál nezkoušeli. Kulíšek patřil do jediné smečky, a to do té naší. Byl si vědom toho, jak je pro nás důležitý a přijal svou vůdčí roli se samozřejmostí a noblesou. Když se rok s rokem sešel, byl z mourovatého mazlíka urostlý kocour samý sval.

Brzy jsme si všimli, že z naší zahrady se vytratili všichni kocouři, kteří mívali ve zvyku čas od času zaskočit, hodit okem po sličné Šárce a chvíli jen tak po kocouřím způsobu zevlovat. Teď po nich nebylo ani stopy, jen odkudsi z hranic území, které si Kulich zvolil za své teritorium a které se neustále rozšiřovalo za další a další ploty, jsme slýchali nezaměnitelné zvuky kocouřího zápasení, a sem tam nacházeli úctyhodné chomáče kočičích chlupů.

Kulíškovi z nich patřilo jen velmi málo. Ve chvílích, které nebyly zasvěceny bojům, obcházel důstojně své rozšiřující se državy a tak nějak předpokládal, že všechny kočky budou omdlévat při představě budoucích možných rozkoší. Kulich byl ovšem kocour takříkajíc patriarchální, takže ze svých válečných výprav se vždy vracel k příjemným stránkám domova - teplému pelechu před krbem, mazlení a plné misce.

Uzavřel pevné spojenectví se psem Míšou. Narodili se pár dnů po sobě (Michal byl o necelý týden starší) a vyrůstali spolu. Tvořili sehranou dvojičku, a jejich nápady uskutečňované společnou tlapou byly občas z říše snů. Nesčíslněkrát jsem litoval, že nemám video…

Stalo se, že nás jednoho ospalého odpoledne na zahradě vyrušil ostrý psí štěkot, beze vší pochyby promísený kočičím ječením. Vyskočili jsme jako jeden muž a žena a hnali se k místu činu, očekávajíce masakr. Nic takového se ovšem nekonalo - i když…

Čtyři kočky, visící a plápolající v roztodivných pozicích na poměrně vratkém drátěném plotě si možná myslely něco jiného. Před nimi na zahradě štěkající Michal, venku na cestě ke všemu odhodlaný kocour. Kudy z konopí? Smích těch nezdvořilých dvounožců, kteří se chechtali jako smyslů zbavení a neměli ani trochu pochopení pro jejich choulostivou situaci, jim zřejmě dodal. Jedna po druhé doslova spadly Kulichovi k packám. Vrátili jsme se k odpolední kávě a s námi Míša, který se naprosto viditelně usmíval.

Takový život s sebou ovšem přinášel i jistá nebezpečí. Z jednoho válečného tažení se tak Kulich vrátil s okraji ušních boltců podobnými záclonám, navíc s notně pochroumanou nosní přepážkou. To však odhalil až veterinář, který mu musel vyčistit hnisavé ložisko pod čelistí, způsobené buď prudkým úderem nebo škrábnutím kocouřího drápu. Kulich se špatně srostlou zlomeninou měl od té doby výraz poněkud přitroublého, leč sveřepého vikingského nájezdníka. Když po deseti letech dobrodružné existence navíc přišel o jedno oko ( a jen trpělivostí a umem veterináře si zachoval to druhé), stal se zcela neodolatelným. Asi jako jistý francouzský maršál z doby Jindřicha IV., kterému chybělo oko, levá ruka a část pravé nohy pod kolenem, navíc měl nikdy nezhojenou zlomeninu nosu, která byla příčinou chronické rýmy - ale když vstoupil do salónu, přítomné dámy omdlévaly. Kupodivu vzrušením, nikoliv hrůzou. Tolik pověst.

I když se zdálo, že Kulichovy tajné zásoby energie jsou nevyčerpatelné, přece jen jednoho dne šestnáctého roku jeho až po okraj naplněného kocouřího života byly u konce. Když jsme Kulíška toho rána našli na mojí - teď už vlastně jeho - oblíbené bundě stočeného před krbem, byl už na cestě přes Duhový most. Za svojí mámou kočkou Šárkou, za Poldou a Lízinkou, Filipem a kocourkem Samem se srdeční vadou… S sebou si odnášel svůj kocouří sen o maršálské holi, a neznám válečníka, který by si splnění takového snu zasloužil víc.

Pánem mých dnů a nocí se tak stal orientální princ Taz.