Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 99
roztomilé, ale nereálné. Každý kluk se musel zamilovat do mašinky s vysokým komínkem, do pyšné mašinky a do dalších, které Lhoták maloval podle skutečných lokomotiv. A kouzelník Zababa? Vysoký kostnatý muž s brýlemi, oblečený v perelíně? Hrůzostrašný člověk! I když to nakonec nebyla pravda, tento černokněžník byl zároveň geniálním konstruktérem. Chudák pan Blahoš, kterého poslal nejvyšší pan železničář pro největší a nejrychlejší lokomotivu na světě, musel navštívit Zababov, kde čaroděj své lokomotivy konstruoval a vyráběl. Jo, jo! Stát při úplňku u poslední koleje u rezavé výhybky na konci Smíchovského nádraží a o půlnoci říci formuli „Mašinka, výhybka, hradlo, most, prosím tebe o milost, pusť mne k panu Zababovi!“, to chce celého chlapa! A pan Blahoš to dokázal! Výhybka tiše cvakla a sama se přehodila a pan Blahoš mohl jet se svou drezínou poprosit strašlivého černokněžníka o stavbu nesmyslné mašiny. Tu knížku znám nazpaměť a tak, jako někteří závodí ve znalostech Švejka, já cituji spolu s majitelem „Jeep baru“ Pohádky o mašinkách, tedy, když jsme sami, aby se nám ostatní nesmáli. Tenhle člověk to dotáhl dál, vlastní s kamarády skutečnou mašinu a vagóny, kromě modelů mašinek, samozřejmě.
Ta knížka mne donutila k tomu, abych začal číst. Děti, jak známo, čtou silně nerady (tedy kromě mé sestry, ale ta byla vždycky zvláštní). A tak jsem se tu nádhernou knížku naučil nazpaměť. Dnes už zapomínám, ale stále se mi vybavují její příběhy. A musím se přiznat, že když už mám plnou hlavu různých manuálů a ptákovin kolem letadel, tahle knížka mě vyčistí mozek.
Moje babička ji asi moc ráda neměla. Díky Pavlu Naumanovi jsme spolu trávili hodiny na mostě přes Smíchovské nádraží. Bylo to v době, kdy park lokomotiv ČSD byl díky válce velmi rozmanitý, kdy na našich tratích dosluhovaly německé lokomotivy a další typy zatažené sem z celé Evropy. Dnešní sběratelé by asi zatlačili slzu dojetí, kdyby měli tu možnost vrátit se do padesátých let na Smíchovské nádraží. Babička mne sice milovala, ale odmítala jet se mnou na nádraží o půlnoci, když byl úplněk. I můj skvělý děda, který jinak byl pro každou ptákovinu, to odmítal. A tak já dodnes, i když znám kouzelnou formuli, nevím, jestli se skutečně výhybka do Zababova přehodí. Na druhou stranu je dobré některé věci nevědět. Co kdyby se přehodila?
Když jsem byl větší, dostal jsem knihu „Zelená, nasedat!“, kterou napsal Josef Hons. Na rozdíl od pana Naumana, který byl muž mnoha profesí a zájmů,
Josef Hons byl vysokoškolským profesorem a věnoval se železnici i odborně. Mimoto byl i dobrým básníkem. „Zelená, nasedat!“ je kniha formátu A4 a pojednává o klukovi, který má rád dopravu a všechno kolem ní. Dvě třetiny tvoří jeho příběhy a třetina je udělána jako jeho deník, kam si lepil výstřižky z časopisů. V knížce jsem ležel celé dny. A samozřejmě jsem si také vystříhával z Vědy a techniky mládeži a z ABC fotky letadel a aut a lepil si to do sešitů. Dodnes je mám schované!
V knize je jeden příběh, jak kluka má hlídat strýc, který byl odborník na dopravu (asi autor sám?) a s hochem si doma na koberci namalovali křídou silnice a cesty, osadili to značkami a hodný strýček si s klukem hrál na opravdovou dopravu podle pravidel. Když se maminka vrátila, dala si mokrý obklad na hlavu, strýc se tiše vytratil a kluk musel do vany, protože byl od kříd od hlavy až k patě. Velmi návodné, že? A tak jsem to se svým strýcem zkoušel také. Ten mě miloval a byl pro každou blbost, takže když mě měl hlídat, vzali jsme ségře sadu barevných kříd a už jsme jeli. Vznikla nádherná krajinka! Na šedivém plyšovém koberci, kde nerušil žádný blbý vzor, to byla nádhera. Strýc k tomu popíjel víno, občas mi dal srknout a vydrželi jsme si hrát až do večera. Pak mě strčil do vany a uložil mě spát. Prosadil jsem, že to tam necháme, aby maminka viděla, jak jsme si pěkně hráli. Než se naši vrátili, strýc udělal ještě nějaký ten „kalamář“, jak říkal typickým lahvím Mělnické Ludmily, kterých byla u nás doma vždy zásoba.
Ségra si hrála nějaké stupidní holčičí hry a jen před spaním, když viděla, jak jsme zrychtovali obývák, řekla: „Brácha, ty debile, máma tě zabije!“ Ona mě měla vždycky ráda! Ráno byl táta pryč a máma seděla v jídelně a byla smutná. Já jsem jí šel ohlásit celý rozradostněný, jak jsme si se strýcem krásně hráli a že jsme tu krajinku ještě trochu vylepšili. Maminka se tvářila, jako by se teprve teď dozvěděla, jak dopadl Titanic na své první plavbě. Ale radostná očka milovaného synáčka ji obměkčila a přestala se zlobit. Ostatně, ona to vůbec moc neuměla. Ségra obkreslila schéma ulic a tratí z koberce a já musel vzít lux a křídu vyluxovat. Trvalo to celé dopoledne. Na pochvalu sestry musím říct, že schéma ulic a tratí spolu s domečky a lesy použila při výrobě lustru nad jídelní stůl.
Zatímco Pohádky o mašinkách vyšly ještě několikrát, i když poslední vydání již nemá krásnou původní obálku (nechápu proč), jsou stále nádherné. „Zelená, nasedat!“ nikdy znovu nevyšla. Pavel Nauman je zapomenutý spisovatel, Josef Hons, který zemřel v roce 2001, je známý básník a spisovatel. Nicméně jeho, podle mne nejlepší kniha upadla v zapomnění. 
Naše mladé mozečky hnojila propaganda díly jako byla Honzíkova cesta od Bohumila Říhy, což byla povinná četba na základce. Neuvěřitelná hovadina! Daleko lepším dílem stejného autora byla knížka „O letadélku Káněti“. Ta byla o letadlech! A nebyla na rozdíl od předchozího titulu až tak propagandistická. Knížku jsem četl mnohokrát a představoval jsem si, jak budu létat, až budu velký. Byly tam nádherné ilustrace skutečných letadel, jakým byl třeba L60 Brigadýr nebo Meta-Sokol. Jen to kolmo startující Káně neexistovalo. Jaké bylo mé překvapení, když jsem na škole při cvičení měření v aerodynamickém tunelu zjistil, že ve výzkumáku visí model „Káněte“! Malíř to opravdu namaloval podle projektu československého kolmo startujícího letadla (který byl v té době samozřejmě tajný, jako všechno). Že nebyl nikdy dokončen, neubírá na autentičnosti vyprávění. Říha a malíř chtěli, aby to letadlo skutečně létalo, a tak v našich myslích létalo…
Někomu se podaří dětské sny přetvořit do skutečnosti. Soused Kulhánek má Zababov, společnost provozující parní lokomotivy a retro vlaky. Je to krása, být ve svém volnu celý od šmíru a mouru! To každá žena ocení! Můj kamarád, povoláním velitel Metropolitní policie města Londýn, dostal ke svým šedesátinám rychlíkovou lokomotivu. Ne model, ale skutečnou z roku 1936! Pozval nás na oslavy a to byl mejdan! Je členem spolku pro záchranu parních lokomotiv v Didcotu (místo, kde jsou také dost často filmovány Vraždy v Midsomeru). Tam v depu renovují mašiny. Bankovní úředníci, lordi, zámečníci, lidé všech profesí. Tady se třídní rozdíly opravdu mažou! Když jsme se tam byli podívat, seděla u ponku taková stará paní a cosi tam šmirglem brousila. Měla koženou zástěru a montérky a na hlavě šátek. Slušně jsme ji pozdravili a zeptali se jí, jak se má. Řekla, že fajn, akorát že tady to musí vybrousit a že jí to nejde. Za chvíli k ní přistoupil jakýsi člověk v montérkách a povídá. „Lady Johanno, ukažte, já to dodělám, to je dobré, to jste to
udělala krásně, díky!“ „Lady?“ Podala mi ruku, abych jí pomohl vstát, a povídá: „Víte, já jsem sem jezdila s nebožtíkem Nettem každou volnou chvilku, mašiny byla jeho největší láska.“ „Největší?“ „No, samozřejmě až po mně, vy šibale! Kde je John? Johne? Dáte si s námi čaj a koláč, pánové?“ A tak jsme se dozvěděli, že majitel zdejšího panství byl milovníkem parních lokomotiv a nejenom že sponzoroval jejich sbírku, ale i sám trávil většinu volného času v montérkách jejich opravou a renovací. Popíjeli jsme čaj se ženou, která si mohla užívat podzimu života na svém panství, ale ona byla raději mezi lidmi, které spojovala společná láska - lokomotivy - a bylo jedno, jestli tam ona přijela Rolls Roycem a oni na kole. Takoví lidé nestárnou! Když si vzpomenu na zapšklé důchodce, kteří hnijí doma a jenom na všechno nadávají, hned se seberu a mažu se někam uklidnit, nejlépe mezi lidi.
Když jsme jeli na oslavu narozenin nejvyššího pana Londýnského policajta, na první avízované zastávce nám mašina ujela. Dojeli jsme ji až ve Virginia Water. Tam na nádraží brala vodu a kolem pobíhala skupina strašně špinavých, ale šťastných dědků, kteří zelenou krasavici neustále otírali a leštili. Když nás oslavenec uviděl, objal nás a vytáhl nás na mašinu, abychom viděli tu krásu. Pak jsme také smrděli (nebo voněli?) směsí kouře a oleje a s takovým parfémem chutná šampaňské úplně jinak, to mi věřte!
***********
Knihy si můžete objednat zde
