16.4.2024 | Svátek má Irena


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 97

27.4.2010

Počasí je již takového druhu, že můžeme sedět na zahradě. Na to se vždy těším celou zimu, zahrada výrazně zvětšuje obytnou plochu. (Ne snad, že bych kolem sebe potřeboval ohromný prostor, velikost mého bytu mi zcela vyhovuje.) A tak sedím pod starou břízou a vzpomínám, jak kdysi v šedesátých létech vítr jednu ze dvou bříz před domem zlomil. Ze zlomených větví vytékala míza a táta mi řekl, že to je březová voda, co se prodává na vlasy. A protože jsme ji měli doma, hned jsem pojal nápad. Byla to voda ve skleněné lahvičce od firmy de Miclén

Což byla asi jediná firma v té době, která něco takového produkovala. Ta vznešená značka byla bůhví od čeho, patrně to byla jakási značka která přežila válku a osmačtyřicátý rok a pak si ji přivlastnil podnik, který se jmenoval Pražské tukové závody. Ten vyráběl kosmetiku pro moderního socialistického člověka. Tak rozhodla Strana a vláda. A já se ve své mladické naivitě rozhodl, že na březové vodě zbohatnu. Táta mi pomohl vyrobit z drátu držáky na zavařovačky a já je rozvěsil po stromě. Kupodivu se brzy zaplnily a já obsah scedil a sléval do velké láhve. Spočítal jsem si, že lahvička profesionálně vyrobené březové vody stojí deset korun a jsou tam dvě a půl deci, takže musím na pěti litrech vydělat majlant. Táta se kupodivu hodlal na mém zbohatnutí podílet, a tak volal výrobci, že bychom jim odprodali březovou vodu pro jejich výrobu. Jaké bylo naše zklamání, když jsme se nemohli dovolat osobě, která by březovou vodu chtěla od nás odkoupit. Táta to vzdal, ale já s vidinou miliónů jsem prudil v Pražských tukových závodech kde koho. Telefon stál tehdy dvacet pět haléřů, takže jsem mohl provolat majlant. Až jsem se dovolal do nějaké chemické laboratoře, kde se připravovaly zkrášlovací prostředky. Tam ze mě měl nějaký člověk legraci: „To si skutečně chlapče myslíš, že to děláme z březové vody? Nenech se vysmát!“ „A co mám tedy s tou vodou dělat?“ „Vylej jí do hajzlu, nic jiného s ní udělat nemůžeš, a už nás neotravuj!“ Tak jsem uposlechl rady nerudného chemika a vše jsem vylil. Tím skončil můj první (a zatím i poslední) pokus být milionářem.

S dámskou kosmetikou to bylo vůbec zajímavé. Když jsem začal chodit vážně s holkami, začaly mne fascinovat různá šmrdlátka a lahvičky, které holky nosily ve svých taškách. Pamatuji si, že se prodávala řasenka, kterou vyráběla Detecha Bratislava. Samo jméno tohoto výrobního družstva dávalo tušit, z čeho je ta věc vyrobená. Samozřejmě, jak jsem stárnul, i mé kamarádky používaly čím dál tím víc sofistikovanější kosmetiku a pro její koupi si musely shánět tuzexové bony, které sice byly oficiálně neprodejné, ale vesele se s nimi kšeftovalo. Ostatně většina současných milionářů začínala jako vexláci, čili prodejem valut a bonů na černém trhu.

Nedávno jsem se ptal své partnerky, jaký by chtěla ode mne dárek. Říkala, že by jí udělala radost poukázka od firmy Yves Rocher na zakoupení kosmetiky. Sakra, kolik takové tyglíky s mastičkami můžou stát? Když jsem navštívil prodejnu tohoto jména, byl jsem v šoku. Za dva tisíce toho zrovna moc nebylo. Kruci, co na tom může být tak drahé? Základní bází je podle mne geniální mast Indulona a od ní se vše ostatní odvíjí. Indulona mě provází celý můj profesní život a i když dnes změnily aerolinky výrobce, od kterého to berou, Indulona zůstává tím základním fundamentem. Podle mé teorie kdosi v padesátých létech vymyslel Indulonu a Slovakofarma ji začala vyrábět. Její sláva se šířila světem a když se dostala až za železnou oponu, světové firmy jí začaly kupovat ve velkém a začaly ji dávat do malých tyglíků. Tu ji obarvili, tu nějak navoněli, ale stále to byla naše stará a dobrá Indulona. V malých tyglících ovšem několikanásobně dražší. A tak si myslím, že nejenom gel pana profesora Wichterleho, ale i Indulona měly dostat Nobelovu cenu míru. Nejenom chemie. Určitě kontaktní čočky, kterými lidé prohlédnou, prsní implantáty pro ty, co ty čočky nemají a špatně vidí, a Indulona, která zjemňuje ruce, tváře, zabraňuje prolínání vody do kožených bot a plynaři ji používají k mazání mechaniky průtokových ohřívačů vody. Tyto věci jistě přispěly ke světovému míru víc než prezident Obama, který kromě toho, že je prvním americkým prezidentem tmavé pleti, nic světoborného nepředvedl.

Indulona přežila všechny turbulence času. Dnes stojí několikrát víc, než stála před rokem devadesát, ale myslím, že to je stále to nejlepší na světových trzích s kosmetikou.

Podobným světovým unikátem je leštící pasta Tempo. U benzinových pump sice dostanete leštící pasty od různých světových značek a v krásných baleních, ale každý znalec sáhne po výrobku Druchemy, který se krčí někde dole v rohu. Tato pasta plus něco tělesného sádla, které člověk vypotí, udělá ze starého auta nové. Dnes, aby se člověk tolik nenadřel, to vyrábějí i v tekuté podobě, ale to není zdaleka tak dobré jako originál. Mám zásobu této pasty, kdyby náhodou nějakého managora napadlo přestat ji vyrábět. Dostal jsem jako dárek k různým příležitostem pasty v plechovkách, v lahvičkách nebo v tubách. Všechno bylo fajn, ale na Tempo nikdo nemá. A má stará auta si o to přímo říkají. Ač ze zámoří, na českou pastu si zvykla velmi rychle. I když Tempo postihla stejná nehoda jako Indulonu, že stojí několikrát víc, než stávávalo, je to pro mne stále jednička.

Řeknete, že jsem staromilný. Ano jsem: piji českou Kofolu miluji české pytlíkové polévky, zejména perlu zvanou Hrachová polévka se slaninou (druhé místo má Gulášová polévka). I když se ostatní výrobci snaží, seč jim síly stačí, ať se jdou bodnout, nedokážou nic takového. O leču s moravskou klobásou jsem již psal. Také nevěřitelná stálice! A co polomáčené sušenky? A tatranky? Na těch jsem vyrůstal já, můj syn a asi na nich bude vyrůstat i další generace. Nedávno jsem si opět koupil sojový suk. Stával korunu, dnes je samozřejmě dražší, ale je stejně dobrý. Mám dojem, že ani jeho obal se moc nezměnil. Také neznám nic lepšího, než jsou miňonky. U Stecherů, což byl krámek na konci ulice Pod lipkami, měli miňonky vážené. Paní Stecherová je dávala do papírových kornoutů. Když nám maminka nedala peníze (ne, že by byla skrblík, prostě zapomněla) na jejich zakoupení, dostali jsme je zadarmo. Děda nebo máma to pak srovnali. Takže miňonky nutně patří ke Smíchovu a k mému dětství. Kdysi dávno při mistrovství světa v hokeji byly na mantinelech hokejového kluziště reklamy na Yankee bar. Takové krásné jméno! Bylo to za hlubokého totáče a ten název mi říkal, že to musí být něco strašně dobrého. Jaké bylo mé zklamání, když jsem se dostal prvně na Západ a v krámě jsem tuto dobrotu objevil. No, dobrotu, ona to právě vůbec dobrota nebyla. Byl to jenom sladký hnus.

Škoda, že z našich krámů zmizely maďarské konzervy a mražená jídla. Takové Kološvárské zelí, to byla dobrota! Nebo Czikos bakon (možná, že jsem trochu pozměnil maďarštinu, omlouvám se). Nebo Bulharské fazole v tomatě. Já jsem zcela zvrhle miloval také okurky dovezené z Vietnamu. Byly s česnekem. Mně chutnaly.

Rozhodně nepatřím mezi lidi, kteří pláčí nad koncem totality. To rozhodně ne, ale myslím si, že je škoda, že výše uvedené věci zmizely z našich obchodů. Ne všechno, co kdysi bylo, bylo špatné. Naopak jsem rád, že spousta věcí, které jsem měl rád, přežila a je stále stejně skvělá!