V jednom týdeníku jsem četl článek o plyšákách. Je mi šedesát, a tak si asi řeknete, co já můžu vědět o plyšákách? Budete se divit, ale mám k nim velmi vřelý vztah. Mám dojem, že plyšák je nejenom vzpomínkou na dětství, ale také si v sobě nese všechny naše noční stesky a přání, která jsme mu šeptali do ucha. Byla to naše vrba, do které jsme potají šeptali to, co jsme se styděli svěřit rodičům. I když jsem měl maminku, které jsem mohl říci všechno, a naprosto skvělého dědu, který by se mi také nikdy nesmál, přeci jenom byly věci, které lidské ucho nesmělo slyšet.

Já měl v posteli medvěda a panenku Nanynku. Medvěd byl asi po mé mamince a Nanynka také. Nanynka měla obličej z papírové masy a tělo z trikotu, který byl vycpaný vatou. Takže někdy sloužila i jako polštář. Obličej měla po létech velmi odřený, takže dnes působí spíše odpudivě. Tělo jí máma několikrát předělávala, když už bylo neúnosně špinavé. Medvěd je klasik s dobrotivým pohledem. Ségra mi ho vždycky oblékla do nějakých šatiček, které měla na panenky. Možná, že to bude znít směšně, ale medvěd dodnes sedí u mé postele.

Můj medvěd musí mít hlavu jako pátrací balón. Do té hlavy vycpané pilinami totiž šeptala moje máma, pak já a nakonec můj syn, který s ním spal, když byl u babičky na Smíchově. Doma měl svého. Byl jsem mile překvapen, že synův méďa odolal jeho chlapáctví, které provází jisté období každého muže, a také poněkud zvrhlou mánii řízení synova života jeho přítelkyní. Když jsem viděl, že jeho starý plyšák drží pevně stráž u jeho postele, byl jsem dojatý.

Anglie je rájem plyšáků. Dokonce bych řekl, že tam budují jejich kult. V každém městě i městečku mají krám s plyšovými medvědy. Možná tomu pomohl i Mr. Bean, který má ve svých skečích hnědého medvěda.

V Eatonu je takový nádherný obchod, a protože bydlím nedaleko, tak se tam chodím často dívat. Nevím, ale na mě působí plyšáci velmi uklidňujícím dojmem. Když jsem bydlel v Harpentenu, tak vždy, když se mi stýskalo po mém Honzovi, chodil jsem do takového krámku. Ten obchůdek vedly takové dvě babči. Byly strašně zvědavé, a tak jsme si povídali. Starší Suzie udělala čaj a její mladší sestra Angie přinesla nějaký koláč. Bylo to tam úžasné. Měly v krámě nevím kolik desítek medvědů, ale každý měl své jméno, stejně tak i panenky. „Víte, že když nějakého medvěda prodáme, že se nám po něm potom stýská? Angie málem nepřežila, když si jeden takový protivný fracek odnesl Alberta. Pamatuješ? Neustále mu nabízela tady ty levné, co jsou z Číny, k těm nemáme takový poměr. Ale on že chce Alberta a nic jiného než Alberta. Fracek jeden! Určitě se už válí někde v popelnici! Jo, Albert, to byl fešák, viď Angie?“ „No jo, to jsme málem odmarodily! Ale až za vámi přijede váš chlapec, musí k nám přijít, dáme mu toho největšího krasavce! Ten se k němu určitě bude chovat dobře, když má takového tátu! Vy nejíte, vám pie nechutná? Ještě trochu čaje?“ „Dámy, budu vás muset opustit, je mi u vás dobře, máte to tady krásné, ale musím jít.“ „Já vím, my jsme vás včera viděli, jak jste šel k Olivové ratolesti, pozdravujte tam Johna, majitele, to je dobrej chlap. A pořádně se oblečte, večer už je zima, ať nenastydnete!“

A tak jsem vždy zaskočil za babčama do panenkovského krámu na drb. Když jsem nepřišel, tak mi další den říkaly, že se strachovaly, jestli mi něco není. Když pak za mnou přijel na pár dní Honza, tak jsem jim ho šel ukázat. Babči měly připravené zákusky a litry čaje a Honzovi daly skutečně nádherného medvěda. Honza se mě ptal, jestli jsem tady vyrůstal, když mě ty paní tak znají. Tak jsem mu vysvětlil, že to je takový můj malý druhý domov a že lidé, kteří prodávají takové krásné hračky, nemohou být zlí.

Když jsem byl v Severní Karolíně, dala mi manželka mého kamaráda medvěda, který měl na zádech batoh a v něm pas. Cestovní pas! Medvěd patřil jednomu klukovi a ten chtěl, aby se medvěd proletěl po světě. Prosil mě, když dělám u letecké společnosti, jestli bych ho nemohl dát posádkám, aby nechaly dát do medvědího cestovního pasu razítko. Orlové to pochopili a za několik měsíců měl kluk asi nejzcestovalejšího medvěda na světě. Když ho přivezl Roger zpět do Ameriky, kluk na něj čekal na letišti jak na státní delegaci, takový byl natěšený.

Moje švagrová má dvě dcery. Dnes jsou to překrásné ženské, ale před pár lety to byly děti. Byli jsme spolu na chalupě a jejich maminka jim poručila, aby mi ustlaly. Za chvíli přišly nahlásit splnění úkolu, daly všem dobrou noc a šly spát do svého pokoje. Něco jsme popili a já si šel, lehce zmožený, lehnout. Něco mě v posteli strašně tlačilo. Potmě jsem nahmatal plyšáky! Pro jistotu mi jich daly hned několik! Ráno se mě mladší Gábina ptala, jak se mi spalo, když mi daly ty medvědy do postele. „Gábinko, nádherně! Jsi moc hodná, alespoň jsem se tady sám nebál.“

Moje ségra měla velkého bílého medvěda Brumbála (půl století před Harry Potterem). Byl tak velký, že když už byla ségra velká holka, medvěd musel sedět u postele, protože oba by se tam nevešli.

Kamarád mě vzal na návštěvu ke Gordonu Murrayeovi, šéfkonstruktérovi McLarenu. Měl jsem se mu podívat na vrtulník, neb mu tam cosi svítilo a on nevěděl co to je. Nikdy jsem na žádném vrtulníku nedělal, ale přesto jsem tam jel - jednak že uvidím někoho tak známého a jednak jsem byl zvědavý na vrtulník. Ten jsem ale neviděl, neboť došlo na panáka na uvítanou a od toho jsme se již nezvedli. Zato jsem viděl jeho krásnou dceru a nádhernou sbírku medvědů. Nebyli to medvědi, které někde koupil, protože byli drazí, ale byli to staří rodinní plyšáci. Jestliže se za své medvědy nestydí takový slavný muž, proč bych se měl stydět já? Když jsem se ráno probudil na pohovce v knihovně, zeptal jsem se uklízečky, která mě luxem vzbudila, kde je pán domu. Ona odvětila, že už dávno odletěl a že nám má udělat snídani. Asi ten vrtulník nebyl zase tak moc nemocný, když mohl létat! Nebo se stal zázrak a vrtulník se sám uzdravil. Nicméně jsme se nasnídali , rozloučili jsme se a odjeli domů. Když jsem potom volal do Prahy, říkal jsem synovi, u koho jsem spal. Honza se strašně divil, že šéfkonstruktér McLarenu nemá doma Formuli 1. Zklamal jsem ho, když jsem mu řekl, že jsem tam viděl jenom BMW.

Mít doma plyšáka, znamená mít rád svůj domov. Plyšový medvěd dotváří teplo domova. A mně ještě dělá dobrou náladu. Když se mi někdy v Anglii stýská, jdu do plyšákového krámu a hned mám nejenom dobrou náladu, ale taky dojem, že všechny zdánlivě neřešitelné problémy jsou nicotné.