Tak jsem se rozepsal o výletu s Homolky. Ještě bych se k tomu trochu vrátil. Při pobytu v luxusním hotelu jsem jenom zíral. Že všichni tykali personálu, celkem nevadí, Homolkové se projevovali pouze česky, potažmo ostravsky, takže jim personál hotelu stejně nerozuměl, ale nechápu, proč jim tykali. Připadá mi to stejně neslušné jako tykat Vietnamcům na tržišti nebo v současnosti v kamenných krámech. Úžasné bylo, když jedna padesátiletá Homolková nacpaná v minisukni se dožadovala od barmana koktailu. Kupodivu barman hovořil španělsky a velmi dobře anglicky, ale moravsky ani ťuk. Ona byla již pod vlivem, a tak se vehementně dožadovala, aby jí do drinku dal méně ledu, aby bylo víc místa na rum a kolu. „Hele, nedávej mi tam ten led, slyšíš? Sakra, rozumíš mi, já říkám, abys mně tam nedával tolik ledu, dej mi víc rumu, ten nešetři!“ Při tom se drápala na barový pult a snažila se barmanovi vytrhnout láhev s rumem z ruky. Kolega ji pozoroval se zaujetím a po chvíli jí povídá: „Takhle vám nerozumí, musíte pomalu a nahlas. Načež ona spustila: „Ne-dá-vej mi tam led, ty vo-le!“ My jsme se sesypali smíchy, bylo to opravdu neuvěřitelné!

Večer jsem parkoval minibus před hotelem a strážný mi ukazoval, protože tam bylo málo místa, abych nenaboural někomu auto. Vylezl jsem z autobusu a poděkoval mu. Pročež ke mně přišla jedna Homolková a povídá: „Hele, my pojedem s Vencou a s Marunou zejtra s váma, v kolik se vyráží? A dá se tam něco koupit?“ „Prosím? Já vám nerozumím, já nejsem zástupce cestovky, to musíte za vaší delegátkou, já nemám s vámi nic společného.“ Chystal jsem se odejít, pročež ona spustila: „Hele, my chceme jet s váma, nebo se za nás stydíš, my sme něco míň než ty a ty tvoje krasotinky?“ „Paní, mně je úplně jedno, co vy chcete, opakuji, abyste se obrátila na vaši delegátku a mě vynecháte, já s vámi nemám nic společného.“ Nenechala se odradit a ještě zařvala: „Tak si polib….!“ Poněkud mě vyvedla z míry. Zvykli jsme si na hovory typu: „Kdo má jíst furt ty jejich sračky, to neuměj knedlíky? Eště, že tady dělaj ty hamburgery, ty se daj alespoň žrát.“ Podobné intelektuální výlevy jsme slyšeli několikrát denně, ale že mě považovali za svého řidiče, to mě přeci jenom udivilo. Když jsem je odmítl vyvézt, trávili svůj pobyt u bazénu, a myslím, že k moři za těch čtrnáct dní ani nedošli. Je to samozřejmě věc každého, jak tráví dovolenou, každému co jeho jest, se říká. Jen se divím, že letěli přes půl světa, když za méně než za poloviční cenu mohou letět do Egypta a tam sedět u téměř stejného bazénu. Nebo je to kvůli tomu, aby o tom mohli vyprávět sousedům? Nevím, nerozumím tomu.

Návrat domů byl také strašný. Absolutně nechápu, jak může někdo, kdo je čtrnáct dní u moře nebo u bazénu a má na pokoji krásnou koupelnu, smrdět jak bezdomovec od Hlavního nádraží. Nebo že by ten zájezd zakoupil ostravský magistrát právě lidem bez domova? V letadle byl tak strašný puch, že jsem šel na toaletu, vzal tam osvěžovač vzduchu a vždy, když to ke mně zavanulo, tak jsem nenápadně pšouknul osvěžovačem. Když se soused přes uličku zul a natáhnul se na sedačku, zjistil jsem, že si asi ponožky za celý pobyt neměnil. Nechci se tady babrat v detailech, ale skutečně jsem se nikdy předtím s něčím takovým nesešel a stevardky tvrdily totéž.

Neletěli jsme přes půl zeměkoule, abychom se rozčilovali nad našimi spoluobčany. Oni rozeřvaní pubescenti z Kanady a z USA jim byli důstojnými partnery, pouze s tím rozdílem, že se domluvili. Případným zájemcům o krásy Mexika vřele nedoporučuji předposlední týden v březnu, to mají v USA a v Kanadě jarní prázdniny a pubescenti lační alkoholu se vydají do Mexika, protože doma jim nalijí, až když jim je víc než dvacet dva, zatímco tady mohou být denně na plech.

Když nechcete sedět v hotelovém komplexu a nabudete sil po téměř dvacetihodinovém, vysilujícím letu, vypůjčte si auto a vyražte za krásami. Yucatán nabízí nepřeberné množství krás. Od neuvěřitelných památek až po krasové jeskyně a propasti. Odlehlé pláže bez turistů, kde jsou pouze potomci někdejší květinové mládeže. Stále kouří marjánku, ale jsou přátelští, nikoho neotravují, pouze vyberou povinný peníz za zaparkování auta v jejich kolonii. Na svých chatrčích mají již satelity a květinami pomalovaná auta rodičů se rozpadají v křoví, oni již jezdí moderními teréňáky. Jo, jo, kdeže ty loňské sněhy jsou! Ale pláže jsou tam rozlehlé a čisté. Na záchodech, které bych tam nečekal, jsem zažil šok. Zvenku silně opršelá a zanedbaná budova, řekl bych i odpuzující. Holky tam odmítly jít. Já tam musel, a tak jsem si dodal odvahy a vešel jsem. Interiér záchodů byl pravý opak exteriéru! Uvnitř naprosto čisto, toaletní papír a tekoucí pitná voda v čistých umyvadlech! Koukal jsem na to dost nevěřícně, když jsem si uvědomil, jak „květinové děti“ druhé a třetí generace polehávají po pláži a vykuřují, a přitom záchody jsou čisté téměř jak v prvotřídním hotelu! Vzpomněl jsem si na polský Balt, kde si hrají na honoraci a všude je neskutečný humus, tady si na nic nehrají a je tu čisto.

Když jsem prvně viděl památky v Chicen Itzá (moravský kolega to přejmenoval na Čičenice, malá vesnica kósek od Brna), byl jsem z toho unesen. Je to naprostý šok! Monumentální stavby neuvěřitelných rozměrů. O některých jsem se dočetl, že nevědí, k čemu vlastně sloužily. Národ, který tam žil a všechno to vybudoval, z neznámých důvodů vyhynul v šestnáctém století. Toto město objevili Angličané až v devatenáctém století. Do interiérů staveb se z bezpečnostních důvodů nesmí, ale jsou vyobrazeny na tabulích. Všechny dochované stavby jsou buď chrámy, anebo pevnosti, ale v čem ti lidé bydleli, to mi nebylo jasné. V městě zůstal téměř kompletní stadion na pelotu, což je míčová hra. Do míče se hráči strefovali rameny a stehny a prohazovali ho skrz kamenný kruh, který byl asi čtyři metry vysoko nad zemí. Míč přitom údajně vážil tři až pět kilogramů! V centru města stojí pyramida zobrazující kalendář. Z každé strany vede na vrchol jednadevadesát schodů, nad nimi jeden poslední pro všechny čtyři strany. Dohromady - 365 dní! Strany pyramidy jsou přesně podle světových stran. Nedávno to přeměřovali pomocí GPS a vyšlo to na vteřinu přesně! Odhaduje se, že Mayové to postavili už asi v roce 400 našeho letopočtu! A to pomíjím samotný fakt, jak tam dostali těžké kamenné kvádry, které tvoří chrám na vrcholu pyramidy. Prostě, je to nádhera, nad kterou se tají dech a hlava to nebere, alespoň ta moje ne.

Součástí komplexu je observatoř. Alespoň to tak pojmenovali. Je to kulatá věž mající v kopuli malá okna. Ta odpovídají postavení hvězd při jarní a podzimní rovnodennosti. Kousek od observatoře jsou parní lázně, kde voda z krasu teče přes topeniště a mění se na páru. No, v tom čtyřiceti stupňovém vedru tam mohli klidně mít místo topeniště mě, ze mě se také kouřilo, jak se sluníčko snažilo vypražit mi mozek z hlavy.

Po takovém kulturním zážitku jsme se rozhodli vykoupat v podzemní řece, která protéká propastí. Když jsme sestoupili dolů, byl jsem si jistý, že zelená voda musí být studená asi jako Punkva, a byl jsem přesvědčen, že tam nevlezu. Byli jsme tam sami pouze s jedním manželským párem, který si tam bezstarostně plavčil. To přeci nemůže být studené! A tak jsem tam vlezl. Byla to krása! Na konci propasti byl vodopád, kterým tam řeka vtékala, všude visely vzdušné kořeny jakýchsi květin a stromů. Bylo to jak v nějaké pohádce, ale musel by ji točit Juraj Hertz. Bylo to trochu jako z pohádkového hororu.

Jeden den jsme ujeli Homolkům do města Tulum, které jsme překřtili na Ťululum. Město dobyli Španělé v sedmnáctém století. Naštěstí ho moc nezničili a pevnost nad mořem sloužila svému účelu ještě v devatenáctém století! Rozlehlé město je dodnes lemováno kolkolem hradbami. Některé stavby používali Španělé, takže jsou i zastřešeny.

Když máte dojem, že vám slunce vypálí mozek z hlavy, musíte si zajet k nebližší zatopené propasti a tam se vykoupat. Opět jsme tam zažili šok se záchody. Zvenčí hrozné a uvnitř absolutně čisté. Toto bych u Mexičanů nepředpokládal.

Vraceli jsme se domů až za tmy. Jízda městem v noci je pro našince ze začátku horor. Nevím jaká pravidla zde platí, ale vím, že se zásadně nepoužívají blinkry, většinou auta ani nesvítí, stop čáry neexistují a semafory jsou až za křižovatkou, takže nevíte, kde máte zastavit. Na druhou stranu vám každý uhne, nikde nikdo zběsile nekličkuje (neexistují tam stříbrné audi a otíci), takže když si člověk zvykne na zdánlivý chaos, zjistí, že se tam jezdí lépe než u nás. A to i když na většině ulic nejsou namalované čáry, takže nevíte, kolik pruhů tam vlastně je.

Vrátili jsme se domů a i když nás tam čekala nemilá novinka, mám dojem, že jsme tam načerpali tolik energie, že nám ty nepříjemnosti pomůže překonat.