Koukal jsem na pořad v televizi o nějaké super manažerce. Úžasná dáma v kostýmku s blond hřívou, která se celou dobu, co manažerovala v cizině, těšila, jak bude manažerovat doma. Její podřízení ji velmi obdivovali, jak je skvělá, jak ze začátku měli dojem, že to bude křehká a přihlouplá blondýnka, ale že se z ní nakonec vyloupla tvrdá a skvělá manažerka, která má smysl nejenom pro řízení, ale i pro potřeby svých podřízených. V pochvalách vynikal zejména tak pětadvacetiletý nagelovaný fešák s ksichtem ze solárka. Ale i ostatní podřízení závodili v anální speleologii. Dáma sama byla tak nabitá energií, že po práci zašla do fitka, tam se ve skupině podobných manažerek potila na picyglu, který stojí na místě. Pak si zašla zaplavat a do sauny, chvilku squashe a nakonec na večeři s přáteli. Mezi tím ještě zvládala „team buildingy“ a „brain stormingy“, vychovávat děti, no prostě super, super, super!

Zažil jsem jednu takovou babu. Ochotně při nástupu k ČSA dávala rozhovory mediím, kterým vyprávěla podobné blbosti, a její největší perlou bylo, když prohlásila, že kdo nebude stačit jejímu smrtícímu tempu, tak bude muset jít. Pak jsem ji pravidelně vídal od jedenácti hodin až do odpoledne v italské restauraci v Dejvicích. Říkal jsem si, že bych takové tempo také zvládl a ani bych se nezadýchal. Zato ze svého apartmá v hotelu Diplomat, které jí podnik platil, se nechala vozit služebním audi do kanceláře ve Studentské ulici, což je sice naproti, ale auto muselo objet celé Vítězné náměstí! A na stole musela mít každé ráno čerstvé květiny. Kromě toho, že všechno naprosto bezchybně zvládala, se dokázala ještě starat o své děti a učit se nimi, i když bydleli až v Pardubicích. Kupodivu u aerolinek na to, že nic neumí, přišli a po jejím prohlášení, že ji nezajímají rozdíly mezi boeingem a airbusem, že marketing je všude stejný, ji vyhodili. Smutnou pravdou je, že na její místo přišli ještě horší v Lašákově týmu…

Podobnou super manažerkou byla i jistá Carla Fiorina. Všude rozdávala rozhovory, jak je skvělá. Kromě práce a tradičních manažerských sportů ještě stihla jezdit na Harley Davidsonu a závodit v autě. Byla dokonalá. Absolutně dokonalá!

Stejně tak bývalá ředitelka Vodafonu, jejíž manžel byl přímým potomkem ruského spisovatele Tolstého. Také absolutně nedostižná!

Co mají tyto dámy společného kromě neuvěřitelného sebevědomí a schopnosti sebeprezentace? Jejich den má kupodivu také jenom dvacet čtyři hodin, jenže podle toho, co prý stihnou, by musel mít nejméně čtyřicet osm a více a dámy by musely také dokázat sedět jedním zadkem na dvou posvíceních, o čemž tvrdí staré české přísloví, že nelze. Také kromě prvně zmíněné byly svými zaměstnavateli vyhozeny, když kupodivu zjistili, že sebevědomí předčilo jejich skutečné schopnosti. Po většině z nich zůstaly pouze obrovské dluhy a špatně uzavřené, pro podnik nevýhodné smlouvy. Každá dokázala svými manažerskými „schopnostmi“ zanechat větší či menší díru ve financích podniku, který tak „úspěšně“ vedla.

Některé se opět reinkarnují, aby se objevily jinde, znovu jako velmi úspěšné. Čemu absolutně nerozumím, že je někdo zase zaměstná na vrcholové pozici a za neuvěřitelné peníze. U státních podniků v naší zemi bych to ještě jakžtakž pochopil, ale u soukromých firem tomu nerozumím.

Takový Baťa by mohl být etalonem úspěšných podnikatelů. Ten, když zaměstnal nějakého inženýra, tak ho nejprve poslal do koželužny, nejhoršího provozu továrny. Inženýr pak prošel všemi provozy, aby poznal celý podnik. Při tom také poznal za jakých podmínek pracují řadoví dělníci, a seznámil se s jejich prací. Také si jejich práce potom vážil.

Guru manažerů automobilového průmyslu Lee Iaccoca pracoval v automobilovém průmyslu celý život. Věděl o automobilovém byznysu všechno, a tak se mu také podařilo vytáhnout před mnoha léty Chryslera z hrobu. V roce 1965 prosadil, aby Ford vyráběl legendárního Mustanga, symbol Ameriky.

Dnes je to všechno jinak. Svět dostali do krize supermanažeři, kteří o odvětví, kterému momentálně velí, nevědí absolutně nic. Dokáží žvanit o outsourcingu, dělat team buildingy a jiné pitomosti, které jim nalili do hlav na MBA a podobných úžasných školách. A je jim úplně jedno, jestli řídí aerolinie nebo automobilku, čokoládovnu nebo poštu. Viděl jsem to na posledním šéfovi ČSA Lašákovi a jeho manažerech. Jejich projevy, které jsem si schovával, byly jenom plné frází a jejich práce podle toho také vypadala. To, co začal bývalý lázeňský, později ministr obrany, pak prezident aerolinií a nyní Paroubkův nosič deštníků a chytač vajíček, to lašákovci dokončili. Dohnali aerolinie až ke krachu. Vrcholnou etudou bylo, když se jejich šéfa v televizi ptali, co bude dělat, až aerolinie zkrachují. Bylo to v době, kdy se proti němu a proti jeho kašparům postavil celý podnik a všichni věděli, že bude muset bez fanfár odejít. Všem to bylo jasné - kromě něj samotného. On pronesl větu, která by se dala tesat: „Pro mě to znamená novou výzvu! Prostě, zpátky do montérek!“ Když jsem tohle slyšel, zamáčkl jsem slzu dojetí: „To snad není možné, aby byl tak strašně mimo? To mu sebevědomí tak zatemnilo mozek? Normální člověk by poznal, že prohrál, že je konec, ne?“ Ale když dokázal o sobě tvrdit, že je úspěšným krizovým manažerem, i když ho z předchozích postů vyhodili, tak asi skromnost jeho silnou stránkou není.

Není to samozřejmě specialita pouze naší země. Také americký prezident do dotovaných automobilek dosadil úžasné manažery, kteří mají jednu společnou vlastnost: nikdy před tím v automobilovém průmyslu nedělali! Jeden přišel z K-Martu, další z banky a tak dále. A budou budovat a stmelovat týmy, ale o autech vědí kulové. A nad jejich rozhodnutími budou odborníci jenom kroutit hlavami.

Pamatuji se, jak kdysi v devadesátých létech, když jsem dělal v cizím žoldu, velela našemu podniku velmi vehementní manažerka, která také dávala českým novinám rozhovory o tom, jak je úžasná a skvělá. Také prodělala výplach mozku v Anglii. Po návratu do Prahy se rozhodla, že je zapotřebí stmelovat kolektiv. Což o to, my jsme se tmelili tak, že jsme někdy ani na nohy nemohli, ale ona to bohužel myslela jinak. Do té doby nám velela naše „maminka“, jak jí s láskou říkáme, která, kromě toho, že to je po čertech pěkná ženská, tak je ještě fajn, a ta když zavelela, že se budeme stmelovat, tak jsme tmelili a rádi. Jenomže naše nová manažerka, které nikdo neřekl „maminko“, protože byla protivná, vymyslela, že najme nějakou agenturu a na sobotu a neděli udělá tužení v přírodě. Agentury, které takové blbosti velmi dobře živí, to rády zařídí. A tak jsme jednoho poměrně pošmourného rána stáli na náměstí v Dobříši, kde nám dokonce rozdali čísla, takže jsme vypadali jako dokonalí tydíti. Dostali jsme mapy a kompasy a měli jsme vyrazit. Dlužno podotknout, že firma se dělila na dvě části: na letištní a městskou. My z letiště jsme byli velmi dobře stmeleni, a když bylo odstartováno, tak si kolegyně Miládka asi po padesáti metrech vyžádala přestávku na cigaretku. Při té příležitosti jsme se rozhodli, že k cigaretce patří také pivko, takže jsem bez kompasu, po paměti došli (já běžel, abych podpořil sportovního ducha závodu) do hospody u náměstí, kde nám čas příjemně utíkal. Pravda je, že štamgasti na nás dost nevěřícně koukali, když jsme na záchod a ze záchodu běhali povzbuzováni zbytkem stolní společnosti. Najednou si někdo všiml, že je na stanovišti na náměstí nějaký ruch: „Hele, už tam první dobíhají a sou pěkně schvácený, měli bychom se polejt pivem, aby sme vypadali taky uříceně!“ Zaplatili jsme a když se vrchní ptal, co znamenají ta startovní čísla, tak jsme mu řekli, že celou dobu běžíme závod. „No těbůh! Ten sport je někdy fakt namáhavej!“

Doběhli jsme na náměstí a snažili se vypadat uříceně. Baba z agentury celá ve sportovním a celá wow!, na nás udiveně koukala a zápach hospody ji musel praštit přes nos. „Přátelé, přátelé, ještě tady musí vaše družstvo vyplnit test. Je to kolektivní práce, tak do toho, šup, šup!“ Jedna kolegyně z našeho družstva si nějak špatně spočítala trasu a sestřelila tu vydizajnovanou krasavici i se stolkem a s testy. „Vy jste neběželi, vy jste pili, že jo?“ „Cccože? My sme tmelili, ty čůzo! My sme ztmelený, že by ses divila, že jo Honoušku?“ „Jo!“ „Pět a třicet rumů napočítal pan Rathouzský! Tak jsme tmelili!“ „Vy jste opilí, jak teď budete překonávat vodní překážku? A hledat kolegu?“ „My přejdeme vodní tok suchou nohou, protože Mojžíš byl náš strejda, a kolegu hledat nebudeme, protože jsme žádného neztratili a odjíždíme směr Praha, abychom mohli pokračovat v tmelení!“ Na rozkaz „Směr Praha!“ jsme zapěli „S velikou armádou…“ a odešli jsme na autobusové nádraží. Tak skončil první a také poslední pokus o team building. „Maminka“ chudák musela do nekonečna vysvětlovat, že ta letištní sběř je výkonná, leč nezvladatelná. A pracovali jsme pro slávu Impéria rádi a dobře i bez takových kravin!