Letošní zima ukázala všem globálním oteplencům drápky. U nás v ulici napadlo asi třicet centimetrů sněhu a stále jemně sněžilo. Bylo to u nás na Smíchově jako na horách. Vločka Kalamitka si poletovala mýrnyx týrnyx vůkol. Když jsem nemusel do práce, tak jsem koukal okny do zahrady, pouštěl jsem si muziku a lebedil si, že nikam nemusím. Ovšem idylka netrvala dlouho a i já musel ze svého doupěte jednou ven. Ráno v šest hodin jsem usedl do auta, nastartoval ho, aby se ohřálo, a začal jsem lopatou odhazovat sníh. Když se mi podařilo prokutat se závějí a auto odházet, opatrně jsem vyjel na jeden uklizený pruh, který správa komunikací v naší slepé ulici ráčila proházet. Povědomý zvuk mne donutil zastavil a zlé tušení se potvrdilo: měl jsem prázdné levé přední kolo. Musel jsem po prázdném kole dojet o ulici níž, protože kdybych zůstal stát tam, kde jsem byl, nikdo by kolem mne neprojel - leda by měl rolbu a takových v Praze mnoho není. V „podlipkách“ to bylo proházené na dvě až tři šířky radlice, takže jsem mohl zajet ke kraji a kolo vyměnit.

Teď, když sníh zmizel, nejenom, že se objevily hromady psích exkrementů, které ve sněhu páníčkové po svých miláčcích neuklidili, ale také jedna hodná sousedka našla klíče od mého chevroleta. Ty mi vypadly z kapsy, když začalo sněžit, a já je zaboha nemohl najít, až jsem si je musel za drahé peníze nechat udělat.

Když jedu do práce a musím kličkovat mezi strašnými dírami, které se objevily po zimě na ulicích, vzpomenu si s láskou na maličkého psychiatra, který za svůj megalomanský olympijský sen vyhodil desítky milionů z našich kapes. Za ty peníze bychom museli mít silnice špígl-nýgl! Nejsem si jistý, zda již nenastal čas, aby si ho vzal MUDr. David ve svém ústavu do péče. Tam by dostal ústavní tepláčky a hrabičky a nemohl by škodit. Mohl by vyprávět všem přítomným Napoleonům a Pánům Bohům o tom, jak byl v Himálajích a jaká by ta olympiáda byla krásná, kdyby mu ti blbí a nevědomí Pražané neházeli klacky pod nohy. Podruhé pustil řácky Praze žilou onou zázračnou kartou. Ta stála skoro miliardu plus nekonečné audity za další milióny, až se erár v pase prohýbal. Zaťal sekyru do vrat pražského magistrátu tak přehluboko, že se vrzání po celém království českém rozléhalo!

A tak zima skončila, aby se znovu objevila. V prosinci mi nechala sestra před domem hrábě, abych konečně shrabal alespoň na části zahrady listí. Chodil jsem se koukat na hrábě, zda na nich již raší pupeny, abych zjistil, jestli už nebude jaro. A místo toho začalo sněžit a téměř dva měsíce byly teploty pod bodem mrazu. Má pořádkumilovná sestra hrábě asi uklidila, protože ze sněhu nekoukaly. Když před týdnem sníh roztál, tak tam bezpečně nebyly, ale nebylo tam ani listí, jen se kolem válí vajgly od cigaret. Já jsem nekuřák, takže je tam nejspíš hází můj švagr, též pořádkumilovný. Rozhodně nejsem hnidopich a je mi to trochu jedno, vajgly jsou papírové a mám dojem, že si je příroda, mocná čarodějka, rozžvejká, stejně jako zatočila s neuklizeným listím…

Po jaru opět přišlo mocné sněžení a my vyrazili na hory. Nemám rád jakýkoliv rychlejší pohyb a je jistě velkou kuriozitou, že s dvěma dámami, které jsem velmi urputně miloval a s jednou žiji, jsem se seznámil ve stěně, jak říkám sjezdovkám. Kolik ženských asi musí mít lyžaři oddávající se tomuto sportu často? Nedovedu si to vůbec představit! Já vyrážím jen jednou za rok na týden s „Tadra teamem“, jak se jmenuje naše družstvo do Rokytnice. Jak se termín našeho zájezdu blíží, začnou mne svědit chodidla, zkouším si doma lyžáky a dokonce, světe zboř se, jsem si koupil v bazaru lyže! To se stalo tak: přišel jsem do prodejny v Dejvicích, jejíž součástí je půjčovna, ve které jsem si každý rok lyže půjčoval. Přišel jsem se pouze informovat, zda nemohou rezervovat lyže pro úplného blba, co váží přes metrák, a příjemná dívka mi řekla, že když si u nich půjčuji lyže každým rokem, jestli bych si je nechtěl odkoupit. A já že jo: „A kolik by takové úžasné lyže koštovaly, madame?“ Chodila kolem regálů plných lyží, najednou vykřikla: „To jsou ony, přesně pro vás, na těch ještě naděláte štěstí!“ A podala mi černě zlaté lyže, kde psali, že jsou s titanovou vložkou pro velkou váhu. Hrdě jsem si je nesl domů, abych se své životní družce pochlubil, jak jsem dobře nakoupil. Ona má naprosto nezajímavé šedobílé a - pche! - bez titanu! Večer jsme se drželi za ruce a obdivně jsme na ně hleděli. „Co kdyby sis je zkusil?“ Tak jsem nazul boty a zacvakl je do vázání. „No, fakt ti jdou k pleti, dobře sis Honoušku vybral, kdepak, umělec se v tobě nezapře!“ Při té příležitosti jsme si vzpomněli, jak si naše kamarádka kupovala lyžáky a aby viděla, jak jí budou ve stěně, požádali jsme prodavače, který tam měl také bazar, jestli by nám nemohl jednu lyži s vázáním půjčit. Učinil tak, i vázání nám upravil na novou botu. Netušil, co chceme provádět. Jana si obula botu, zacvakla ji do lyže, dopajdala ke stoličce v krámě a konec lyže dala na stoličku, aby viděla, jak jí budou sedět na svahu, který znamená sjezdové lyžování. Prodavač cosi utrousil o opilcích, ale nakonec byl rád, že mohl boty prodat i po sezóně.

Nasedli jsme do našeho „skibusu“, naložili vše nutné a potřebné k tak náročné expedici a vyrazili pro mého syna, který do teamu již také patří. Ten přiložil další cinkající tašky a ve vánici jsme vyrazili z Prahy. Sníh končil před Mladou Boleslaví a dál po něm nebylo ani památky. Začínal zase až v serpentinách za Rokytnicí, a tak jsem zapnul čtyřkolku a jeli jsme jako páni. Šestilitr tiše bublal a překonal i kritický bod, prudké stoupání ve Františkově. Před chatou na nás již čekali pan hoteliér Tadra s chotí a vítací kocour, což je nádherný ohromný černý kocour, velmi přátelský, který si mne oblíbil. Pan hoteliér ostatní členy teamu vytáhl k chatě nesmrtelným terénním automobilem rumunské provenience a protože se prý začala třást země, bylo jim jasné, že jsem poblíž. Všichni již měli v ruce sklenku s „wellcome drinkem“, šampáněm, a my za mohutného řevu všech zúčastněných vystoupili z auta. Ne, přátelé, není to super drahý hotel v Alpách, ani v Aspenu, ale je to malá chata ve Františkově! Vždy, když k Tadrům přijedu, mám dojem, že se vracím domů. Je tam úžasná atmosféra! Tam si umí hosty hýčkat! Neuvěřitelná kuchyně, vlek kousek od chaty a bar vždy dobře zásobený.

Jako starý syn hor vím, že třetí den na horách je kritický a stává se nejvíce úrazů, takže jsem odzátkovali hned po odpoledním klidu. Pan hoteliér nám prostřel na terase před chatou. Kocour seděl vedle mě, má družka na něj žárlila, můj syn pomáhal s obsluhou. Prostě všechno bylo, jak má být. A do toho azzuro! V noci mínus deset a přes den na sluníčku teplo. Naštěstí jsme třetí kritický den přežili ve zdraví, jen mám dojem, že nějaký nezletilec spadl ze schodů. To holt mají z toho, že pijí nealko.

Miluji tento týden také proto, že se tam každoročně schází bezvadná parta lidí a i když tam jsem zdaleka nejstarší, mám dojem, že jsem jedním z nich. Co je pro mne nejdůležitější, že si nikdo na nic nehraje, nikdo tam není manekýnem. Ano, jsem starý a tlustý, ale jsem spokojený. Když se tam přeci jenom dostane někdo, kdo se rád předvádí (tím nemyslím členy hnutí „Puberta bez hranic“, ti to mají v popisu práce), tak brzy odpadne. Jeden dramatický umělec tam přivedl podivný pár, který okamžitě dostal přezdívku „Dolce Gabanna“. Celá rodina byla totiž oděna v hadřících od této firmy - a každý den měli jiné. Uvedli se tím, že při příjezdu spadli s autem do potoka a když jsem je vytáhli, tak nejenom že nepoděkovali, ale ani nepozdravili. Jak říkám, divní lidé. Přijeli jenom dvakrát, vloni paní Gabannová prohlásila, že je zvyklá na jiné niveau a že už nepřijedou. No, neplakali jsme pro ně. I když pan Gabanna předvedl úžasnou etudu s pyžamkem svého asi osmiletého synka Davídka. Vrazil na pokoj, který okupovala omladina a začal řvát, ať se přiznají, kdo vzal Davídkovi pyžamko. Nikdo se nepřiznal a on začal hystericky ječet, že se to zjistí, že to pyžamko bylo značkové, že na takové nikdo z nás nemá. Nakonec našel Davídkovo pyžamko pod polštářem v jeho pokoji. Kde ho hledal předtím, bůh ví. Nicméně se stalo oblíbeným, když někdo z omladiny přišel do jídelny, začali jsme na něj volat, jestli nemá Davídkovo pyžamko. Volali jsme to i na sebe a dodnes nikdo z nás neví, kde vlastně Davídkovo pyžamko je.

A tak skončil týden plný sportu a společenského vyžití, kdy nikdo z nás neviděl ani televizi, ani noviny a nikomu to nevadilo. Z „vrcholových“ sportovců se zase stali normální lidé, kteří se těší, až se sejdou příští rok. A Tadrům patří ohromný dík za to, že tak skvělou atmosféru na jedné horské chatě v Čechách umí vytvořit.