Všechno je relativní, se říká. V době mých studií na průmyslovce byla delikatesa bramborový salát v poledne v Koruně nebo knedlíky s omáčkou za korunu. Neuvěřitelné dobroty! Faktem je, že to bylo dáno věkem, nouzí, kterou jsme jako študáci vždycky měli, ale také tím, že v té době se saláty a obložené chlebíčky vyráběly většinou místně a nebyly to blafy přecpané éčky, aby to dlouho vydrželo.

Při poslední zmínce o české gastronomii jsem dostal několik tipů, kde se dají ještě sehnat dobré saláty a chlebíčky. Nikdo ale nenapsal, v kterém „mekáči“ mají lepší či horší hamburgery, ty jsou totiž všude stejně hnusné. Jídlo s chutí umělé hmoty, dá-li se vůbec mluvit o nějaké chuti. Stejné je to s kavárenskými řetězci. Jedna baba, ředitelka jednoho amerického, se projevila v našich novinách, že přijela do České republiky naučit Čechy pít a připravovat kafe. Panebože, fakt jsme čekali, až nás někdo z Ameriky přijede učit pít žbrundu s papírového kelímku, když u nás i ve vesnické čtyřce dostanete kávu do porcelánového hrnku a dnes vám někdy udělají i dobré espreso (i když já mám raději tradičního turka). Kdyby nás chtěl naučit pít kávu Ital, Řek nebo Arab, ale Američanka? Jediným kladem tohoto řetězce je, že v Americe mají kavárny v knihkupectvích Borders, což je dobrý nápad. Vlastně u nás v Akademii je také kavárna, v Kanzelsbergerovi na Václaváku také, ale s porcelánem a sklem, a poměrně nedaleko je i kavárna pana Rybky, v níž je knihkupectví.

Jednou trávil se mnou v jižních Čechách dovolenou můj tehdejší britský šéf s manželkou. Jsou to skvělí lidé, mám je moc rád. Brouzdali jsme po nejkrásnějším kousku naší země. Bill v každé hospodě tvrdě vyžadoval českou kuchyni nebo co se tady jí, takže jsme zásadně vynechávali různé pizzerie a číny a navštěvovali jenom tradiční hospody. V Lomnici nad Lužnicí jsme přišli do hospody hojně vyhledávané místními, a tudíž i dobré. Na jídelním lístku jsem našel skvělé jídlo „kočičák“, někde se tomu říká „lepenice“. V podstatě to jsou šťouchané brambory s česnekem a se zelím, někdy s párkem nebo kouskem uzeného. To mi moc chutná, a tak jsem to objednal a poprosil vrchního, aby nešetřili česnekem. Po úžasné gulášové polévce nám přinesli „kočičák“, tedy napřed přišel česnek a pak vrchní s jídlem. V mém šéfovi to jídlo zmizelo neuvěřitelně rychle a poprosil, jestli by nemohl dostat ještě jednu porci. Za chvíli jsme dostali repete a kuchařka s vrchním pokukovali z kuchyně, jak těm divným cizincům chutná. „Buď jste měli děsnej hlad, nebo vám to moc chutnalo!“ „Bylo to excelentní!“ pravil Bill a nožem lovil zbytky brambor.

V Třeboni bývala na autobusovém nádraží rybí jídelna. Prý se dnes někam přestěhovala, ale tam jsme strávili pomalu celé odpoledne. Vždy jsem učinil pokus kochání se památkami, ale po krátké prohlídce města jsme zamířili zpět do té jídelny na další chod. Bylo jedno, jestli to byl kapr, candát nebo štika, ale jídlo to bylo úžasné, čerstvé a za pár babek. Takhle jsme na etapy poznávali krásné město Třeboň. Domů jsme si koupili několik druhů salátů. Úžasný kulinární zážitek! Vždy, když čtu bláboly o superdrahých restauracích, mám dojem, že se jedná jenom o snobárnu. K čemu je mi steak z krávy s rodokmenem, když si nepochutnám? To mě může kdejaký kuchař s hvězdičkami od Michellina, Firestona nebo Baruma přesvědčovat, že slepice si nechává do svého jídla přivážet letecky každé ráno z jižní Francie, protože bla, bla, bla, ale takovou dobrotu nedokáže! Podle mne to jsou jenom kecy a marketing.

Několik let jsem bydlel vedle vyhlášené italské restaurace. Její majitel exhibuje v televizi se svou roztomilou češtinou a do jeho restaurace chodí naše tzv. celebrity. Nechápu, co je tam tak úžasného kromě cen. Byl jsem tam jenom dvakrát a pokaždé jsem byl zklamán. Jednou jsme měli jakési jídlo, které mi nechutnalo, což se samozřejmě může stát. Podruhé jsme si tam dali s posádkou letadla kávu a dost dobře nechápu, jak se ve špičkovém a jistě i drahém stroji dá připravit mizerné kafe! A tak si myslím, že onen veselý Ital je velmi dobrým obchodníkem, jenže s tím dalším je to již slabší.

Moje žena má chalupu v Českém ráji. Bůh ví, proč se to tam tak jmenuje. Po lesích se řítí cestou necestou davy zdivočelých cyklistů, kteří, když se přiřítí do první vesnice, hledají hospodu. Většinou marně. Na hradě Kost je hotel Helikar s restaurací, které je lepší se vyhnout. K čemuž dokonce nabádají i na internetu! V Sobotce je jediná restaurace, kde se dá jíst. Jmenuje se Pošta. Marně jsem bádal, jak se dá udělat hovězí vývar bez jediného mastného oka a vidíte, jde to! Dejte si ho v této restauraci. Jídla jako svíčková nebo knedlo vepřo zélo jsou bez jakékoliv chuti. Ne, že by masa bylo málo, je i dobře udělané, ale nemá to žádnou chuť. Skvostem Sobotky je ovšem cukrárna, kde jediní pochopili, že v tomto kraji leží peníze na zemi, že se stačí pro ně shýbnout. Cukrárna je opravdu neuvěřitelně dobrá! A kávu tam dělají excelentní, i když o tom neplácají v televizi. Naproti přes náměstí je hospoda pojmenovaná po jednom známém herci, chudák by se asi v hrobě obracel, kdyby viděl, jaký pajzl nese jeho jméno! Neuvěřitelný hnus! Záchody smrdí přes půl náměstí a mouchy tam z toho smradu nedotočí zatáčku! Opravdu, Český ráj to napohled, ovšem jenom napohled.

Na pražském letišti je stravování nejenom neuvěřitelně drahé, ale i velmi špatné. Je jedno, jestli se jedná na bývalou restauraci Praha, která byla v hale otevřené v roce 1968 jediná, nebo o nově otevřené restaurace. V přízemí letištní haly je tabulka se seznamem restaurací na současném letišti a je tam také vyznačena jejich cenová hladina. Trochu svitla naděje na cenově přístupné jídlo, když v nové budově byla otevřena restaurace Giga Bar, kde je formou buffetu jídlo systémem „sníš, co zmůžeš“. Ze začátku byla tato jídelna nabitá. Sehnat místo byl problém. Teď je v poledne prázdno. Proč? Protože jídlo je velmi nekvalitní, kolikrát páchnoucí. Druhým problémem je placení. V podobných restauracích se normálně platí paušál při vstupu nebo, jako v New Yorku v salat barech, si člověk vezme plastový obal, naloží si, kolik chce, a pak to u kasy dá na váhu a podle toho platí. V Praze šli zcela novou cestou, člověk si naložil, najedl a pak šel (nebo také nešel) ke kase, kde zaplatil. Nic ho totiž nenutí jít kolem pokladny, a tak musí podnik logicky prodělávat.

Takže v naší zemi je stále problém se pořádně a za přijatelné peníze najíst. Myslím si, že jídla nejsou ani okradená, ale špatně udělaná. Kuchaři neumí vařit! Jak je to možné? Nevím, prostě nezvládají svou profesi. Nikdo netouží po hvězdných kuchařích, ale lidem většinou stačí dobře se najíst. Ale kde? Česká rychlá občerstvení s tradičními chlebíčky a saláty nahradily bezduché „mekáče“ a „KFC“, v lepším případě Vietnamci se svými bistry. U posledně jmenovaných velmi kolísá kvalita. Od skvělých asijských specialit až po neuvěřitelné blafy z bůhvíčeho. V některých těchto bistrech byli šokováni i kontroloři, a ti jsou už na leccos zvyklí.

V televizi vystupuje holohlavý kuchař jménem Pohlreich. Nelíbí se mi, že ten člověk oslovuje dámy „ty vole“ a vůbec že je za každou cenu vulgární. Ale v jednom mu musím dát za pravdu: ve většině restaurací nezvládají kuchaři ani ta nejběžnější jídla. Když někdo touží po zážitkové gastronomii, prosím, je to jeho volba, ale myslím si, že devadesát procent lidí se chce jenom dobře najíst a nevykrvácet při tom!

*************************************

Výstava fotografií Jana Čecha z USA, Velké Británie a Kanady - letadla, architektura, příroda
Soukromá střední umělecká škola designu Vás zve na výstavu fotografií Jana Čecha. Akce se koná v Domově Svatého Karla Boromejského, K Šancím 50, Praha 6 - Řepy. Zde se můžete podívat na úvodní slovo Jana Čecha. Další autorovo vyprávění je na YouTube Neviditelného psa, snímky z vernisáže pak ve fotogalerii. 

Knihy Jana Čecha si můžete objednat zde.