25.4.2024 | Svátek má Marek


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 88

9.2.2010

Potkal jsem svou spolužačku z devítiletky Svatku. Kromě krásného jména Svatava měla ještě od pánaboha dané vychovatelské geny, a tak se stala předsedkyní třídy. Tu dělala celou devítiletku. Své nadání zúročila jako učitelka. Je s ní náramná legrace, takže vždy, když se sejdeme, vzpomeneme na nějakou historku ze školy a patřičně ji rozvedeme. A že nikdy nesedíme na sucho, to dá rozum!

„Pamatuješ, jak jsme byli v Muzeu V.I. Lenina?“ „Panebože, to si naštěstí nepamatuji.“ „No, to jsme mohli být v nějaké šesté nebo v sedmé třídě. A tam nám nějaká baba tklivě líčila, jak dělníci spolu s rolníky zaútočili na Zimní palác. Vyprávění bylo tak napínavé, protože blaho všeho pracujícího lidu na celém světě viselo jenom na tomto útoku. Signál k útoku dali hrdinní námořníci křižníku Aurora, kteří vystřelili z přední věže. A masa nespokojených a hladových dělníků se vydala šturmem ztéci bránu Zimního paláce, která byla hlídána nenáviděnými carskými gardisty. Vyprávění té paní bylo natolik napínavé, že jsme byli všichni jako pěna. Na zdi visela kopie Repinova obrazu, který vše věrně dokládal. A do toho ticha se Ivan Kubíček strašlivě uprd. A uprdnout se v Muzeu V.I. Lenina je ještě větší hřích než cizoložství! Jenže Ivan byl tak strašně napnutý, jak to s těmi nebohými útočícími dělníky dopadne, jak dopadne boj proti carské, po zuby ozbrojené přesile, že nedokázal potlačiti veškeré kony tělesné a tak, jako Aurora dala signál výstřelem k útoku, Kubíček dal signál k maléru. Místo pachu korditu po výstřelu z děla zbyl zcela jiný zápach biologického původu po Kubíčkovi. S babou to málem fláklo. Taková nehoráznost, taková drzost! Jenomže Ivan byl ještě vybaven pánem bohem neuvěřitelně prostým výrazem v obličeji, že každý musel uvěřit tomu, že k výstřelu došlo mimoděk. Nicméně baba si na naši třídu stěžovala a poslala dopis našemu řediteli soudruhovi Smetanovi. A já pak musela s Bočkem, naším třídním, v ředitelně líčit, jak se to stalo. Největší malér byl, že jsme se nemohli začít smát. A jak jsme oba ten smích překonávali, tak nám tekly slzy a ředitel se mylně domníval, že nás počínání Ivana Kubíčka dojalo k slzám.“

To, že všechno bylo jinak, že Aurora byla v té době v opravě v doku, že Zimní palác byl prázdný a hlídala ho jenom ochranka, že to všechno byla jedna velká lež jako ostatně vše, co souvisí s komunismem, to víme dnes. Ale v šedesátých létech? A ještě Lidový dům, kde bylo Leninovo muzeum umístěno, žák Ivan Kubíček takto znesvětil! Posvátné místo pro všechny dělníky, rolníky ba i pro pracující inteligenci, které ten maličký syfilitik skutečně navštívil! O něm jsem se dočetl jednu ohromně zajímavou věc, kterou o něm napsala jeho sestra a byla asi myšlena jinak, než jsem jí já porozuměl: Lenin, tehdy ještě Uljanov, jako dítě měl tak velkou hlavu, že neustále přepadával! A na co asi tak mohl padat, když to měl velké a plné revolučních myšlének, než na hlavu! Když jsem se to dočetl ve skvělém časopise Svět socialismu, který musel každý podnik povinně odebírat, hned jsem to vystřihl a dal jsem to na nástěnku, aby každý viděl, že nejenom syfilída, ale i časté pády na hlavu formovaly osobnost tohoto revolucionáře.

Po Ivanově incidentu jsme byli z muzea vypoklonkováni. Ivan znesvětil svatou půdu světové revoluce a jeho prd bloudí Lidovým domem dál. A napadá mozky nových obyvatel tohoto domu, protože jinak si nedovedu vysvětlit hovadiny, jako je třináctý, možná i čtrnáctý důchod a vůbec rozhazování plnými hrstmi z kasy, která je pohříchu prázdná. Takže žijeme v zemi, kde jsme sežrali dneska to, co bylo až na příští týden, abych parafrázoval slova komunistického plejboje Fučíka.

Zajímalo by mě, co se stalo s artefakty z tohoto muzea. Stejně tak co stalo s artefakty z Muzea Klementa Gottwalda, později přejmenovaného na Muzeum dělnického hnutí. V současné době je to opět Česká spořitelna. Na rozdíl od Lidového domu je to nádherná stavba s úžasným interiérem: majestátní schodiště s fontánkami, malované stropy, po Klémovi ani stopa a naštěstí ani po ostatních proletářských buditelích. Vřele doporučuji k návštěvě!

Jak to dopadlo s Ivanem? Mám za to, že vystudoval Vysokou školu geodetickou a v současné době se vyměřováním a počítáním i živí.

V divadle Říše loutek, nyní Divadlo Minor, měli ve foyer model křižníku Potěmkin, což na rozdíl od Aurory byla loď, která se skutečných bojů zúčastnila. A pěkná loď to byla. Vždy, když jsme tam se školou museli jít na nějaké úžasné představení, jediné, co nás zajímalo, tedy nás kluky, byl tento model. Pamatuji si, jak jsme tam byli na posledním představení někdy v osmé třídě, to znamená mezi třináctým a čtrnáctým rokem věku. Už samotný fakt, že nás berou na loutkové představení v tomto věku, znamenal koledovat si o malér. A ještě uvědomělá sovětská hra o třech bratřích, kde dva byli strašně líní, a tak je hrály loutky, a Ivan byl pracovitý, a tak vyrostl a hrál ho člověk. Byla to neskutečná ptákovina. Žáci devítiletky ze Žižkova si vzali na představení praky a stříleli po všem, co se na jevišti hlo. Když jsem později jako dospělý jezdil s divadlem Drak, zjistil jsem jak je to pro herce nebezpečné a bohužel i dost rozšířené. Ale zpět k představení o Ivanovi. Z divadla nás vyhodili, když se skácely kulisy. A pak už jsme nikdy do Říše loutek nemuseli. Jak dopadl asi model křižníku, když bylo divadlo mnoho let zavřené?

Napsal jsem o komunistickém plejbojovi Fučíkovi. Jeho žena Gusta se stala po válce profesionální vdovou. Nevím, jak si dokázala vzít mrtvolu, protože byla prokazatelně Fučíkovou milenkou a nikoliv manželkou, ale to je asi jenom další lež. Nicméně se celý život úspěšně živila památkou zbožštělého Julka. Chodila po Praze s parukou nakřivo a ověšená metály a na požádání vyprávěla báchorky o Fučíkovi. Dotáhla to až na předsedkyni Svazu žen, kde ji pro senilitu vystřídala vyučená dámská krejčová Marie Kabrhelová. O Gustě se říkalo, že to je nejskromnější Upír, že vydrží s jednou mrtvolou celý život. Ale není sama. Taková Yoko Ono, jejíž jediná dějinná úloha byla, že dokázala zcela rozvrátit Beatles, žije z památky Johna Lennona dodnes. Sama nikdy nic nedokázala, podle mne je to podprůměrná umělkyně, která svůj úspěch staví jen a jen na památce Johna. O větší šok to pro mne byl, když na zahájení olympiády v Turíně měla přednést text nejslavnější Lennonovy písně Imagine. Začala příšernou angličtinou drmolit z papírku text písničky. Nejenom že mě šokovalo, že po tolika letech života v Americe neumí pořádně anglicky, ale že si ani nedala tu práci pár veršů se naučit nazpaměť! Zato na všech záběrech z konce Lennonova života sedí nebo stojí vždy jen několik centimetrů od něj. Když jsem viděl, jak při jakémsi koncertu, kde byl jako host Chuck Berry celou dobu, co zpívají Johnny B. Goode, ona laboruje s mikrofonem a asi dvakrát bouchne do jakéhosi bubnu, který má pověšený přes rameno. Zde bych rád použil přirovnání z oblasti skotu, ale nemohu, neb Pes je seriozní deník.

Není to samozřejmě jediná profesionální vdova. V poslední době se v několika našich denících objevil rozhovor s jednou takovou vdovou. Je to až dojemné, jak takové ženy, ve skutečnosti úplné nuly, dokážou bezostyšně žít ze slávy svých velmi úspěšných mužů.

Dnes po Fučíkovi ani pes neštěkne, ale Lennon bude díky své muzice nesmrtelný, a tudíž bude Yoko Ono stále přinášet nezaslouženou slávu a peníze.

Muzea Dělnického hnutí a Leninovo muzeum vzal čert. Muzeum komunismu v Praze vlastní Američan a pro naše děti je takové vyprávění totéž, co bylo vyprávění mého dědečka z doby, kdy sloužil na rakouské bitevní lodi.