28.3.2024 | Svátek má Soňa


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 87

2.2.2010

Jsem už dnes pamětník, a tak se potýkám s počítači a s technikou obecně. Nebojte se, klidně můžete cestovat letadly, která opravuji, mé profese se to netýká. Ale když dělám něco na počítači, to je věda! V tom, co je pro generaci mého syna hračka, já tápu. A ta potvora počítač to ví a vychutnává si mě. Několikrát jsem měl už článek dopsaný, jenom na něm udělat pár korektur a znovu si to přečíst, ale, ouha, článek někam zmizel, nikde není. „A uložil sis to, tatí?“ „No, asi jo, já nevím, byly tři hodiny ráno, kdo si to má pamatovat?“ „Ježíši, já se z tebe zblázním, tys to neuložil, určitě sis to neuložil a odešel jsi od počítače, že jo?“ „No, já ho nechal spát, jak ty říkáš, a když jsem to otevřel, tak tam už nic nebylo, ostatně jsi říkal, že se to ukládá samo, že jsi mi to tak nastavil.“

Synek dostane v obličeji výraz zřízence z ústavu choromyslných, když se mu ani napotřetí nepodaří přesvědčit chovance, že je mezi toaletou a výtahem dost podstatný rozdíl. Sedne si k mému počítači a začne mi vysvětlovat, jak se články ukládají, ale to já přeci vím, ale netuším, proč zmizel zrovna tenhle. Jak jsou na tom počítače se zákonem zachování hmoty? Vždyť nic na světě se neztratí, pouze se to může někam přestěhovat, případně se to může změnit... nebo tak. Prostě ten článek tam asi někde bude, jenom nevím kde a ani můj moudrý syn ho nenašel. Nebo bude tam, kde jsou mé klíče od auta. Jo, jo, tak to bude.

Jak to může souviset? V pátek jsem šel k autu s tím, že si musím dát něco do druhého auta, které je momentálně nepojízdné. Klíče jsem si dal doma do kabátu, prošel jsem zahradou a u branky jsem je už nenašel, nebyly ani v kabátě, ani v tašce, prostě nikde. Všude kolem závěje sněhu. Bylo šest hodin ráno a já musel do práce. Snad je budu mít doma. Ometl jsem auto a vyrazil směr letiště. Podívám se po nich, až se vrátím. Vrátil jsem se domů až v osm večer a sněžilo. Doma klíče nebyly, nebyly ani zapadlé v autě, ani pod sedačkou, prostě nikde. „Prosím tě, asi sis je nechal někde na nepravděpodobném místě, člověk takové věci dělá.“ Zuzana druhý den obrátila byt na ruby, našla spoustu zajímavých věcí, které jsem také kdysi hledal, ale klíče nikoliv.

Protože jsem se vracel každý den až za tmy, poprosil jsem švagra Tondu, jestli by se po nich za denního světla nemohl podívat. Tonda vzal hrábě a závěje rozhrabal, ale klíče nikde. Dnes jsem byl první den doma, a tak jsem to vzal hráběmi ještě po něm - také nic. Prostě data z počítače a klíče od auta jsou nejspíš na stejném místě, dokonce je možné, že jsou tam, kam se dost často posíláme.

Kamarád Tomáš, který se mi o má obstarožní americká auta stará, dostal nápad, že by bylo dobré počkat na léto, až sníh roztaje, že určitě někde budou ležet. To teda nebyl dobrý nápad! Takže zavolal svým kamarádům zámečníkům. Ti mu od jednoho auta dělali klíče pětkrát, protože byl schopný pětkrát je ztratit: „No vidíš, a ty jsi naštvaný, žes je ztratil, já jsem větší blbec než ty!“ To mě sice rozesmálo, ale nepotěšilo. Prostě někde je nějaký prostor, kam věci mizí.

Nepravděpodobné prostory jsou takové prostory, kam něco podvědomě odložíme a pak to nemůžeme za boha najít. Dnešní doba je závislá na komunikačních pojítkách. Za našeho mládí věci jako internet nebo mobil neexistovaly, a přesto jsme se dožili vysokého věku. Jednou syn mé přítelkyně hledal svůj mobil. Vypadalo to, že se bez mobilu zhroutí. Byl si jistý, že ho nechal v obýváku nebo u sebe v pokoji.

„Nojo, když se mi furt ve všem hrabete, tak pak nemůžu nic najít.“ Já osobně bych do jeho pokoje nešel ani náhodou a kdybych tam už opravdu z nějakého důvodu musel, tak jedině za doprovodu statného policisty. Pravdou je, že už nemá různě po pokoji svačiny ze školy z minulého týdne, takže jistá pachová složka již zmizela, je mu dvacet pět, ale je to umělec, a tak má většinu svých nedokončených projektů různě po židlích, posteli a podlaze, takže hrozí nebezpečí, že bych mohl něco nenahraditelně zničit, pominu-li fakt, že tam nemám co dělat.

Ale zpět k mobilu. Odešel, zcela zhroucený, do školy. Je to jasné, bez mobilu do školy, kdo to kdy viděl, to by se mohl společensky úplně znemožnit! Když odešel, udělal jsem si snídani a napustil vanu. Měl jsem volno a chtěl jsem si to užít. Najednou jsem slyšel divný zvuk. „Co to, sakra, může být?“ Za chvíli to přestalo. Vykoupal jsem se a když jsem seděl u kafe, divný zvuk se opakoval. Obcházel jsem kuchyň a hledal zdroj tohoto divného zvuku, ale než jsem došel k cíli, tak to přestalo. Napotřetí jsem to měl! Tentokrát jsem šel k lednici a když jsem ji otevřel, ležel tam synkův mobil! Proč ho dal do lednice, nedokázal později vysvětlit. Tedy on se mylně domníval, že jsem mu ho tam dal já nebo že tam ani nebyl...

On v té době, když se najedl, odkládal do lednice také prázdný talíř, sklenice od pití a jiné zcela nepochopitelné věci. Šlo to až tak daleko, že jsem napsal na ledničku velký nápis Toto je lednice a na myčku Toto je myčka. Dnes už s tím potíže nemá, ba dokonce žertuje, že se musí podívat do ledničky, jestli mu někdo nevolal.

Klíče od auta a klíče vůbec, to je můj klíčový problém. Měl jsem jeden svazek klíčů. Tam byly klíče od bytu, ale také od práce a od mých aut. „Prosím tě, to musíš mít takový strašný svazek klíčů, to jako seš větším machrem, nebo co?“ Bylo to v době, kdy na mně mé bývalé ženě vadilo úplně všechno. Tak jsem udělal nepředloženou věc a klíče rozdělil na dva svazky - klíče od domu a od práce. Takže se stalo to, co se nutně stát muselo: přijel jsem do práce a měl jsem klíče od domova a naopak. V době, kdy jsem bydlel ve Vršovicích, jsem jednou jel z práce. Když jsem šel z práce, těšil jsem se na svůj krásný záchod s příruční knihovničkou.

Přijel jsem domů, šel jsem naší ulici a věděl jsem, že za chvíli už musím sedět na oné místnosti. Leč ouha! Měl jsem v kapse klíče od práce! A tak jsem za hlasitého nadávání sobě samotnému nastoupil do tramvaje, pak do metra a nakonec do autobusu sto devatenáct. Když jsem přijel zpět na letiště, má střeva si již žádala své. Povídám řidiči: „Kdy jedete zpátky, já jsem si zapomněl ve skřínce klíče od bytu a ještě musím nutně na záchod!“ „V klidu pane, já na vás počkám, jsme jenom lidi, to se může stát každému.“ A tak jsem pelášil do šatny, použil jsem toaletu, vzal klíče a poklusem proběhl halou do autobusu, který tam skutečně ještě stál, jak řidič slíbil. Ve chvíli, kdy jsem mu šel poděkovat, že na mě počkal, zahalekal na celý autobus: „Už je tady ten sklerotik, co si zapomněl klíče a byl se vysrat? Jo? Už můžeme jet?“ Zařval jsem hlasem mocným na celý autobus: „Všechno je v pořádku“. A pro německy mluvící turisty jsem dodal: „Alles in Ordnung!“ Celý autobus na mě nevěřícně koukal, ale mně to bylo jedno, neboť staré přísloví praví: „Jsi-li chud, o posměch se nestarej!“

Když jsem dělal v cizím žoldu, jel jsem po půlnoci domů z práce služebním autem. Nad Mírákem je jakási diskotéka, tedy tehdy byla, nevím, jestli je tam i dnes. Když jsem odbočil na Francouzskou, stála tam spousta policejních aut a mezi nimi pobíhali zakuklenci v černém. Jeden mě stavěl, já mu povídám, že bydlím ve Vršovicích, jestli mohu projet. On něco řekl do vysílačky a pokynul mi, abych jel. Když jsem přijel k domu, opět jsem neměl klíče! Mohl jsem jet Nuslemi a přes Smíchov, ale byl jsem utahaný z práce a nepřemýšlel jsem. A tak jel jsem zpátky na letiště přes náměstí Míru. A opět mě stavěli zakuklenci. Auto pomalované jak cirkusácká maringotka, to si pamatovali, a tak, jak mě viděli, jenom mi ukázali, abych jel. Jestli si myslíte, že jsem z letiště jel přes Smíchov, tak jste neuhádli. Opět jsem jel kolem této akce, to už si ťukali zakuklenci na čelo a nakládali nějaké provinilce do antonů. Jel jsem opatrně, abych nepřejel ty, co ještě leželi na zemi a kterým klečeli zakuklenci na zádech. Ti policajti musel mít dojem, že na letišti je nějaká akce, když je takový trouba neustále rušil!

Už jako malý chlapec jsem začínal s klíčovým problémem. Byli jsme na dovolené v Nekoři. Když dovolená končila, táta s mámou všechno naložili na naší zetku, což bylo úžasné auto, které před válkou vyráběla Zbrojovka Brno. Všechno bylo naloženo, včetně postýlky na střeše, kde na střešní nosič táta vyrobil neuvěřitelnou pyramidu. Ta byla ukončena nočníkem, jako je třešinka na dortu. My se ségrou už seděli v autě a táta se začal nervózně šacovat: kde jsou klíče, sakra? Všechny své kapsy prohledal, nakonec s mámou rozebrali pyramidu na střeše a všechno rozbalili. Klíče nikde!

„A co vlastně hledáte? Nehledáte náhodou klíče? Ten váš roztomilý chlapeček je hodil tady do toho kanálu!“ Napřed jsem dostal pár facek, pak táta sháněl někoho, kdo mu pomůže otevřít kanál. Nakonec klíče vytáhl svařovacím drátem. Vše se opět naložilo a vyrazili jsme směr Praha. Tentokrát bez tradičního rodinného zpěvu, ba řekl bych, že až do Prahy jsme byli všichni zticha.