Znám jednoho Kubánce, který na rozdíl od svých soukmenovců, kteří tančí sambu, kouří doutníky a pokud možno se vyhýbají práci, dostal šílený nápad: zamiloval se do rolby. Ano, do rolby, pásového vozidla do hor, které mimo jiné slouží k úpravě sjezdovek. Svůj sen uskutečnil, rolbu si koupil. Jak známo na Kubě mnoho sjezdovek není, ba dovolil bych si říci, že tam není žádná, a tak hledal místo, kde by ji mohl použít. To místo našel v Rokytnici v Čechách. Tak se dostal Kubánec na české hory, kde jezdí se svou rolbou. Našel si i jeden vlek, který si pronajal a kde upravuje sjezdovky. Tak se ve Františkově setkáte se snědým chlapíkem, který legrační češtinou baví lyžaře. A večer, když je vlek vypnutý, zapne reflektory své rolby a vyrazí do stěny. Když nás viděl popíjet před chatou, nastartoval svého miláčka, kubánská krev se v něm probudila a tradá k nám. Ještě ani rolba nestála a už vystupoval se svou skleničkou v ruce: „Komu dnés pšipíjim? Ja sem váš vlekaš a kopcouděžavatel.“ O sjezdovku i o vlek se stará dobře. Když je fujavice, popíjí grog a říká: „Zase padá to bílý svinstvo a je sašranej zím!“

Tenhle člověk měl ve stánku s občerstvením Barbínu. Krasavici slovenské provenience, která chodila celá v růžovém. Děvče bylo celé vyumělkované. Řasy měla tak dlouhé, že nemohla nosit černé brýle, protože by si je řasami odřela! Této dámě co dal pánbů na designu, to jí vzal na rozumu. Prodávala mimo jiné hranolky. Viděl jsem hranolky odvažovat, dávat je na kelímky nebo na lžíce. Ale tato dáma měla neuvěřitelnou metodiku: hranolky vysypala z friťáku na stůl a hraně stolu je srovnala na za sebou. Když byl vláček z hranolků dlouhý jako hrana stolu, shrábla ho na tácek! V životě jsem něco takového neviděl a asi už neuvidím. Je fakt, že tato metoda není příliš rychlá, takže když pět dětí za sebou chtělo hranolky, udělala se u stánku fronta,.

Dalším živým inventářem tohoto vleku je vlekař, který nosí neustále stříbrné plastové černé brýle. Nesundává je, ani když je šero a sněží. Jedna kamarádka ho po několika grogách velmi pečlivě pozorovala a pak nám sdělila skutečnost, že on se s těmi brýlemi už narodil. Tento člověk jednou předvedl vrcholný výkon. Lyžování ve čtyři hodiny skončilo, Kubánec vypnul vlek a on usnul na své židličce, seděl u vleku a padal na něj sníh. Asi po hodině, když tam stále seděl, jsme měli dojem, že se mu asi něco stalo, tak jsme ho jeli vzbudit a on se divil, proč ho budíme, že se mu krásně spalo. Setřepal ze sebe vrstvu sněhu a šel s námi na panáka. Po této zkušenosti jsme řekli Kubánci, ať mu nezapomene říct, až bude končit sezóna, že má jít domů, že by tam mohl sedět až do další zimy. „On je neuvěšitelnej, já mám rýmu furt, on usne na sněhu a ani nekejchne!“ Děvče kamsi odvál čas a my máme po legraci, protože sledovat prodavačku, jak rovná hranolky do fronty, to byl zážitek.

Již dávno nevyvádím jako za mlada. Věk člověka uklidní. Játra a vysoký tlak si také řekly své, a tak mé dnešní excesy jsou daleko mírnější a dávno nejsou tak úderné, jako bývaly. Ale že bych se usadil? No to snad ne! Před několika lety jsme s mou životní družkou jeli pod stan. Za tím účelem jsme si koupili stan ve výhodné nabídce jednoho řetězce. Nabídka byla tak výhodná, že za dvanáct set korun českých byl nejen stan, ale i dva spacáky k tomu. No nekupte to! Bohužel, cena odpovídala kvalitě. Spacáky byly pravděpodobně vyrobeny pro malé děti, protože ten můj mi končil v podpaždí, a stan byl iglů, ale jednovrstevné, takže ve stanu pršelo, i když venku bylo úplné sucho. Na jeho stěnách se srážela pára z našeho dechu. Nemohl jsem se pořádně vyspat. Vždy, když jsem se ve stanu otočil, tak na mě zapršelo. Když jsem se konečně nějak zavrtal a usnul, ve spánku jsem se otočil a připlácl jsem si mokrý nylon na hubu. A bylo zase po spaní. Zuzana může spát závodně, a tak si vesele pochrupávala. Také dostanete spravedlivý vztek, když nemůžete spát a vedle vás klidně spí osoba, byť milovaná? Různě jsem se převaloval, až se začalo rozednívat. Pak jsem vzal spacák ze stanu ven a klidně jsem usnul.

Druhý den se večer přiblížila bouřka. Šli jsme si lehnout kolem půlnoci a to už blýskalo. V podstatě bylo jedno, jestli bude téct do stanu, tam pršelo normálně, jak jsem napsal. Oblohu začaly křižovat blesky. Pauza mezi bleskem a hromem se zkracovala, až byla bouřka u nás. Stanem začal lomcovat vítr a nápory deště. Ovšem ve stanu pouze poprchávalo jako obvykle, čili zjevně nic nepropustil. V takové čině ani Zuzana nemohla usnout. Vzal jsem jí za ruku. Ona jenom spokojeně vydechla. Není nic hezčího, než když člověk vám milý vás v bouři drží za ruku, že?

Jenomže já si její ruku dal před svůj obličej a malíček její ruky jsem si strčil do svého nosu. Zuzana dostala záchvat smíchu: „Co blbneš, proboha?“ „Je bouřka, tak se uzemňuji, víš, že u letadla musí být všechny části vodivě propojené?“ „Panebože, ty jsi cvok!“ Tak jsme setrvali dokud bouřka nepřešla. Z vedlejšího stanu se ozvala naše kamarádka: „Zuzano, bojíš se?“ „Ne, nebojím se, já jsem uzemněná.“ „Cože jsi? Uzemněná a jak?“ „To bych ti těžko vysvětlila, mám prst v nose mého Honouška, to se ti pak nic nemůže stát.“ Z vedlejšího stanu se ozval řehot pana inženýra: „Panebože, vy jste potomci!“ „Pitomci možná, ale uzemněný!“

Mám dojem, že když mě něco napadne a připadá mi to veselé, musím to sdělit své družce. Přeci ji o to nepřipravím, že. A tak se někdy stane, že mám dojem, že Zuzana proklíná chvíli, kdy mě na horách před dvaceti pěti lety potkala. Říká se, že po dlouholetém soužití partnerů se jejich podoby sbližují. To bych Zuzaně, emeritní krasavici, nepřál. Také se to říká o pánovi a jeho psu. To vím, že platilo u Káji Saudka. Ten chodil u nás v ulici se psem a ten vypadal jako zmenšený Kája na čtyřech nohách.

Nedávno jsem večer popíjel nápoj pečlivě destilovaný hodnými Iry. Zuzana se vrátila z práce utahaná jako kotě. Nalila si skleničku vína, zapálila si cigaretu a vyprávěla mi, jak Ruzyně bojuje se sněhem. A nejenom Ruzyně, ale celá Evropa. Já měl volno, a tak jsem se na sníh koukal jenom z okna. Na chvíli jsem vystrčil nos, abych odklidil sníh z chodníku a abych proházel cestu zahradou k brance. Úplně mi to stačilo. Celé odpoledne jsem si četl a seděl v teple. Zuzana mezitím uklidňovala pasažéry, že poletí hned, jen co se dostaví transitní cestující. Mezitím se zase Praha zavřela , protože museli odklidit sníh z dráhy. A tak se stalo, že se vrátila až v noci, utahaná jako kůň. Ani nechtěla jíst, jenom si dala kapku vína a šla spát.

Jenomže mě napadla kravina. Měl jsem chytrou vodu v hlavě a to u mě od nápadu k jeho realizaci nebývá daleko. Zuzana již ležela v posteli a já si nevšiml, že už spí. Povídám jí do tmy: „Musím ti něco říct a je to smutný.“ Zuzana se probudila a rozespalým ustrašeným hlasem se mě zeptala, co se stalo. „Víš, že 14. března v roce 1953 zemřel soudruh Klement Gottwald?“ Zuzana zašárala po vypínači stolní lampičky a rozsvítila: „Honoušku, už jsem za svůj dlouhý život potkala hodně volů. Ale ty jsi vyhrál. Ale já tě stejně miluji! Panebože, kdes na takovou kravinu přišel, teď o půlnoci?“ „No já nevím, ale mám dojem, že bys to měla vědět.“ „Teď o půlnoci je to skutečně zásadní informace.“ Zhasla a otočila se ke zdi. Za chvíli jsem z ložnice slyšel její smích: „Panebože, to snad není pravda, to je snad hned druhá nejdůležitější informace, hned po té, cos mi sdělil, že máš v noci službu, a když jsem se tomu divila, že seš doma, tak jakou službu. A tys mi sdělil, že se musíš ve dvě hodiny v noci uprdnout, že to je místo časového znamení. Když jsem se tě zeptala, proč právě ve dvě a proč právě ty, tak jsi mi řekl, že to tak na tebe vyšlo. A že prdem se oznamují hodiny kvůli tomu, aby i hluchý věděl, že jsou dvě. To jsem si bláhově myslela, že byla ta největší pitomost, ale ty se překonáváš!“

Bez ptákovin by byl život smutný a nudný. Musím se přiznat, že to někdy přeženu tak, že se Zuzana i rozpláče. To mě mrzí, ale naštěstí její smutek z toho, že žije se slabomyslným magorem brzy vyprchá díky tomu, že předvedu nějaký vrcholný intelektuální výkon, jako že nezapomenu nic, když jdu do práce, nezapomenu pas a letenku, když jedeme na dovolenou a tak podobně. Což se mi nestává často, ale snažím se!

**********************

Přistání Jana Čecha Na Ostrově v Berouně!

Tentokrát Jan Čech, autor úspěšných knížek Droga zvaná letadla, Nazdar orlové a Vzpomínky z druhého kopce, zavítá mezi své příznivce v Berouně, kterým je vůně leteckého benzinu a zvuk leteckých motorů rajským opojením! Přátelské posezení bude spojeno s autorským čtením, promítáním nepublikovaných fotografií a autogramiádou.

Všechny knihy Jana Čecha budou na místě k dostání za přátelskou cenu, včetně 2. vydání knihy Droga zvaná letadla, které zde bude poprvé uvedeno.

Kdo chce a může se dostavit: ve středu 27. ledna od 18 hodin v hotelu Na Ostrově, Na Ostrově 816, Beroun.

Před i po setkání vám budou všechny služby hotelu plně k dispozici, a čeká vás také i malé překvapení!

**********************