Sedím v arkýři, sníh se prohání kolem oken a v rádiu neustále varují před sněhovou kalamitou. Mám před sebou tři dny volna. Po nočních, kdy jsem běhal v mraze po betonu letiště, to je krásná představa, být doma a nikam nemuset. Měl bych odstrojit stromek, ale když to neudělám, také se houby stane. Kdo mě honí? Nikdo! A tak sedím v ušáku a jsem strašně líný. Není to krása?

Představuji si, jak bych se teď jako řidič kamionu někde smýkal, za sebou bednu s několika tunami nákladu. Jasně, kamioňáci jsou na to zvyklí, stejně jako já na to, že musím ve vedru, mrazu, dešti nebo sněhu opravovat letadla a o tom, že bych to dělal pod střechou si mohu nechat jenom zdát. Je mi jich ale líto a i když na ně nadávám, když se předjíždí - jeden jede osmdesát, druhý osmdesát dva a jedou vedle sebe deset minut, než ten pomalejší (v jejich pojetí: větší srab) dá konečně nohu z plynu a nechá toho druhého předjet. V zimě, a zvlášť v takové jako je teď, se jim pomsta za takové frajeřiny vrátí stokrát. Jedou dolů z kopce, náklad je tlačí, řízení je gumové a brzdy zrovna nějak nebrzdí. Nebo jedou do kopce, hlavně nemuset brzdit, už bych se nerozjel a najednou před ním udělá myšku nějaká fóbie nebo octavie a on musí přibrzdit a pak začne hrabat a malér je tady. Nebo autobusáci. Mají za sebou cestující, kteří jim věří, že je odvezou z bodu A do bodu B. Cestujícím je úplně jedno, že to klouže, že si autobus jede kam chce, zaplatili si, tak chtějí jet!

Naše pošťačka ve válenkách jde se skloněnou hlavou proti vánici a radostně na mě mává, že mi nese nějakou poštu. Kde ta ženská bere pořád takovou dobrou náladu? V takovém počasí je brašna s dopisy těžší než normálně, stupidní letáky o tom, jak někde dostanete něco skoro zadarmo, jsou tištěné na kvalitním, tudíž těžkém papíru. Tady v kopcích to nemá jednoduché a ona má stále dobrou náladu! Nemá už tu klasickou koženou brašnu s kovovým rámem a s houbičkou na vlhčení prstů na řemeni. Tu měla paní Chodounská, o které jsem již psal, která se na této brašně vozila. Na těch současných by to asi nešlo. Kdysi v padesátých létech si máma přivydělávala šitím lyžařského vázání. Byly to takové jako botičky bez špičky. Takové vázání je dnes asi jenom v muzeu v Jilemnici. Ta jsme se ségrou dostali k lyžím. Zkoušeli jsme to na zahradě. Bráchanec nám pomohl vybudovat na zahradě trať a jezdili jsme jako o závod. Pak jsme se přesunuli na kopec za barákem, kde nebyla tehdy ještě sběrna surovin (dnes opuštěná). Tam jsme celá parta jezdili a když začal sníh ubývat, začali jsme to polévat hadicí z garáží. Kristepane, to byly držkopády! Máma byla vždycky ráda, když jsme se nějak doplazili domů a neměli nic zlomeného.

Lyžařský svah nám nahradil všechny zájezdy do hor. My jsme nikam nemuseli. Jednou nás táta vzal do Velké Úpy, tam měl jejich podnik chatu. Byl to velký dřevěný dům. Museli jsme si tam topit a vařit. Vařila ségra, já v té době ještě neuměl, tak jsem musel mýt nádobí, což dodnes dělám velmi nerad. Na tu dobu mám dvě vzpomínky. Jedna je na dřevěný domek u Úpy, kde majitel vybudoval nádhernou krajinku s vláčky o rozchodu OO, což byly velké plechové vláčky, které jezdily na třech kolejích, kde ta prostřední byla napájecí. Chodil jsem rád nakupovat, protože kolem tohoto domku cesta vedla. Jaké bylo mé zklamání, když jsem ho nedávno hledal. Domek stále stojí, jenže je v něm prodejna odporného křišťálu, jehož hustota je v dané lokalitě poměrně značná. Asi si majitel neuvědomil, že historické modýlky vláčků by dnes měly značnou cenu. Škoda!

Druhá vzpomínka je, když nám z Prahy volala máma, abychom domů nespěchali, že jsou vyhlášené uhelné prázdniny. To znamenalo, že není uhlí a není ve školách čím topit. Samozřejmě jsme kvůli tomu neplakali. Zimní prázdniny se protáhly nakonec na tři neděle! Nevzpomínám na doby minulé zrovna se slzou v oku, ale když jsme museli zůstat doma a nemuseli do školy, protože někde zamrzly vagóny s uhlím a nebylo čím topit, to byla krása! Se slzou v oku jsme vzpomínali na heslo, které viselo u nás ve škole na chodbě: „Správní chlapci volí hornické povolání!“ Jestli se dobře pamatuji, ze školy na Plzeňské nikdy nikdo horníkem nebyl. Akorát, když matykářka Postránecká pochválila Karla Rychlovského, že je prima hoch, tak Láďa zařval: „Když si prima hoch, tak di do dolů, vole!“

V naší škole vůbec visela úderná hesla. Na jedno si ještě pamatuji: “Každému podle jeho potřeb, každému podle jeho zásluh!“ To údajně řekl Klement Gottwald, ovšem já osobně silně pochybuji, že by z hlavy syfilitika vypadlo takové moudro. Pravdou ale zůstává, že jeden čas, když někdo přišel do školy, dostal záludnou otázku, zda měl nějakou zásluhu. A když dotyčný netušil, co bude následovat, řekl, že ne. Tedy poté, co byl dovlečen na schody, kde byl tento nápis vyveden z polystyrenu a on ho musel nahlas přečíst. „Takže nemáš zásluhu, nemáš ani potřebu!“ a byla mu odebrána svačina. Ještě jedno heslo tam viselo: „Kdo chce zapálit, musí sám hořet!“ Původcem této prostopravdy byl Felix Džeržinský, zakladatel klubu vrahů, zvaného jako ČEKA, čili sovětské bezpečnosti. Pamatuji, jak Honza S. při dějepisu toto heslo použil, když se profesor Tater ptal na to, co řekl Mistr Jan Hus, když zapalovali jeho hranici v Kostnici. Tento spolužák nás opustil v sedmé třídě, neb byl intelektuálně nesmělý. Když jsem ho v osmdesátých létech potkal na Plzeňské, vzpomněl jsem si na to a věděl jsem, že to byl sice velmi hloupý kluk, ale jinak celkem hodný. „Co děláš, Honzo, jak žiješ?“ „Já teď dodělávám práva. To víš, musím se vzdělávat.“ „Cože, ty děláš práva? To si děláš srandu, ne?“ Bylo to dávno před plzeňskou fakultou, ale podobnou školu mělo už tehdy vnitro. „To víš, jako vyšetřovatel bezpečnosti musím mít vysokou.“ „Cože, ty jsi vyšetřovatel? Tak to kdyby mě zavřeli, tak budu mít u tebe protekci, že jo?“ „No to asi ne, já těm, které znám, měřím přísnějc!“ A já se nestačil divit, kam až to může absolvent sedmi tříd základní školy dotáhnout! Vnitrácká práva, kde se dalo studovat i bez maturity, kde mohl dostat titul JUDr. sebevětší blbec, mají v Západočeské univerzitě hodnotného nástupce …

Předčasně naši třídu opustila také Máňa. Ta skončila v osmé. Dcera košířské prostitutky, která bydlela v – dávno zbouraném - přízemním domku na křižovatce Holečkovy a Plzeňské. Tam si její maminka vodila kunčofty a Máňu vyháněla na ulici, aby nerušila. Tak holka večer courala po Plzeňské. Jednou ji tam potkala moje máma, která dělala cvičitelku v Sokole na Klamovce. „Máňo, co tady děláš, proboha, vždyť je strašná zima a ty jsi jenom ve svetru. Proč nejsi doma?“ „Já domů nemůžu, máma tam má práci.“ „Tak pojď se mnou do sokolovny, pojď si protáhnout tělo.“ A Máňa šla. Máma jí dala nějaké trenýrky a cvičky po ségře, tělocviku ji vzala k nám, napustila jí vanu, vyprala všechno, co měla na sobě, a dala jí čisté prádlo. Naučila ji žehlit a prát. Přes zimu k nám Máňa vždycky po tělocviku chodila, najíst se a ohřát, ale v létě se z ní zase stalo dítě ulice. Když nás v osmé třídě opustila, tak zatímco ostatním spolužačkám se teprve odrážely bradavky od hrudníku, Máňa měla už solidní trojky. Její postava a profese její matky jí předurčily zaměstnání. Jak si naši rodinu oblíbila, tak kdykoliv nás viděla, už z dálky halekala: „Dobrý den, paní Čechová, jak se máte? Nazdáár Honzo, jak žiješ?“ A bylo jedno, že se do té chvíle zaobírala něčím úplně jiným. Byla to fajnová, hodná holka, ale měla v životě smůlu. Zmizela se starou Plzeňskou, jako většina místních figurek.

Ve statku Spiritka, který je nad smíchovským údolím, bydlela spolužačka Jana K. Statek měl v prvním patře kolem dokola ochoz, ze kterého byla a dodnes je nádherná vyhlídka na Prahu. Jana byla bezvadná. Větší než my, štíhlá a vysoká. Jednou se pod jejich domem vyklopila do pole tatrovka smíchovského pivovaru. V těch místech dnes stojí luxusní residence. Lahváče se tam rozsypaly široko daleko a její táta, když měl chuť na pivo, vzal tašku a šel do pole. Tatru zvedli jeřábem a stovky lahví piva, které byly rozházeny v poli, nikdo neřešil. Vždycky, když jsme starého K. viděli, jak jde s rancem na zádech, věděli jsme, že dostal žízeň.

Všechny obyvatele barokního statku Spiritka vystěhovali a statek začal chátrat. Pak si z něj ÚV SSM udělalo mejdaniště. Po devadesátém roce to zrekvírovalo vnitro, ale protože si toho tehdy všimly noviny a začaly se ptát, k čemu potřebuje vnitro luxusní hotel, pronajali celé zařízení Chadimovi, manažerovi hotelu Plaza v New Yorku. Usedlost se jmenovala Hotel Spiritka a Chadima nechal interiéry přestavět, aby vyhovovaly představám světového luxusu. Když kolem hotelu vše utichlo, vnitro si ho vzalo zpět a přejmenovalo na "Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra p.o., podnik Praha, provozní podnik Spiritka". Pokud vím, tak si v něm dělají papaláši mejdany, žení své dětičky a snad je tam občas i nějaké školení. Toho krásného starého domu s nádhernou vyhlídkou je taková nesmírná škoda...!