Je konec roku! To musíme být veselí a nejlépe nametení. Jak říkám již léta, Silvestr je pro nás ze střediska vrcholového pití tréninkový den jako každý jiný. Proč se mám motat zrovna na Silvestra? Konec roku je po léta u nás spojen s veselostí v televizi. Nablýskané svítící schody a veselí komentátoři. Felix Holzmann, božská, Kája a také Michal David vstanou jistě z mrtvých. No nevím, jak kdo, já jsem si to nechával a nechávám klidně ujít. My jsme chodili s kamarády po Praze s utopenci a s nakládaným hermošem, víno a rum. Nosili jsme si kelímky, abychom nepili jako nějací hulváti. Poslední roky jsme vynechávali střed města, který zcela opanovali opilí mladí Němci a Angličané. Ale proč se nerozloučit se starým rokem procházkou po Petříně?

Letos to mám jednoduché, jsem celý den v práci a na Nový rok také. Nemám mnoho zásad, ale jednu dodržuji velmi striktně: když musím točit volantem, zásadně nepiju. A na stará kolena to už nebudu měnit

Zažil jsem jeden Nový rok v New Yorku. Bylo to velmi nezvyklé. Strašně mrzlo, také blizard, ale poslední den v roce bylo přes den plus patnáct stupňů. Kamarád mě varoval, že v předpovědi je, že se má v noci ochladit až na mínus patnáct. To jsem zažil kdysi v Praze, ale že by tady? Celý den teplo a sluníčko. Newyorčané slaví příchod Nového roku na Time square. Je to podivná oslava. Od rána se toto náměstí plní lidmi, kteří tam jsou až do půlnoci. V ulicích města se nesmí pod pokutou požívat alkohol, tak nevím, jak tam mohou vydržet. Prostě, oni tam stojí a o půlnoci sjede z jednoho sloupu zrcátková koule, jaká bývá na diskotékách. To je všechno. Nerozumím tomu, ale já spoustě věcí nerozumím, tak proč bych měl rozumět zrovna tomuto zvyku? Je to prý úžasný zážitek. Po půlnoci jsem chtěl vypadnout z přetopeného bytu. Honza souhlasil, že se půjdeme projít po Brooklynu. „Hele bacha, je tam strašný mráz! Nikam nechoďte!“ Potřeboval jsem na vzduch, a tak jsem se oblékl a nad radami místních jenom mávnul rukou. Vyšli jsme se synem před dům a já měl dojem, že mám infarkt: nemohl jsem se nadechnout. Měli jste někdy takový pocit? Venku byl skutečně šílený mráz, kolem mínus dvaceti, a vítr od moře. Všude ticho, ne brajgl jako u nás. Ticho a tma. Zahnuli jsme asi za dva bloky a tam jsme narazili na ozářené prostranství před domem, krásná auta a spousta veselých lidí. Hned nás pozvali na skleničku, zákaz nezákaz. Popřáli jsme jim do nového roku a šli jsme domů. Doma jsme se dozvěděli, že tam bydlí kmotr místní mafie.

U nás jsou místo koule na každé vísce pyrotechnické orgie. Panečku, auta hoří, sem tam i nějaký byt, občas vezme s sebou rachejtle i kus odpalujícího - prstíčky, někdy i část ruky. Vietnamští obchodníci tvrdí: „To príma bezpečný, to nebouchá to jenom lítá!“ Nemám rád zábavnou pyrotechniku. Kdysi dávno, když se to u nás ani zdaleka neprodávalo, přivezla má žena z Indie takové krychle o hraně čtyři krát čtyři centimetry. Na krychli byly vymalovány jásající děti. Jako že ta petarda je pro úplně malé caparty. Možná skutečně byla, ale my to skladovali doma, kde není vlhko jako v Bombaji, a tak se asi stalo, že kostka vyschla nebo co. Já ji chtěl na poslední půlnoc v roce odpálit. Zapálil jsem doutnák a krychle okamžitě bouchla, aniž jsem ji stačil odhodit. Zbytek večera jsem si myslel, že někdo vytrvale zvoní, že rodina oněměla, a několik dní jsem nemohl sevřít ruku v pěst. Už nikdy více!

Každého Silvestra jsem si o půlnoci vzal našeho kocoura. Je sice obrovský, ale petardy nesnáší. Držel se mě křečovitě, oči jak pětikoruny a tiše sténal. Co se týče petard, jsme na tom s kocourem skoro stejně, já sice nekňučím a nikoho se nedržím, ale všech prskavek a bouchaček se bojím. Můj syn a můj bratranec jsou znalci, a tak se baví jazykem mně neznámým o tom, jestli už koupili to či ono. Když jsem zjistil, kolik to stojí, zůstal jsem u toho pití. To sice také bývá nebezpečné, ale zase ne tak moc.

Za dob reálného socialismu vozily stevardky z Bulharska šampus jménem Iskra. Tedy, samozřejmě nikoliv šampus, ale perlivé víno, aby mě zase někdo neopravoval - i když v té době se na nějaké ochranné známky moc nekoukalo. Ta Iskra pomlátila spoustu létajícího personálu a porozbíjela spoustu oken. V té láhvi byl tak neuvěřitelný tlak, že přestože byla vychlazená téměř k bodu mrazu, stejně špunt - byl-li špatně namířen - dokázal sestřelit i letadlo. Tak nebezpečné pití to bylo! Jednou musela naše posádka koupit na palubu letadla v Sofii šampaňské, protože tradiční Bohemka z Prahy došla. Stevardky s hrůzou zjistily, že jim přinesli na palubu co? No přeci Iskru! Byl to let pro přátele bezdechého vzrušení, protože bylo vážné nebezpečí, že samy stevardky sestřelí letadlo. To bylo dávno před tím, než se to málem podařilo ministru okultistovi. Když jsem v té době potkal někoho na letišti s monoklem pod okem, nebyl to důkaz domácího násilí, ale toho, že tam byla Iskra!

Na začátku sedmdesátých let jsem chodil s jednou dívkou, která chodila na loutkářskou fakultu DAMU. Byl fajn a bydlela na kolejích v Podolí. Jak už to tak v tom věku bývá, mejdan střídal mejdan. Jednou v létě jsme popíjeli v parku vedle kolejí. Hrála tam nějaká kapela a byla to príma zábava. Největším malérem všech mejdanů je, že dojde pití. Do kapsy hluboko a pití málo. Na kolejích bydleli také medici. Těm pití málokdy došlo, stejně tak chemikům. Obě profese měly přístup k lihu. A tak se na tom mejdanu objevil jeden medik a ptal se mě, jestli si s ním dám gin-tonic. „Jasně, že dám, že se ptáš?“ Protože jsem měl už naváto pod kulichem, nepřipadalo mi divné, že gin i tonic nalévá z jedné láhve. V pětadvaceti, koho by to bylo zarazilo? Přišel jsem nad ránem a měl jsem totálně vyschlo v puse a v krku. Ale totálně! Přisál jsem se ke kohoutku s vodou a pil jak velbloud před závody přes Saharu. Co to ten blbec vlastně měl v té láhvi?

Za několik dní jsem ho potkal. Hned se mě ptal: „Hele, taky ti bylo blbě? Mě strašně. Nějak jsem to špatně namíchal.“ „Co to vlastně bylo? Já byl totálně dehydrovanej.“ „No co by to bylo, ipekarin s lihem a s vodou. Ale nějak jsem tam dal toho ipekarinu moc.“ „Ipekarin? Vždyť to je snad na rýmu, ne? Ty si vůl!“ „Na druhou stranu to ale chutnalo skvěle, že jo? Nedáš si? Už jsem to zředil a teď je to fajnový!“ Při vzpomínce na to strašné ráno jsem odmítl. Tak to bylo další úžasné pití.

Potkal jsem nedávno kamaráda Jardu. Mockrát jsem už o něm psal. Trávili jsme spolu dětství a dospívání, byl to skvělý parťák. „Hele, co to o mně píšeš za blbosti, já jsem nikdy klejky nekouřil a rum jsem taky nikdy nepil!“ Co se týče značky cigaret, to opravdu nevím, jsem nekuřák, ale rum? „Já když rum, tak jedině kubánský, ale tuzemák nikdy!“ No, takovou prostopravdu jsem musel hned říct bratranci, který byl třetím z naší party. „Hele, Todore, víš, co mi řekl teď Jarda? Že prej nikdy nepil rum a když přeci jenom, tak jen kubánskej!“ „Tak to jsme měli asi oba vidiny, jedině kubánskej? Ten pil akorát náš táta, ale my zůstali věrní rumunskému hnědému. To mu hráblo, že začal být na stará kolena nóbl, nebo co?“ „Pamatuješ, jak musel Jarda přeházet uhlí ve sklepě, protože tam něco dělali a on tam našel tu zapomenutou litrovku jihočeského? S plachetnicí! To byl deset let starej rum a pod uhlím schovanej, vynikající. A von teď, že jenom občas a jenom kubánskej! To, co von vychlastal, to by jinej nepřeplaval!“

No jo, někteří z nás chtějí alespoň na stáří vypadat líp. Mně ani mému bratranci se to už nepovede, tak se o to ani nesnažíme. Také nevím, pro koho bychom to divadýlko hráli. Naše okolí nás zná poměrně dobře. Pravdou je, že jsme podstatně omezili naše večírky, to je pravda, reprobedny už dávno neskáčou na podlaze, ale jestli někdo bude o mně šířit pověst, že jsem se zřekl ženskejch a vína, bude šířit lež! No a když se někde vyskytne dobrá kořalka, houby zle!

Naštěstí mám „bezpečnostní záklopku“. Ráno mě bolívá strašně hlava, a tak končím raději dřív, než bych to přehnal. Asi je to věkem, nebo co... A tak se synek několikrát snažil mě opít. Považoval to za dobrodružství. Když jsem ho dával po jeho druhém pokusu spát, říkal jsem, ať takovou blbost už nezkouší. Ráno jsem mu dělal česnečku a on vypadal jako boxer po třetí ráně. „ Jak to, že ti nic není?“ „Jó, synáčku, dlouholetý trénink je trénink. A hlavně jsem to nikdy nemíchal, to je pravidlo ze všech nejprvnější. To seš pak ráno chabrus na žaludek.“

A tak doufám, že jste všichni už čilí a zdraví. A také doufám, že se budeme i nadále setkávat na Neviditelném psu.