A tak dojde na den, jemuž se v našich zemích říká Štědrý, a člověk má doma uhnanou trosku a místo pohody slyší mnohé výčitky jako: „Tys mi zase pomoh, teda! Řekls, že tu lampu do Ježíška opravíš a pořád nesvítí. Příští rok se už na vánoce vyprdnu, jsem uštvaná jako Alík, co z toho mám? Aspoň si naleju panáka, když už mám doma takového ničemu!“ „Prosím tě, a kdo zabíjel kapra, kdo ti pomáhal vařit, no, tak jsem tu blbou lampu nestihl, to je toho!“ „Hlavně, žes stihnul ten podnikovej večírek, ty plejboji!“ Poznáváte se? Ano? Také tvrdíte, že se na to už příští rok vykašlete, proč se takhle štvát, vždyť vánoce jsou svátky klidu? Ale další rok to bude stejné, tomu věřte.

Já se rozhodl z tohoto rychlíku vystoupit už před léty. Ne, nepatřím mezi ty, co ostentativně ignorují vánoce. To rozhodně ne. Miluji vánoce! Všechny ty vůně! Nádhera! Musím mít stromeček! Nemusím mít vyklepané koberce, vyprané záclony, umytá okna, to jde mimo mě. Ani dárky mě nijak zvlášť nevzrušují. Tedy trochu ano, musím mít k Ježíšku alespoň jednoho angličáka, to je tradice. Teď, když už nemám maminku, se o to starají Zuzana a můj syn, takže dostávám dva! To je blaho! Drahnou dobu se původní výrobce Lesney potýká s kvalitou, a tak dávám přednost Corgy. Pak jsou vánoce dokonalé. U nás doma vařím já, takže si odpoledne otevřu láhev vína, aby jídlo mělo říz, a postavím se ke sporáku. Nejsem profesionál, a tak na rozdíl od televizního kuchaře zásadně neoslovuji ženy v kuchyni „ty vole!“a neposílám je do prd….

Co se týče dárků - v módě je navigace do auta, čím sofistikovanější, tím lepší. Mám kamaráda, který tyto elektronické hračičky miluje. Bez navigace snad nejde ani na záchod. Jezdíme spolu na hory, už roky. Já bez navigace, on se stále lepším modelem této hračky. Jezdíme léta na stejné místo. On zapne navigaci a zadá trasu. Já naložím bágly a vyrazím. Na cílové chatě jsem zpravidla dřív než on. Pravdou je, že on viděl spoustu zajímavých zákoutí naší vlasti, zatímco my jezdíme stále stejnou trasou. Já mám s tím zařízením jenom málo zkušeností, ale jedna stojí za to.

Před několika léty mi půjčil jeden náš kapitán svůj hrad z desátého století stojící na rozhraní Umbrie a Toskánska. Velmi romantické místo! V garáži stála dvě auta: Mercedes a Golf. Mercedes je sice krásné a velké auto, ale Golf byl do křivolakých uliček rozhodně užitečnější a měl navigaci. Bylo to mé první setkání s GPS. Zadal jsem cílovou stanici a způsob cesty a za chvíli mi nějaká baba řekla, že mě našla a že můžeme jet. Já si to představil tak, že na nějaké družici sedí baba a štrikuje a když někdo zapne navigaci, baba vezme dalekohled, podívá se, kde ten trouba je, a pak ho vede. Přes nohy má skotský pléd, ve sklenici svařáka, vedle vrní kočka a ona sleduje, kam jedete. Asi to tak není a nevysvětlujte mi prosím, jak to funguje, pro mě je to tak. No a já směle vyrazil. Baba mě dirigovala dobře, to musím říci. Až jednou!

Už nevím, kam jsme chtěli jet. Baba to asi se svařákem přepískla, a tak navigovala: „Po dvou kilometrech doprava, pak dvě stě metrů na křižovatku, tam doprava, ano, teď odbočte doprava a jste u cíle své cesty!“ A my stáli ve slepé ulici, kde byl hřbitov! Nic jiného, než hřbitov! Sklonil jsem se k navigaci a povídám babě česky: „Co si o sobě myslíš, ty čůzo, ty taky asi nebudeš žádnou mladicí! No co, táhne mi na šedesát, ale tak zlé to se mnou není! Hřbitov! Konec naší cesty!“ Zuzana povídá: „Odkud ta baba ví, kolik nám je? To se tam taky zadává?“ „Ne ona viděla, jak jsi ráno pajdala ke snídani. Big sister still watching you!“ Zařadil jsem a otáčel jsem v úzké uličce. Baba sice protestovala, že se nemám otáčet, ale já ji okřikl a odjel jsem. Chvíli trucovala a byla zticha, ale pak se chytla a dovedla nás, kam jsme potřebovali.

Ještě jeden zážitek jsem s babou v Itálii měl. Jeli jsme na výlet a já blbec zadal „střed města“. A navigace nás tentokrát přímo do středu města zavedla. Vyjeli jsme až na hlavní náměstí. Velmi staré a velmi krásné náměstí. Všude kolem kavárničky plné lidí. Jediné, co tam nebylo, byla auta. Jenom to naše! Že je něco špatně, mi došlo, až když si nějaký chlap chtěl sáhnout pro kafe a mezi ním a kafem jsem projel já s autem. Ital hrozil pěstí a Zuzana povídá: „Hele, nejsme tady nějak blbě? To vypadá jako pěší zóna, musíme odtud vypadnout!“ Do toho baba hlásila, že jsme u cíle své cesty. Já kynul davům, co si ťukaly na čelo, co je to za blba, co se tady motá s autem - a to má ještě boloňskou značku! Všechny uličky kolem, kterými by se dalo případně prchnout, byly zataraseny ozdobnými řetězy, a tak já musel to celé náměstí zase potupně projet zpět, abych se dostal do jediné nezataresené uličky, kterou jsem tam vjel. Opět jsem kličkoval mezi stolky.

Hosté kavárniček na mě sice ukazovali ohavné symboly, jako že jsem paroháč, a Zuzana neustále opakovala: „Nevěř jim, kecají, stejně jako ta baba v navigaci!“ Ale pro jistotu si dávali nohy pod sebe a kafe drželi v rukách. Byl jsem zpocený až na zadku. Konečně jsem byl z náměstí pryč. Babu jsem vypnul a následoval jsem šipky na parkoviště. Odtud jsme se zpět na náměstí vrátili pěšky. Sedli jsme si k volnému stolku a objednali si kávu. Pozorovali jsme se zájmem, jak dva policajti nadávají nějakému klukovi s motorkou-tříkolkou, se kterou přivezl do kavárny zmrzlinu, že se tam nesmí jezdit. Pokřikoval jsem na ně česky: „Jó chlapci, to jste přišli pozdě! Před chvílí tady byl jeden blbec dokonce s autem! Na něm byste si zgustli!“ Takže tak je to s moderní elektronikou a se mnou.

Jednou jsme seděli v New Yorku večer na pivě a jeden kapitán ČSA, který miluje elektronické hračky, neustále předváděl něco, co si právě koupil. Všechny už to štvalo, když neustále prudil s tím, co všechno ty věcičky umí. Stevardky se - místo toho, aby zbožně naslouchaly - očividně nudily. Já také, protože tomu jednak nerozumím a jednak to jde nějak mimo mě. Ale on se nedal odbýt a očividně všem ostatním kazil jinak fajn večer. Najednou druhý pilot, který závodně létá navigaci, mu začal horlivě přitakávat. No, to je v háji! To budeme poslouchat kecy o GPS celý večer? Nakonec se druhý pilot tak vnutil do hovoru, že kapitána konečně utnul. „Holky, já teda bez GPS nedám ránu. To víte, profesionální deformace! Já chodím podle GPS i na houby. Hele, to je úžasné, nastavíš si tam výchozí bod, například, kde máš auto a ono tě to dovede vždycky zpět. Úžasná věc!“

On se snad také zbláznil, kdo je sakra zvědavý na nějakou GPS? Ale on pokračoval: „Já jsem si takhle posledně vyšel s mým Gaminem, mám ten samej model, co tady Jarda, a jdu a jdu. Tady hřib, támhle bedla, sbírám a sbírám.“ Jarda, jak byl pochválen, se začal dmout pýchou jako holub. On je totiž silně ješitný a konečně se mu dostalo uznání! „No a jak se mi tak plní košík, koukám, že už bych měl jít domů. Taky jsem asi něco škaredýho snědl a začalo mě to kroutit. Návrat domů byl nezbytný! Vytáhnu GPS, zapnu a co nevidím? Tedy chci říct, co vidím: na displeji se objevilo „low batteries“ a displej zhasnul. Baterky došly ve chvíli, kdy jsem to nejméně potřeboval! Ta střeva jako by to tušila, začala bouřit ještě víc! Tlak v břiše stoupal úměrně s tím, jak dlouho jsem lesem bloudil. Tu podělanou GPS bych vyměnil za kadibudku - nebo aspoň za kousek toaleťáku. Chvíli jsem šel v předklonu, chvíli narovnaný, v lese jsem se motal jako opilec. V takové chvíli se všechny navigační poučky ztrácí v nedohlednu! Jedinou vidinou je záchod. Všechno mění svou logiku! Člověk se, dámy, upne jenom na jedno: neposrat se! Když jsem měl dojem, že se roztrhnu, serval jsem ze sebe kalhoty a jen tak tak jsem stihnul si přidřepnout! Bylo to o fous! Nechci vás tady zahlcovat nechutnými detaily, ale jedno je jisté, jsou chvíle, kdy všechny tyto neuvěřitelně chytré pomůcky doslova na hovno, dámy prominou!“ Jarda si zabalil svou „hračku“ a znechuceně odešel do hotelu. Pak mohla začít nevázaná hospodská zábava.

Vrátím se k vánoční krmi. Já miluji ryby na všechny způsoby, a tak mi vyhovuje tradiční kapr. Do trojobalu někdy přidám hojně kari, což asi není tradiční české, ale mně to chutná. Ostatně, co je tradiční čeká kuchyně? Knedlíky? Rakušáci a Němci je mají také. Knedlo vepřo zélo? To dělají i Maďaři. Tak co? Žijeme ve středu Evropy, takže naše kuchyně je podle mě směsí kuchyní všech států kolem, ostatně není to zase tak historicky dlouho, co jsme byli čtyři sta let součástí Rakouska-Uherska (a mohlo být i –Česka, kdyby císař uposlechl radu Járy Cimrmana). Možná, že bramborový salát je naší specialitou, protože to, co jsem jedl u našich sousedů, je hnus. Jakkoliv miluji Anglii, anglický bramborový salát jsou vařené brambory nakrájené na čtvrtky s jakousi majdou na bázi majonézy. Když jsem musel jednou být na Vánoce v Londýně, udělal jsem svým přátelům náš salát. Neměl jsem sice tradiční gothaj a naši váženou majonézu, ale salát zmizel strašně rychle, a tak vždy, když je u mých přátel nějaká oslava, vyrábím české saláty, třeba kuřecí s těstovinou nebo náš rybí. Takže asi je nějaká kuchyně z naší kotliny, ale opěvovaná „tradiční česká“ jídla má i většina okolních států.

A tak přeji všem mým čtenářům (sakra, to je skoro jako „mým národům“, tím začal v Evropě pěkný maglajz!), krásné, klidné svátky. Ať nikomu nezaskočí kost, nemá žlučníkový záchvat, nervové zhroucení atp.! A když budete mít dojem, že je toho na vás už moc, sedněte si, natáhněte si nohy, však ono se to nezblázní!