„Ježíši, ten chudák chlapeček nemá botičky!“ řekla jedna novopečená maminka, když viděla mou fotku ze šesti let, kterak stojím v bramborovém poli bos, koukám přes brejličky a vůbec vypadám jak debil. Maminka, ještě rozcitlivělá nedávným porodem, se nad tou fotkou rozplakala. Bohužel jsem to slyšel od jejího manžela a nebyl jsem osobně přítomen. Nemohl jsem jí sdělit prostopravdu, kterou kdysi hlásala má první žena, že byli tak chudá rodina, že měli jenom jedny boty a kdo se dřív vzbudil, šel do školy. No a já musil bosky na pole! Samozřejmě je to blbost.

Když jsem poslal tuto fotku mailem do nakladatelství, že bych ji měl rád ve své knížce, pan nakladatel ji vytiskl a nechal ji ležet na stole. „Proboha, kde se tady vzala ta moje strašná fotka z dětství, vždyť já ani nevím, kde ji mám! Kde jsi ji vyhrabal? A proč jsi ji naskenoval?“ „To nejseš ty, Darjo, to je pan Čech a ten mi ji také poslal.“

Když jsem přišel do nakladatelství, paní Darja se smála: „Pane Čechu, nebudete věřit, ale já mám úplně stejnou fotku z mého dětství, já myslela, že jí manžel někde našel a hodlá ji použít. To je neuvěřitelný, že jsme v mládí vypadali jako naprostí debilové, co jsme našim rodičům udělali?“ „Ale že jsme se, milostivá, vyblízali, že?“

Moje žena, krasavice, má podobnou fotku ze školky: holčičky tam stojí v trenýrkách a v tílkách. Ona, pozdější krasavice, tam stojí s rovnátky, s křivou ofinou a s brejličkami. Kalhotky má jako jediná obráceně s kapsičkou dopředu. Na kapsičku jí milující babička vyšila „Zuzanka Dvořáková“. A tak nemůže být pochyb, kdo je to dítě z ústavu…

Jak tak koukám na své fotky z dětství, křivá ofina byla standard. Na snímcích z první třídy stojíme na schodech před školou na Podbělohorské a jeden jako druhý tam máme křivou ofinu, jediný syn uhlíře Šulce má ježka a sako. Pepa byl vždycky napřed. Já chodil povinně k holiči do Hlaváčkovy ulice, kde měl oficínu, jak se říkalo holičství, pan Jeníček. Než ho komunisti znárodnili, chodili jsme k němu. Uměl jednu jedinou fazónu, a to styl esesák, jak jsme říkali: strojkem do půl hlavy a křivá ofina. Později, jako důchodce aby si přivydělal, obcházel své kunčofty a stříhal nás doma.

To dal děda zcela výjimečně k disposici své pracovní křeslo, které mu navrhl a vyrobil malíř a sochař Bílek.. Na tom jsme se ségrou nesměli řádit, to bylo tabu, nedotknutelné. To křeslo se tedy postavilo do haly a pan Jeníček začal stříhat rodinu. Děda a strýc měli jenom věneček vlasů kolem lysé hlavy, takže to bylo jedno, ale já vždycky dopadl jako malý esesáček. Ženským z naší rodiny dělal foukanou. „Milostivá, to je vlásek, s takovým materiálem je radost pracovat! Tady to uděláme podle poslední berlínské módy, nebo si madam přeje Paříž?“ Babička nosila dlouhé vlasy do drdolu, a tak jí je vždycky umyl a vyfénoval a navoněl nějakou levnou válečnou voňavkou, kterou měl v nerezovém flakonu. „To je slavná vůně Savon Paris, nejoblíbenější kolínská na západ od našich hranic! Škoda, že mi komouši ukradli i helmy na trvalou, dámy, to byste byly nepřekonatelné krasavice, starý Hlaváček, starosta, by se ustrnul a pojmenoval by po vás jednu ze svých tramvají! Na Plzeňský by se život zastavil a policajt Chalupa by spolkl píšťalku! Onehdá vás, milostivá, zahlíd Málek, ten, co má tu autodílnu proti mé oficíně, tedy bejvalý, a povídá mi večer u Zelenýho stromu, ta paní stavitelová je ale krasavice, co, Jeníčku?“

Při těchto řečech mě můj skvělý děda hladil po mém esesáčkovi a tiše, aby to Jeníček neslyšel pronesl: „Jeníčku, vždycky jsi uměl hovno, akorát kecat umíš!“ A za odměnu, že jsem vytrpěl to strašné mučení, a jako odškodné za to, jak mě holič zpizdil, sáhl pro Pribináčka a dal mi ho. Když už byl pan Jeníček tak starý, že přestal objíždět kunčofty, jak říkal, začali jsme chodit do Holičství-Kadeřnictví do Nových domů pod Klamovkou. Dnes je tam masážní salon. Tam už uměli stříhat i jiné fazóny, a tak jsme začali vypadat jako normální kluci a ne jako předvoj Hitlerjugend.

U nás doma to vzala do ruky moje ségra. Musím říct, že se to celkem naučila. Akorát mě děsně štvala tím, že mě neustále dloubala nůžkami do zad se slovy: „Brácha, nehejbej se sakra a drž tu hlavu rovně, ať nevypadáš jako debil!“ Na slova: „drž tu hlavu rovně“ mi vlepila vždycky facku. „Co blbneš, ségra, co mě fackuješ?“ „Abys držel hlavu rovně, ty kopyto!“ a dala mi ji z druhé strany, abych prý byl souměrný.

Když jsem chodil na průmyslovku, sešli jsme se jednou po škole u Honzy Březiny. A jak jsme tak popíjeli rum, dostali jsme inspiraci. Milan potřeboval ostříhat a neustále tvrdil, že musí už jít, že to doma slíbil. „Kam bys chodil, vole, Honza tě vostříhá, ne?“ „Jasně, že tě vostříhám, kde jsou nůžky? A nalejte mi, ať na to líp vidím.“ V té době jsem ještě mohl stavět modýlky letadel bez brýlí. Honza odněkud vytáhnul nůžky: „Teda nevím, jak jsou ostrý, ale máma s nima stříhá na zahradě růže, takže na ty jeho vlasy budou akorát.“

A tak jsem se pustil do díla. Nikdy před tím a ani nikdy po tom jsem to nezkoušel. Podle ségry jsem napřed Milanovi vrazil facku, aby seděl rovně, a pak jsem se dal do díla. Vím, že holiči vždycky nůžkami šmikali i ve vzduchu, aniž by stříhali, to mně šlo. Ale nůžky byly neuvěřitelně tupé a zabíraly až na konci, takže jsem ubohému Milanovi udělal na hlavě strašné zuby. Honza ho neustále utěšoval: „Ty bláho, to budeš mít lepší než od Matušky.“ (Gerhard Matuška - tehdy slavný pražský kadeřník.)

A jak jsme tak trestali láhev zlatistého moku, slyšeli jsme otevřeným oknem jakýsi šramot. Tehdy měli Březinovi kolem domu lešení. „Toho si nevšímejte, to jde děda domů, on chodí zásadně oknem!“ A skutečně, za chvíli se objevil starý pán v okně a s halasným „Nazdáár kluci, nalejte mi!“ se přehoupl přes parapet. Znalecky se podíval na Milanovu hlavu a povídá: „No, trochu by to potřebovalo zarovnat, ale jinak dobrý, fakt dobrý!“ A tak jsem zarovnával, děda nám dolíval a když chudák Milan dosáhl vzhledu našich „osvoboditelů“ (psal se rok 1969), děda zavelel: „Dost, teď bys to už jenom posral!“ „Ano, pane doktore, už toho nechám!“

Milan se podíval konečně do zrcadla a když viděl tu hrůzu, nehnul brvou a řekl: „Mámě řeknu, že ty učnice na Bělehradský umí prd, nalejte mi!“ Byl jsem překvapený - kdyby někdo takto zhanobil mě, tak bych ho nejspíš zabil.

Honzův děda si zapálil doutník a povídá: „Tak vám povím, že mě pěkně naštvali na tom ouřadě!“ „Počkej dědo, tys byl na národním vejboru pro tu novou občanku, že jo? A čím tě tak dožrali? Dyť jsi mohl vědět jako právník, že máš občanku propadlou už víc než rok, že s tím budou problémy.“ „Nebyly problémy s občankou, tu jsem si musel nechat udělat kvůli tý babě na poště, co mi nechtěla dát důchod. Byla tam jenom na záskok, naše pošťačka, ta mně to dá a je ještě milá, ale tahle baba se postavila na zadní a řekla: Ne! Máte propadlou občanku, tak vám to nedám, ale to byste měl jako právník vědět! Dyť je to jenom pár dní, prosím vás, co vám to udělá! A ona, pár dní, jo? Dyť je to už přes rok, pane doktore! Kráva!“

„No a kdo tě vytočil?“ „Ta baba na policajtech. Ona mi dala tu novou občanku a já jí poprosil o tu starou, že se tam na něco musím podívat. A ona mi ji podala. Já ji otevřel a jak jsem měl na těch volných stránkách napsaný telefonní čísla a adresy, abych nemusel nosit ještě další notes, začal jsem si ta čísla opisovat. No a ta baba na mě začala ječet, že to nesmím, že to je ouředlní doklad. A já povídám, dyť jsou tady ty stránky na prd, proč bych to tam nemohl mít napsaný? Na co je tady těch spousta prázdnejch stránek? To je prej, kdybych měnil adresu a zaměstnání! Takovou blbost jsem ještě neslyšel, v osmdesáti se budu stokrát stěhovat a měnit zaměstnání každej tejden! Káča jedna pitomá! Tak jsem rychle vytrhnul ty starý stránky, že si to opíšu doma, ona vytřeštila oči, vytrhla mi to z ruky a chtěla po mně pořádkovou pokutu. Tak jsem ji požádal, aby mi ocitovala paragraf, podle kterého mám zaplatit pokutu, neb jsem nenaplnil paragraf rušení veřejného pořádku, ba ani jsem neurazil její orgán. No a ona mě vyhodila, ať prý raději jdu. Tak mám úplně novou občanku a úplně prázdnou, vlastně ne, už jsem si tam napsal Frantovo číslo, cestou jsem ho potkal. Tak teď víš, proč mně ten váš rum tak zachutnal, jsem rozčilenej a potřeboval jsem rozšířit aortu.“

Příběh s Honzovým dědečkem jsem si připomněl minulý týden, když jsme se sešli se spolužáky a spolužačkami z průmky čtyřicet let po maturitě (maturovali jsme v květnu, ale dříve jsme se nesešli), a Honza tam vyprávěl, co všechno jeho báječný děda vyváděl.

***
Poznámka redakce: Obě dvě knížky s výběrem Čechovin (Droga zvaná letadla a Nazdar orlové) stejně jako autorovy vzpomínky Z druhého kopce si můžete objednat na stránkách Planes.cz.

A ještě jedna poznámka redakce: Ve čtvrtek 17.12. 2009 v 18:00 bude v pražské restauraci Ostrůvek setkání s Janem Čechem a Honzou Hamerníkem - povídání s hudbou a světelnými obrazy (nejen) o životě a letadlech! Kdo chce, může se dostavit - bude vítán!

***