Už zase začíná mediální masáž ohledně Vánoc. Už to zase do nás perou. Je teprve začátek listopadu a v každém super-hyper se nám snaží vnutit myšlenku, že právě u nich je naprosto nejlepší nakoupit vánoční dárky, které jsou navíc ještě téměř zadarmo! No, nekupte to, že jo!

Psal jsem o tom, že moje maminka jezdila vždy koncem listopadu a začátkem prosince do Lidické ulice, kde dostávali „angličáky“ a měli jich tolik, že se dostalo i na normální zákazníky. Máma vystála frontu a i když to byla milující maminka, asi mě proklínala. Ale zase - co by neudělala pro rozzářená očka svého synáčka. My se ségrou jsme šmejdili po domě a hledali jsme, kam naši ukryli dárky tentokrát. Máma na ně měla takovou zelenou tašku na zip, kterou jsme v létě používali na dovolenou. A tak jsme našli kolikrát i to, co jsme ale vůbec neměli najít, jako kondomy a fotky nahatic, které táta nafotil.

On nebyl zpustlý, on byl fotograf. Fotky on snad ani přede mnou neschovával, spíš naše mravná babička. Tátovi připadaly nahatý ženský jako něco normálního, jako součást jeho práce. I když v dobách mé puberty už fotil jenom tovární haly, armatury a soustruhy. Bohužel! Táta se snažil vysvětlit babičce, že se nepamatuje, že by se někomu, kdo onanuje, něco stalo, že takový je život. S babičkou to tehdy málem seklo, a tak musel táta fotky ukrýt. „Prosím tě, někam to schovej, ať to ten kluk tady neprohlíží, ať mám od mámy pokoj!“ řekla moje maminka a já napjatě čekal, kam to táta tentokrát schová. Samozřejmě, že fotky kolovaly mezi spolužáky, ale jenom mezi těmi, co jsme spolu mluvili. Když jsem byl už dospělý, tak moje sestra udělala generální ordnung a všechny negativy a fotky vyhodila. Tím nemyslím jenom nahatice, ale celý tátův archiv. Dnes by měl nedozírnou cenu.

Mezi nahaticemi byly naše předválečné divadelní a filmové hvězdy. Nebyly v módě zrovna vychrtliny, a tak to byly skutečné ženské se vším všudy. Komické bylo, když jsem je porovnal se skutečností roku 1970 a po něm. Zejména ty, co se staly v padesátých létech hvězdami filmů o práci a lásce k Sovětskému svazu. Pamatuji si zejména jednu, která jako členka Národního divadla velmi projevovala lásku k Východu. Za mlada to byla velmi kyprá slečna, ve stáru ke svému poprsí dorostla jaksi celkově.

Chtěl jsem psát o předvánočním čase a nějak se to zvrtlo k nahaticím, no a co? Není krásným dárkem pěkná ženská? Jestliže se říká, že Pán stvořil člověka k obrazu svému, chvalme ho! Ačkoliv někdy mám dojem, že by potřeboval politovat. Holt ne všechno se povede.

A tak jsem nacházel v zelené tašce angličáky, máma nikdy nezapomněla! Přátelé, jak ty krabičky krásně voněly! Úplně jinak než naše krabičky. A tak jsem opatrně vyndal autíčko, na nos jsem si nasadil krabičku, čichal tu opojnou vůni a v ruce jsem měl tu nádheru! Jednou mě takhle přistihla ségra, jak sedím v hale na zemi a opájím se, a vytrhla mě surově ze snů: „Brácha, ty si magor! Když mě nedáš tu tatranku, co máš ulitou ve skříňce, tak to na tebe řeknu!“ Ségra není zlá, ale měla a má dojem, že mě musí vychovávat. Nikdy by mě nepráskla, ale stejně jsem jí půlku té tatranky dal, neb jsem hodným bratrem.

Na vánoce se muselo uklidit. Dodnes nevím proč, ale museli jsme vyklepat koberce, umýt petrolejem lino, napustit ho pastou Cirine, Diavou vyčistit a napustit schody a nábytek. A tak to doma potom smrdělo jak v drogerii a ne jako na vánoce. Vanilka a jiné vůně pečiva sváděly svůj marný boj s chemickými smrady. Jednou dostala ségra úžasný nápad. Nějak si chtěla šplhnout, a tak mi řekla, že musíme napastovat i schody. Vzala pastu a napastovala schody. Já je po ní vyleštil. To nebyl dobrý nápad! Na schodech jsme měli natažené běhouny, které tam držely pomocí takových kovaných tyčí. Já jsem pod dohledem sestřiny hbité ruky, kterou mě neustále pobízela k vyšším výkonům, leštil jak smyslů zbavený. Dosáhl jsem takového lesku, že se na schodech nikdo a nic neudrželo. Kdo šlápl na kraj schodu, letěl i s kobercem. Kupodivu nás za tuto iniciativu nikdo nepochválil, ba řekl bych, že nám vynadali. Ségra se rozbrečela a začala řvát, že se na všechno může vykašlat, že naši nejsou s ničím spokojeni a uraženě odešla do našeho pokoje v prvním patře. Tedy chtěla odejít. Jak tak trucovitě dupala po schodech, našlápla kraj schodu a za strašného rachotu sjela i s kobercem dolů. Na odpočívadle bušila pěstičkami vztekle do dřevěných schodů. Byl to rytmus hodný mistra! Náš nejlepší bubeník Jirásek by jistě měl inspiraci… Jak to potom naši vyřešili, nevím. Mám ten dojem, že jsme chodili opatrně a občas sebou prostě někdo říznul.

Jeden čas jsme s mou bývalou ženou dělali Mikuláše, já byl Mikuláš, ona byla anděl a moje maminka dělala čerta. Vzniklo to tak, že jsem šel domů z práce a bylo Mikuláše. U sousedů v Podlipkách visela na vrátkách cedulka udělaná dětskou rukou: „Svatý Mikuláši, přijď k nám, jsi vždy vítán!“ a u toho byl namalován Mikuláš. No, takové dítě nesmí člověk zklamat a i když bylo již pozdě, řekl jsem ženě a mamince, že musíme něco udělat, a ukázal jsem jim ten obrázek. Hned začaly přípravy. Někdy kolem desáté večer jsme měli všechno připravené: žena andělská křídla z papundeklu, já měl ze staré tapety mitru a ornát a máma si vzala starý černý kožich, někde našla masku čerta a vyrazili jsme k sousedům. Tam jsem zazvonili. Přišel nám otevřít pán domu, který jezdil jako taxikář. Vytřeštil na nás oči a hned se začal strašně chechtat: „Jé mladej už spí, no ten bude koukat! Pojďte dál, pojďte. Hele, tady si zatím dejte panáka, manželka ho půjde vzbudit. Běž prosím tě vzbudit kluka, je tu opravdickej Mikuláš!“

Přitom se snažil poznat, kdo jsme. Máma vzala z domova nějaké staré nepoužité omalovánky a nějakou čokoládu, abychom nepřišli s prázdnou, ale Kolafovi nám dali koš jako hrom: „Tady to mu dejte, no ten bude čumět, a přitlačte na něj, je strašně oprsklej!“ Za chvíli přišel z ložnice totálně rozespalý kluk v pyžámku, ještě si mnul rukou oči. Když se rozkoukal a viděl Mikuláše, klesla mu brada. Vykulil oči a otevřel pusu. Pro jistotu se chytil své mámy za ruku a jenom zíral. Čert chrastil řetězem a huhlal, v té masce ani nic jiného dělat nemohl, anděl se usmíval a hladil ho chudáka po vláskách a já se tyčil ve své mohutnosti v obýváku až do stropu. Bylo mi toho kluka líto, a tak jsme ani moc na pilu netlačili. Když nadílka skončila, maminka odnesla šokované dítě do postýlky. Dostali jsme ještě panáka a odcházeli jsme domů. Když jsme byli na zahradě, pan Kolafa povídá: „Proboha a kdo vy vlastně jste?“ Když máma sundala masku čerta, neudržel se a zařval: „Kristepane, Blaženko, to seš ty, to snad není pravda! A to je Honza?“ A už byla láhev koňaku na zahradě a tam jsme ji ztrestali.

Pak jsme dělali Mikuláše ještě mockrát, i kolegům v práci. To jsme většinou končili u Pepíka v Kančím ďolíku. Pepa má stavení, kde je stará pec, předělaná na krb, uprostřed stavení a tam, když skončilo nadílení, jsme se slezli, pekli buřty a popíjeli. Byly to krásné večery! Jednou dostal Pepa strašný nápad: kousek od něj bydlel jeden náš nadřízený, který nebyl zrovna intelektuál, řekl bych dokonce, že byl duševně nesmělý. Jeho žena kdesi řekla, že se obává Mikuláše, protože její muž se strašně bojí čertů. Jemu bylo v té době kolem šedesáti! Jak jsem řekl, byl poněkud retardovaný. No a Pepa si po několika panácích vzpomněl, že bychom se mohli k němu vydat. Máma také souhlasila, protože nevěřila, že by se mohl starý chlap bát čertů. Oblékla se zpět do čertovského, já za Mikuláše, Míla za anděla a Pepa ze sebe udělal také čerta. On to ještě vylepšil, měl na zádech pytel, ze kterého koukaly dětské nožičky v punčocháčích a v bačkůrkách.

Vyrazili jsme k onomu sousedovi. Zazvonili jsme a jak už jsme byli poněkud pod parou, tak jsme dělali strašlivý poprask. Když nám manželka toho člověka otevřela, Pepa ji odstrčil a vlítnul do domu, za ním moje maminka a pak důstojně my. Když jsme přišli do ložnice, viděl jsem Pepu, jak tahá hrdinu za nohu z pod postele se slovy: „To se nestydíš, ty, komunista, před čerty lezeš pod postel! Ty máš stát na stráži míru a socialismu a ne se zbaběle schovávat, srabe!“ Jeho žena mi vtiskla do ruky láhev rumu se slovy: „Prosím vás, jděte a hlavně to nikde neříkejte, ať nikdo neví že je takovej magor, vono stačí, že všichni vědí, že je úplně blbej!“

A tak jsme vypadli a za strašného řevu jsme se vraceli zasněženou Kopaninou k Pepovi domů. Jeden člověk, který zrovna přijel z práce, a tudíž nepil, odvážel mou maminku domů. Ta se ještě v autě řehtala. Inu, čas vánoc, je časem překvapení!

**********************************

Vážení čtenáři,

slíbená knížka VZPOMÍNKY Z DRUHÉHO KOPCE je konečně na pultech! Pochopíte z ní, jak doufám, proč mám Prahu, Smíchov a své kamarády rád!
Objednat si ji můžete na stránkách Planes.cz.
Váš Jan Čech