Byl jsem v Mánesu na koncertu své oblíbené skupiny Vrať se do hrobu. Hrají tam moji kamarádi a jak jméno kapely říká, žádní mladíci to nejsou. Také jejich diváci jsou mé generace. Každý se na parketu zmítá, jak nejlépe umí, a vznešeně se tomu říká tanec. V Mánesu je dvojí požitek, jednak z hudby, jednak z neuvěřitelně nádherného výhledu na Prahu. Nočního pohledu na Vltavu, Národní divadlo a Pražský hrad se nikdy nenabažím. Úžasné je, že se ještě nepodařilo nějakému mafiánovi Mánes zašmelit, takže se může i normální člověk kochat, aniž by to znamenalo finanční sebevraždu.

Mám rád podzim, vůni tlejícího listí. A když jsem se včera, vlastně dnes nad ránem vracel Klamovkou k nám domů, park byl liduprázdný. Vystoupil jsem z tramvaje a předsevzal jsem si, že vystoupám k nám na kopec bez kyslíku a bez základního tábora. Nejsem sice bývalým psychiatrem, natož primátorem a ani nemám metr šedesát, takže si nic nemusím dokazovat, ale bylo nějaké vínko a také nějaký ten panáček šel kolem, a tak mi ta chytrá voda poradila, abych vystoupal k nám do kopců na jeden zátah! Mžilo, vítr shazoval listí ze stromů a do této atmosféry, hodné pera sira Artura Connana Doyla, supěla liduprázdným parkem do kopce lokomotiva. U nás v ulici se supění změnilo v sípání, takže lokomotiva se změnila v tuberkulózní léčebnu. Vzpomněl jsem si, jak Yvonne Přenosilová říkala, že když jde po schodech k sobě domů, do čtvrtého patra, tak od třetího patra by mohla dabovat erotické filmy. Nicméně já jsem to zvládl, akorát jsem neudělal vrcholovou fotografii a neposlal cepín prezidentovi. Fotografii jsem neudělal, protože jsem stěží popadal dech, cepín nemáme a mám dojem, že krumpáč, který by ho mohl jakž takž nahradit, by švagr hledal a navíc by si s ním prezident mohl ublížit.

Když jsem takhle chodil jako malý kluk se svým tátou domů, nemohl jsem za boha pochopit, proč se zastavujeme, proč nestoupáme k nám domů. Táta to omlouval tím, že má chuť na cigaretu a že si chce zapálit. Já jsem zapřisáhlý nekuřák a táta byl hubený, ale výsledek je nakonec stejný. Táta měl prokouřené plíce a já tahám s sebou několik kilogramů zbytečného sádla.

Jednou jsme takhle šli domů nad ránem s mým bratrancem Todorem. Něco opravovali na Podbělohorské ulici, tehdy byla ještě dlážděná, a dole pod kopcem stál parní válec. Samozřejmě nikoliv parní, ale motorový. Byl to takový ten stroj, co má dva stejné válce. A jak jsme tak měli naváto pod kulichem, tak bráchanec povídá: „Hele, přece nebudeme šlapat pěšky, tady nám stojí taxl!“ „Jakej taxl, vole? Myslíš tady ten válec? To jako, že se svezeme?“ „Ne, asi ho poneseme! Oni si ho soudruzi dělníci ráno najdou. Máš bošák?“ Protože jsem tento univerzální klíč od zapalování měl na svých klíčích, podal jsem mu je, bratranec zastrčil klíč do spínací skříňky a nastartoval. Za chvíli jsme už za strašného randálu stoupali naším kopcem. Po kočičích hlavách dělal válec strašný kravál. „Pojedeme o kopec vejš, jednak si to užijeme a potom nenajdou soudruzi viníka této loupeže,“ pravil moudře můj starší bratranec. A tak jsme vyjeli až do ulice Na vršku, kde jsme válec nechali před domem, kde bydlel jeden policajt. Pepík byl spřátelený policajt, to nebyl příslušník. A spokojeně jsme odkráčeli domů. „Jestli čirou náhodou soudruzi přijdou do práce, o čemž silně pochybuji, protože už pracovali tento týden dvakrát, tak ho uvidí a dojdou si pro něj, to víš, takovej zdivočelej válec, ten se nemá nechávat jen tak, bez dozoru,“ řekl bratranec moudře, když jsme si dávali doma ještě šláftruňk.

Vedle nás bydel pan Pachmann, šachista. Ten se silně znelíbil komunistům a byl vystěhován do Rakouska. Jak už to tak tehdy bývalo, dům jako konfiskát po emigrantech zakoupil za cenu zahradního domku jeden pražský radní. Byl to bývalý lampasák a měl IQ nižší než datum - a to mohlo být klidně i třicátého! Pro něj jezdila vždy ráno služební šestsettřináctka. Jednou, když jsem šli s Todorem domů od Jirase, dostali jsme strašlivý nápad: zase něco opravovali u nás v ulici a nechali tam válet zábrany i s provizorními značkami. A tak jsme ulici na jejím konci u Podbělohorské zatarasili a řádně osadili značkami. Mám dojem, že jsme tam dali i červené lucerny, tak jak to má být.

Ráno, když jsem šel pro rohlíky do krámu, koukal jsem, jak soused v mrazu podupává před domem a čeká na služební auto. Mobily tehdy samozřejmě nebyly, a tak mu nezbývalo nic jiného než čekat. Byl jsem oučastnej, tak jsem ho pozdravil a povídal jsem: „To je zima, jak při tatransko dukelské operaci, co?“ Tomu jako bývalý voják rozuměl: „A ten zasratý šofér je v riti!“ Inu, představitel pražské smetánky promluvil. Na konci ulice u Štilijanů u zábran poskakoval šofér, aby se zahřál, za ním stála Tatra a v ní hučelo topení. Vzpomněl jsem si, proč mě bolí hlava, a došlo mi, jak jsme ohrozili s bráchancem bojeschopnost pražského magistrátu. „Šéf nejde, co? To máte blbý!“ „Už tady mrznu půl hodiny a on nikde, asi zase něco slavili. Nedá se to tady někde objet?“ „Já nevím, neznám to tady, nejsem odtud, sorry,“ zalhal jsem. Netuším, jak dlouho na sebe čekali, ale doufám, že zástupce proletariátu nemusel jet do práce městskou dopravou, to by mě hanba fackovala.

S tímhle sousedem jsem měl ještě jedno povyražení. Okna mého pokoje směřovala na jejich dům a já je měl celé léto otevřená. Jednou, někdy v červnu, už svítalo a z jinak tiché slepé ulice se začal ozývat strašlivý řev: „Pomóc, pomóc!“ Protože řev neustával a vzbudil mě, vstal jsem a začal jsem přemýšlet, co musím udělat. Musím zavolat policajty, to je jasný! Ale soused byl rychlejší, inu voják, a se zbraní v ruce běžel k brance: „Co je, co se děje?“ V odpověď mu zaznělo: „Pomóc, pomóc, já jsem strašně vožralej, udělejte s tím něco nebo zavolám policajty!“ I když jsem byl rozespalý, tohle mě dostalo! Musel jsem se smát nahlas. Policajty na něj zavolal soused, ale opilec byl rychlejší a když se hlídka VB přiřítila třicetikilometrovou rychlostí do naší ulice, už tam nikdo samozřejmě nebyl. Jak jsem byl rád, když jsem ráno potkal v hale bráchance střízlivého a odpočatého, ten hlas volajícího mi byl povědomý. Nakonec se ukázalo, že to byl jeden architekt, který bydlí o ulici níž.

Jak jsem už napsal, před výše zmíněným zástupcem všeho lidu patřil vedlejší dům panu Pachmannovi. Po Chartě 77, když se alespoň část národa probudila z letargie, začali fízlové pana Pachmanna hlídat. Jedno „nenápadné“ auto s posádkou stálo v Podlipkách a druhé v ulici Nad Klikovkou. V noci fízlové courali po zahradách. Neměli jsme tehdy mezi zahradami ploty, a protože Pachmannovi neměli na zahradě lavičky a my ano, fízlové sedávali na kamenné lavičce u nás. Teď si představte, že se vracíte po půlnoci domů, jste rádi, že držíte stopu, a najednou se z lavičky pod stromy zvednou dva stíny a bezeslova zmizí na vedlejší zahradu! To je na mrtvici! Když mě takhle vyděsili několikrát, maminka dostala nápad, že bychom mohli na lavičce rozbít nějakou láhev, aby tam byly střepy: „... a když si na to sednou, tak si operativně vyléčí hemeroidy, debilové!“ Jak maminka řekla, tak jsem i udělal. Jaké bylo naše překvapení, když druhé ráno byly střepy uklizeny! Pokus jsem po několika dnech zopakoval, se stejným výsledkem. Až tuším na třetí pokus pochopili i fízlové, že to dělám schválně a už nic neuklízeli, prostě služba není družba!

V červnu jsme pravidelně slavili na zahradě „červnové události“. Sváťa a já máme prvního narozeniny, já mám v červnu ještě svátek a kamarádka Olinka má v květnu narozky. Tak jsme to vždycky slavili u nás. Jednou mě, když byla zábava v nejlepším, volala máma k telefonu. Na druhém konci drátu byl můj francouzský kamarád Pierre, že je v Praze a co prý dělám. Neznal jsem a neznám adekvátní anglický výraz pro české slovo mejdan, a tak jsem řekl, že mám narozeniny a máme garden party. Dnes, v době obecné „světácké“ vznešenosti se to hojně používá, ale tehdy to bylo něco téměř neznámého. Ovšem kamarád pilot a voják si to vysvětlil po svém. Za nějakou dobu zvonil u naší branky a já mu šel otevřít. Když jsem ho viděl, šel jsem do kolen! Měl na sobě slavnostní uniformu plukovníka letectva! Se všemi šňůrami a vyznamenáními. Začal jsem se smát Aa on na to: „Jsem nevhodně oblečen? Nic lepšího nemám. Zítra je party na ambasádě, tak jsem si to vzal s sebou.“ Když viděl mé přiopilé kamarády, jak se válejí na trávě, případně sedí na zahradních židlích, pojídají pečené buřty a saláty, které udělala moje ségra, byl poněkud zmaten. Představil jsem ho všem přítomným. Jeden kamarád se postavil a mermomocí chtěl podat hlášení a i když byl akademickým malířem, dvakrát upadl. Sestra, když viděl Pierra ve světlomodré uniformě, bylo jí jasné, že v takovém oblečení na zahradě být nemůže. Maminka mu přinesla své montérky (on byl malý a drobný), co měla na zahradu, a sestra mu půjčila svetr. „Jestli si to obleče, je to borec!“ Za chvíli Pierre přikráčel k ohni a z elegantního plukovníka letectva se díky převleku rázem stal bezdomovec. Velmi rychle díky kamarádkám, které vládly francouzštinou, zapadl do kolektivu. Jakmile poznal krásu a chuť našich špekáčků, začal je opékat a nehleděl na svou dietu. Když sám už nemohl, opékal pro druhé.

Byl to náramně vydařený večírek. Nakonec jsme spolu leželi na trávě a on jenom oddechoval, jak byl přejedený. „Kamaráde, ještě několik návštěv u tebe a budou mě muset do Mirage narvat kladivem! Bože, tady v týhle zemi se žere! A to prej my Francouzi jsme kulináři! Podej mi víno, ať mi slehne!“

**********************************

Vážení čtenáři,

české přísloví říká: "Nevážíte si dobrého bydla!" To znamená, že člověk pozná, že něco bylo krásného, až když to ztratí. Já jsem si uvědomil, jak jsem fixován na náš smíchovský dům a vůbec na Smíchov, až když jsem se musel vystěhovat do Vršovic. Místo mně nikdy nepřirostlo k srdci, i když jsem tam strávil také pěkné chvíle. V devadesátých létech jsem často pobýval služebně v cizině, hlavně v Anglii. Našel jsem si tam spoustu skvělých kamarádů a dům, ve kterém jsem bydlel, byl krásný, kousek od Windsorského parku. Vracím se tam rád, ale není to Smíchov! Windsorský park není Klamovka, ani zahrada Kinských. I když jsem všechny jmenované parky prošel křížem krážem a všude našel krásná místa, malá Klamovka s hospodou uprostřed, vlastně sokolovnou, je nejhezčí. Když stoupám od tramvaje stále do kopce a u nás v ulici stěží už popadám dech, vždycky si říkám, že musím zhubnout. Pak si sednu do arkýře a koukám do zahrady nebo, když je teplo, sedím na zahradě. Když se mi po sportovním výkonu, tím myslím onen výstup, vrátí vědomí, říkám si, jak je ten život krásný, když může být člověk tam, kde to miluje.
Protože se má o radost člověk s ostatními podělit, učinil jsem tak ve Vzpomínkách z druhého kopce, které na pokračování vycházejí v internetovém deníku Neviditelný pes díky laskavosti mého kamaráda a redaktora Jirky Wagnera. Jelikož není "nad trvalé hodnoty", tak první část vzpomínek spolu s mými fotografiemi připravilo k vydání Nakladatelství Jalna, které již na knižní trh uvedlo mé knížky "leteckých příběhů" Droga zvaná letadla a Nazdar orlové.
Během pár dní tedy bude na pultech knížka, z které pochopíte, jak doufám, proč mám Prahu, Smíchov a své kamarády rád!

Váš Jan Čech