Posledně jsem psal o tom, kterak se můj táta ukouřil k smrti. Není to nic veselého, když jsem ho viděl a i slyšel, jak sám sebe pomalu zabíjí. Mě to dokonale vyléčilo z jakéhokoliv, byť latentního kladného vztahu ke kouření. Moji kamarádi v době dospívání všichni kouřili jak darebná kamna. Bráchanec i Jarda Vlček. Kouřili neuvěřitelně smradlavé cigarety Clea, které smrděly jak bolavá noha. Nevím, jestli Jarda ještě bání, jeho žena nepřála našemu kamarádství, což byl a je dosti běžný jev u mých kamarádů, že jim manželky zakazují jakýkoliv styk se mnou, neb jsem rozkladný živel. Ale jaký já jsem rozkladný živel? Možná, že mám trochu jiný hodnotový žebříček, než je ve slušných rodinách zvykem, a podle toho žiji a díky jemu jsem to také nikdy nikam nedotáhl. Tedy, to říkají oni, já mám dojem, že když člověk může dělat, co ho baví, a dokonce více méně chodí i rád do práce, tak to dotáhl dosti daleko, ne-li nejdál.

Jedna manželka se mi docela nedávno svěřila, že mě nemá ráda, protože si není jistá, kdy si z ní dělám srandu a kdy to myslím vážně. No, to když jsem slyšel, bylo mi jasné, že musím přitvrdit. Taková nádherná nahrávka na smeč! A smeč se udála chvíli na to. Bylo to před vánoci. Já byl na záchodě a tam používáme smradopudič, čili sprej, který přebije pach vzniklý přirozeným biologickým rozkladem. Tehdy jsme měli s vůní vanilky. I po použití toalety jsem použil smradopudič. Ona dáma v té době kouřila u nás před domem a okénko od záchodu je nedaleko. Za chvíli už klepala na mé dveře: „Já jsem koza zvědavá, cítím, že Zuzanka už upekla rohlíčky na vánoce. Můžu je ochutnat?“ „No, Zuzana není doma, to jsem pekl já a kdybych věděl, že chceš ochutnat, tak bych to nesplachoval.“ „Tys to připálil? Žes to spláchnul?“ „Ani bych neřekl, že bych něco připálil, mám dojem, že se mi to docela povedlo, ale jestli opravdu chceš, tak příště ti nechám.“ Otočila se a zmateně odešla, což bylo štěstí, protože bych nevydržel dál se koukat vážně. Prostě má pravdu, že si z ní dělám srandu. Ale bylo by snad proti přírodě toho nevyužít. Mimochodem, cukroví péct neumím, takže by nejspíš stejně skončilo v porcelánu, nemám dar těsta.

S mojí bývalou ženou jsme měli takovou partu, scházeli jsme se každý měsíc u někoho z nás doma a ten dotyčný měl za úkol připravit občerstvení, ostatní přinesli pití. Jednou to mělo být u nás a má žena v té době pekla strašně dobrý chléb. Bylo to samozřejmě dávno před domácími pekárnami. Chleba se dělal starou technologií: připravil se kvásek, zadělalo se těsto, to se dalo na teplo vykynout. A udělal se pecen chleba, který se dal do předehřáté trouby. Tedy, tak to dělala moje žena. Normálně jsem doma vařil já, ale pečivo a cukroví dělala ona, uměla to. Jak už to při jejím povolání bylo, na poslední chvíli někde zůstali pro počasí viset a já byl požádán, abych ten chleba upekl: „Všechno tam máš, je tam i papír, na kterém je, jak se to dělá, nemůžeš to zkazit, nic to není, když to budeš dělat podle kuchařky. Je to tam i odvážené, jenom to smíchej, dej to do pokoje vykynout, uvidíš, že je to prd!“ Já blbec na tak průhlednou nordickou lest naletěl! Smíchal jsem všechny ingredience, jak jsem měl, vše jsem dal do mísy na zadělávání, řádně to prohnětl, přikryl utěrkou a dal jsem to na topení. Po předepsaném čase jsem mísu vzal a odnesl do kuchyně. Bylo mi divné, že normálně je vykynuté těsto vyboulené v míse nahoru a to moje bylo dolu. No, nevěnoval jsem tomu pozornost. Namoučil jsem si vál a těsto z mísy jsem na něj vyklepl. Tedy, chtěl jsem vyklepnout. Vypadl takový malý bobánek a v míse to vypadalo jako v Demänovské jeskyni, takové krápníky tam byly, ale držely se jak helvétská víra, potvory. No nic, namoučil jsem si i ruku a sáhnul jsem do mísy, abych těstu pomohl. Obsah mísy jsem měl na ruce a tam držel. Máchnutím ruky jsem těsto chtěl odhodit. Všechny věci těžší vzduchu díky gravitaci letí dolů, těsto letělo nahoru. Přistálo na dveřích kuchyňské linky a pomalu, velmi pomalu stékalo po jejích čerstvě umytých dvířkách. Chytil mě spravedlivý chlapský vztek. Vzal jsem si nůž, abych to děsný těsto dostal z rukou. Ono ale ulpělo velmi pevně i na noži, se kterým jsem mrštil na zem. Tam s ním odputovala i část těsta. Měl jsem dojem, že mě flákne! V tu chvíli se za mými zády ozval hlas mé ženy: „To jsi hodný Honzíku, že ses do toho pustil, ale já jsem blbá, já jsem ti neřekla, že je tady málo mouky, já jsem jí koupila, ukaž já to dodělám!“ Když jsem se otočil, musela mít dojem, že se dívá do jícnu sopky, tak nějak musela vypadat Svatá Helena než bouchla! Obličej jsem měl od mouky, ruce jako bakule s povlakem těsta, těsto na lince, na zemi i na mých kalhotách. Byla to chvíle, o které kdysi velký alžbětinec napsal, že doba vymknutá z kloubů šílí. Tehdy ani zdaleka neexistoval Blesk a noviny neustále dokola vytrubovaly další a další úspěchy tábora míru a socialismu, a tak mordy nebyly vítány, proto byly vždy jenom někde dole na třetí straně. Kdyby ten nůž neležel na zemi obalený těstem, kdyby to bylo jenom o malou chvilku dříve, měla ho zabodnutý v hrudníku tři prsty pod levou prsní bradavkou. Ale takhle jsem odešel se svěšenou hlavou do koupelny se vykoupat. Když tekla sprcha a nikdo nic neslyšel, tak jsem řval jak tur, že tu k… jednou zabiju a každej soud mě musí osvobodit! To mně pomohlo. Ale kdybych měl být spravedlivý, ona za to téměř nemohla.

Jak říkám, nemám dar těsta a od té doby se o nic podobného nepokouším. Moje švagrová, která jinak moc nevaří, cukroví dělá skvělé a bráchancova manželka dělá ještě lepší. Prostě někdo má dar těsta, já nikoliv. A tak když mě někdo vypráví, že by nejedl knedlíky z krámu ani za nic, že mu je musí žena udělat sama, že musí mít tu správnou mozaiku, tak si vzpomenu na tu zasviněnou kuchyň a jdu si koupit knedlík do krámu, kašlu na mozaiku!

Další věcí, se kterou se čas od času potýkám, je malování příbytku. Upřímně to nenávidím. I když musím přiznat, že jsem měl v minulosti s malováním také několik úžasných příhod. Domů k nám chodil malovat pan Jirásek, který se tím živil. Kromě malování pokojů se živil také alkoholem. Jednou jsme malovali kuchyň, mně bylo možná šest a ségře tudíž osm. Máma někam musela jít, a tak nás tam nechala s malířem samotné. Jak tak malíř maloval, stejně tak i popíjel. Pivo mu naši koupili, rum měl svůj. Když už měl naváto pod kulichem, přišel za námi a povídá: „Děti moje, já vím, jak uděláme vašim radost: hele támhle do rohu já namaluji takové jako plaňky a támhle také, bude to tady vypadat jako v altánku a taky tam namaluji kytky, co vy na to? Ty kytky se budou jako pnout, to bude nádhera, to se bude vaší mamince líbit, je to taková jemná dáma a má pro pravé umění pochopení.“ My se ségrou jsme nadšeně souhlasili, podávali jsme mu štětce a Mistr tvořil: „Hele Honzo, namíchej mi z támhleté červené takovou jako na růže, no vezmi tu červenou a kápni do ní trochu bílé a žluté, ale jenom kapky, ať to neposereš! A Márinko, podej mně tu bílou, já ty plaňky udělám bílé a černě je ohraničím, no to je krása, jak nám to jde! Honzo, rum, ať na to líp vidím!“ A tak naše kuchyň začala vypadat jako zahradní altánek, Mistr, jak v něm mizel rum, měl větší a větší invenci. Musím uznat, že malovat uměl. Když to bylo hotové, sedl si na židli přikrytou igelitem, zapálil si cigaretu, nahnul si rumu a blaženě koukal na své dílo. V tu chvíli přišla maminka z nákupu. Stála ve dveřích kuchyně jak Lotova žena. Tedy nevím, jestli ta v bibli měla vytřeštěné oči a zděšený pohled, ale naše máma ano. Utekla na zahradu a tam se rozplakala. Se sestrou jsme ji přemlouvali, že to je krása, že jsme panu Jiráskovi oba pomáhali, že to je naše společné dílo. Protože nás máma milovala a viděla naše nadšení, vztek z toho neštěstí, jak má vymalováno, povolil. A tak jsme měli pár let doma zahradní altánek a pan Jirásek k nám už nesměl.

Ta místnost a malování, to byla zakletá věc. Když nám bylo se sestrou přes dvacet, využili jsme toho, že je máma pryč, a tak sami vymalujeme. Udělali jsme to formou mejdanu. Ségra navařila, přišli kamarádi, vystěhovali jsme nábytek, rozdělali jsme barvu a jeli. Rozhodl jsem se, že předvedu, jak umím chodit na štaflích jako skutečný malíř. Samozřejmě, že jsem uměl prd a také to tak dopadlo. Když jsem byl u okna, rozvrzané štafle se nahnuly směrem ven. Já se chytil rámu okna, ale kýbl s barvou se chytit neuměl, a tak oknem vylétl ven. Bohužel, v tu chvíli šel po schodech pod oknem můj strýc. A stalo se, co se stát muselo: kýbl dopadl vedle strýce přesně dnem dolů, takže jeho obsah se vznesl opačným směrem a strýc, který měl na sobě původně tmavý oblek, vypadal jak pekařský mistr. Vyběhl po schodech nahoru a rozrazil dveře do kuchyně. Když jsem ho viděl, jak je celý běloskvoucí, nenapadlo mě nic jiného, než že jsem použil konec jedné staré anekdoty a řekl jsem: „A já tam vejdu celej v bílým!“

I když jsme se měli se strýcem velmi rádi, tak se naše verbální komunikace na nějakou dobu po této události omezila jen na holé věty.

**********************************

Vážení čtenáři,

české přísloví říká: "Nevážíte si dobrého bydla!" To znamená, že člověk pozná, že něco bylo krásného, až když to ztratí. Já jsem si uvědomil, jak jsem fixován na náš smíchovský dům a vůbec na Smíchov, až když jsem se musel vystěhovat do Vršovic. Místo mně nikdy nepřirostlo k srdci, i když jsem tam strávil také pěkné chvíle. V devadesátých létech jsem často pobýval služebně v cizině, hlavně v Anglii. Našel jsem si tam spoustu skvělých kamarádů a dům, ve kterém jsem bydlel, byl krásný, kousek od Windsorského parku. Vracím se tam rád, ale není to Smíchov! Windsorský park není Klamovka, ani zahrada Kinských. I když jsem všechny jmenované parky prošel křížem krážem a všude našel krásná místa, malá Klamovka s hospodou uprostřed, vlastně sokolovnou, je nejhezčí. Když stoupám od tramvaje stále do kopce a u nás v ulici stěží už popadám dech, vždycky si říkám, že musím zhubnout. Pak si sednu do arkýře a koukám do zahrady nebo, když je teplo, sedím na zahradě. Když se mi po sportovním výkonu, tím myslím onen výstup, vrátí vědomí, říkám si, jak je ten život krásný, když může být člověk tam, kde to miluje.
Protože se má o radost člověk s ostatními podělit, učinil jsem tak ve Vzpomínkách z druhého kopce, které na pokračování vycházejí v internetovém deníku Neviditelný pes díky laskavosti mého kamaráda a redaktora Jirky Wagnera. Jelikož není "nad trvalé hodnoty", tak první část vzpomínek spolu s mými fotografiemi připravilo k vydání Nakladatelství Jalna, které již na knižní trh uvedlo mé knížky "leteckých příběhů" Droga zvaná letadla a Nazdar orlové.
Zanedlouho tedy dostanete do ruky knížku, z které pochopíte, jak doufám, proč mám Prahu, Smíchov a své kamarády rád!

Váš Jan Čech