Máte doma nějaký poklad? Nemyslím diamanty nebo safíry či zlato, na to by se slušný člověk neptal. Já mám na mysli věci pro ostatní v podstatě bezcenné, ale pro vás nesmírně cenné. Něco jako korunovační klenoty z bláta nebo skleněnka, kterou jste vyhráli v páté třídě. Jsou to někdy naprosté kuriozity, které máme doma a které bychom nedali ani za nic.

Moje žena - a teď se nesmějte - má třeba kleště z NDR. Co to je? Kleště z NDR jsou kleště na obracení masa na pánvi, které si koupila před léty, když byla „totálně nasazená“ jako letuška u Interflugu. Východoněmecké letušky přestože byly velmi dobře prověřené a každé stála za zadkem STASI, houfně opouštěly zem míru a socialismu a prchaly za příbuznými do bundes republik. Společnost se dostala do takové situace, že požádala ČSA o výpomoc. Naše holky byly skoro rok ve východním Berlíně. Když nelétaly, couraly po městě a nakupovaly různé ptákoviny. Má nynější partnerka si koupila troje kleště na obracení masa. Řeknete si: no a co? Právě v tom je ten fígl. Každý, kdo vaří, ví, že steaky se neobracejí napíchnutím na vidličku, to steak pustí šťávu, ale obrací se kleštěmi. Ale právě v úhlu čelistí je ten fígl. A právě tyto kleště mají ten správný úhel. Já mám doma také kleště „obracečeky“, ale nejsou ani zdaleka tak dobré, větší kus masa z nich vypadává, prostě není to ono. Zuzana si na kleštích z NDR velmi zakládá. Vydává je pouze v dobách největší oslavy, je to něco jako když se ukazují korunovační klenoty. Není každý den posvícení!

Byl jsem nedávno v Torontu a tam v krámě, který se jmenuje Dollarama, jak jméno samo říká, není to drahý obchod. Coural jsem mezi regály a koukal, co bych si v tak drahém a elegantním krámě koupil. Koupil jsem si holící strojek s náhradními čepelkami, který je tady bratru za 190 Kč a najednou co nevidím? Kleště z NDR. Samozřejmě nebyly z NDR, jednak tato strašná země již neexistuje a potom snad všechno se vyrábí v Číně. Ale ten tvar! Skutečně, jak z NDR! A tak jsem si je musel koupit za pouhý jeden dolar! Zuzana tvrdí, že to samozřejmě nemůže být jako originál. No ale já jsem je dotáhnul, trochu jsem je přihýbal a jsou skoro jak z NDR. Takže mám náhradu, když nejsou dny sváteční.

Moje sestra má kleště na cukr. Takový malý bagřík, úžasná věc. A odkud jsou? Inu, z NDR! Dává je do cukřenky jenom když je nějaká rodinná oslava. Bráchanec má kleště na chlebíčky také z NDR. Onehdá jsme doma uspořádali takovou malou výstavku pokladů z této země.

Já mám z NDR plavky. V Lidické ulici byl obchod s partiovým zbožím. Tam jsem jednou, někdy v sedmdesátých létech, šel a měli plavky za pětikorunu. Koupil jsem si patery. Plavky byly elastické a jsou tak elastické, že i když jsem „poněkud“ (to znamená hodně) ztloustnul, nosím je dodnes. Mám dojem, že pamatují olympiádu v roce 36. Tedy, Zuzana tvrdí, že ten sepraný prapodivný kus textilu nosil na této olympiádě Weissmuller. Dokonce tvrdila, že tam je ještě i po létech vidět nápis Olympische Spiele Berlin 1936. Sestra se dokonce nabídla, že je odveze do Tyršáku do muzea tělovýchovy. Tam je prý zalijí do plexiskla a možná je vydraží, jako spoďáry Schmitzera ze StarDance. Koupili mi normální plavky, z kterých mi neleze půl zadku a nepadají mi, když skočím do vody, jsou z materiálu, který rychle schne. Jistě, jsou lepší, ale není to ono. Upozornil jsem všechny z našeho domu, že jestli mně ty moje plavky vyhodí, tak mám ještě čtvery v záloze. Před třiceti léty jsem myslel na zadní kolečka. Zuzana i sestra se snažily skrýš, kde mám své záložní plavky ukryté, objevit, ale marně. Plavky, které by jistě přežily i jaderný útok!

Mám kamaráda v Hradci Králové. Ten si oblíbil manšestráky. Ne ledajaké, ale jedny určité. Inka, jeho žena, se zapřisáhla, že mu je už donekonečna zašívat nebude, že si musí koupit nové. V nestřežené chvíli vzala milé manšestráky a hodila je do popelnice. Jirka přišel večer z práce a vítězoslavně třímal vyhozené manšestráky: „Inko, podívej se, co jsem našel na popelnici, ty jsou skoro stejné jako ty, co nemáš ráda, tak z nich můžeš udělat záplaty!“ Inka kapitulovala.

Můj kamarád Dušan měl zase oblíbenou bundu. I když má velmi nadprůměrné příjmy a rozhodně není kolenovrtem, tu bundu měl prostě rád. Jeho předobrá žena se vztekala, že vypadá jak bezdomovec, ať si kouká koupit novou. A když si ho v Kanadě skutečně s bezdomovcem spletli, vítězoslavně děla, že teda je opravdu na čase výměna šatníku, vzala bundu a cestou do krámu pro novou ji vyhodila do popelnice. Koupili novou a manželka byla spokojená. Když šel Dušan venčit večer psa, zjistil, že popelnici ještě nevyvezli, a bundu vyndal. Uložil ji jako vzácný ornát v kufru auta. Když pozornost všudepřítomné manželky polevila, šla bunda do čistírny a on ji nosí stále, tedy... jenom když jde za kamarády nebo sám se psem. Prostě doopravdy jak drahý ornát, jen pro sváteční příležitost.

Každý máme nějakou slabost, nějakou libůstku. Manželka mého bratrance jezdila na služební cesty měřit průtok řek a vodních toků. Tedy je vlastně jedno, co dělala, ale jednou museli jet služebně do přírody pod stan. Bratranec, aniž by to tušila, jí vyrobil krabičku poslední záchrany. Z půdy sundal oblíbenou kytaru Tulák, která je dnes trochu rozlepená a hrát se na ni téměř nedá, je jenom pro mistry, a i když ona má do Štěpána Raka daleko, asi tak daleko jako já k hubeňourovi, kytara byla připravena. Zabalil jí usárnu. Náramně jsme se při tom bavili. Ráno, když odjížděla, tak jí to Todor předal se slovy: „Kam tak spěcháš trempe, kamaráde?“ No, dlouho s námi nemluvila. Když jsme ji oslovovali familierně „parde“, řekla, že se s idioty nebaví. Ale on jí půjčil svou kytaru Tulák! To není jen tak. Ta pamatovala naše beatové začátky, když jsme na přitažení strun ke krku použili sovětský svěrák cena pjať rublej… A v usárně měla hrachovku a vepřové ve vlastní šťávě! Tak jsme na ní mysleli. Světu se jeden nezavděčí.

A tak by mohl člověk popisovat další a další kuriozity, s kterými se člověk nerad loučí. Můj táta měl klobouk. On jich měl spoustu, ale měl jeden, zelený a ten nosil na zahradu. Byl děravý a strašně špinavý, ale on bez něj nedal ránu. Máma mu nabízela, že mu podá ze skříně nějaký další z jeho sbírky, ale on trval na tom zeleném. Nebyl to myslivecký tralalák, co nosí naše vesnice téměř jako uniformu, ne, toto byl společenský klobouk, který jistě pamatoval Adinu Mandlovou jako malou holku. Možná, že mu ho věnovala nějaká snoubenka, čert ví, ale klobouk nedal. Když mu ho máma jednou sebrala, začal chodit po zahradě s radiovkou, kterou měl naraženou jak dementní milicionáři na Staromáku v únoru 48 a broukal si Internacionálu. Protože naše předobrá maminka nemohla vystát, kterak „poslední bitva vzplála, dejme se na pochod!“, tak klobouk opět vydala se lstivým úsměvem: „Jejej, ty sis ho dal tady do komory, tam jsi ho nehledal, viď? Tereza (krejčovská panna) ho měla.“ Všichni jsme věděli, že to není pravda, že se máma pokusila té hrůzy zbavit, ale táta, který toho nikdy v životě moc nenamluvil, jenom zahučel „Jo“, narazil si svůj milovaný klobouk na hlavu, zapálil si svou padesátou cigaretu (bylo teprve poledne) a vyplul v oblaku kouře jak vltavský parník na zahradu. Máma mu vyhrožovala, že mu dá na rakev místo věnce ten klobouk, ale z oblaku kouře se opět jenom ozvalo: „Jo.“

Co se týče kouření mého táty. Myslím si, že by mu Česká tabáková režie mohla postavit pomník. On měl teorii jediné zápalky: ráno si zapálil a večer to típnul. Cigarety měl ve stříbrné etui a do té sáhl, když mu začala jedna dohořívat, tak si od vajglu zapálil další. Doma nebylo skoro vidět. Máma prala záclony každý měsíc. Jeho spotřeba byla 60-80 cigaret denně! Strašné! Táta byl (na rozdíl ode mne) velmi pořádkumilovný člověk, a tak jsme museli se ségrou neustále luxovat a utírat prach. Jak známo, kuřáci mají krátké ruce a nedosáhnou do popelníku. Toto varování sice není na žádné krabičce cigaret, ale je to pravda. Všimněte si, jak třeba v hospodě je popel nasypaný kolem popelníků! A tak náš táta chodil po bytě, sypal se z něj popel a ukazoval nám, jak jsme špatně vyluxovali. Marně jsme poukazovali na to, že mu tam teď ten popel upadl, musel jsme vzít lux a vyluxovat to. Táta měl nejraději cigarety Roth Handl, které mu posílali jeho příbuzní z Německa, nebo Ligeros, což byly cigarety kubánské. Obojí byly strašně silné a z černého tabáku. Na mejdanech, když spolužáci našli etui, hned se zeptali, jestli si můžou vzít žváro, tedy ti, co to neznali. A tak mladí kuřáci, odchovaní partyzánkami, maximálně startkami, strávili zbytek večera na záchodě, odkud se ozývaly zvuky, jak z léčebny tuberkolozy. Na nás to mělo ale kladný vliv, nikdy jsme nezačali se sestrou kouřit. Mrzí mě, že můj syn hulí „jak cigán za parezom“, neměl holt ten příklad jako já.

**********************************

Vážení čtenáři,

české přísloví říká: "Nevážíte si dobrého bydla!" To znamená, že člověk pozná, že něco bylo krásného, až když to ztratí. Já jsem si uvědomil, jak jsem fixován na náš smíchovský dům a vůbec na Smíchov, až když jsem se musel vystěhovat do Vršovic. Místo mně nikdy nepřirostlo k srdci, i když jsem tam strávil také pěkné chvíle. V devadesátých létech jsem často pobýval služebně v cizině, hlavně v Anglii. Našel jsem si tam spoustu skvělých kamarádů a dům, ve kterém jsem bydlel, byl krásný, kousek od Windsorského parku. Vracím se tam rád, ale není to Smíchov! Windsorský park není Klamovka, ani zahrada Kinských. I když jsem všechny jmenované parky prošel křížem krážem a všude našel krásná místa, malá Klamovka s hospodou uprostřed, vlastně sokolovnou, je nejhezčí. Když stoupám od tramvaje stále do kopce a u nás v ulici stěží už popadám dech, vždycky si říkám, že musím zhubnout. Pak si sednu do arkýře a koukám do zahrady nebo, když je teplo, sedím na zahradě. Když se mi po sportovním výkonu, tím myslím onen výstup, vrátí vědomí, říkám si, jak je ten život krásný, když může být člověk tam, kde to miluje.
Protože se má o radost člověk s ostatními podělit, učinil jsem tak ve Vzpomínkách z druhého kopce, které na pokračování vycházejí v internetovém deníku Neviditelný pes díky laskavosti mého kamaráda a redaktora Jirky Wagnera. Jelikož není "nad trvalé hodnoty", tak první část vzpomínek spolu s mými fotografiemi připravilo k vydání Nakladatelství Jalna, které již na knižní trh uvedlo mé knížky "leteckých příběhů" Droga zvaná letadla a Nazdar orlové.
Zanedlouho tedy dostanete do ruky knížku, z které pochopíte, jak doufám, proč mám Prahu, Smíchov a své kamarády rád!

Váš Jan Čech